Avitus / Marcus Maecilius Flavius Eparchius/, západořímský císař, pocházel z bohaté, významné rodiny z arvenské oblasti v Galii / Auvergne/. Žil v krásné palácové vile.

Z této pohody se ale musel vytrhnout a nadlouho se věnovat uznávané profesi státního úředníka.Nejprve studoval práva a v roce 437 dosáhl hodnosti vrchního velitele vojska a stal se prefektem pretoriánů v Galii – to byla dosud neobvyklá pocta pro muže, který byl sám římské-galského původu.

I když Aetius válčil s Vizigóty, Avitus přiměl jejich krále Theodericha I., ne kterého měl velký vliv, aby přistoupil v roce 437 na podmínky uzavření míru. V roce 451, poté, co odstoupil ze svého úřadu, pomohl téhož panovníka přesvědčit, aby se zapojil do války proti Hunovi Atilovi, která skončila vítězstvím. Theoderich v bitvě zahynul, ale i jeho druhý syn, následník trůnu Theoderich II., se stal blízkým přítelem Avita.

V roce 455 se Petronius Maximus snažilo Avita přemluvit, aby odešel z ústraní a opět se ujal státního úřadu jako vrchní velitel štábu. Když přišla zpráva o Petroniově smrti, Theodorech II. naléhal na Avita, aby na uvolněný trůn nastoupil sám. To Avitus po malém váhání přijal. Narychlo se sešli senátoři a nadšeně ho uvítali jako galského vítěze a spasitele císařství.

Devátého července 455 ho vojáci pozdravili jako Augusta a mincovna v Arelate vydala mince s jeho jménem a portrétem. Marcianus, vládce na východě, dal formálně souhlas s jeho jmenováním.

Koncem roku 455 překročil Avitus Alpy, aby upevnil své postavení v Itálii. Zlí jazykové tvrdí, že Avitus vedl příliš rozmařilý život a ve svém zralém věku stále chodil za ženami a také se netaktně posmíval jejich mužům.

Senátorům z hlavního města se nelíbilo, že na trůn nastoupil císař galsko-římského původu, jmenovaný bez jejich souhlasu.

Vandal Geiserich se choval stále nepřátelsky a vyslal flotilu šedesáti lodí, aby napadla pobřeží říše. Avitus na to reagoval tím, že svůj majetek svěřil do rukou vyššího důstojníka jménem Ricimer, který měl pak vládnout západu následujících šestnáct let. Avitus ho jmenoval rochním velitelem vojsk v císařském štábu. Ricimer postupoval na sicílii, aby se vypořádal s Vandaly, odrazil jejich pokus o vylodění u Agrigenta a v roce 456 nad nimi zvítězil nedaleko Korsiky.

Avitus si stále nedokázal zajistit v hlavním městě pevné postavení. Senátoři i převážná většina obyvatelstva vyjadřovali s jeho vládou nespokojenost. Chybělo nedodané obilí a zemi hrozil hladomor. Avitus se pokusil snížit počet hladových krků a rozpustil proto galské a germánské jednotky složené z federátů, kteří ho doprovázeli do Galie. Vojáky ale musel vyplatit penězi z prodeje několika městských bronzových soch – tím si své postavení ještě zhoršil. Odchodem spojeneckých jednotek přišla jeho vláda o hlavní oporu. Následkem toho se Ricimer, uvítaný po svém návratu jako Osvoboditel Itálie, rozhodl provézt s podporou senátorů na císařském trůně změnu. Avitus se pokusil uprchnout zpět do Galie, ale byl zajat. V říjnu 456 dostal možnost, aby se stal v Galii biskupem. Když se dověděl, že senát rozhodl o jeho smrti, vydal se rychle do Alp. Cestou ale zemřel nejspíš na mor, nebo rukou vraha. Jeho ostatky byly uloženy v Brivasu / Brioude/, nedaleko jeho rodiště.