Emil Hácha (12. července 1872 v Trhových Svinech – 27. června 1945 v Praze) byl prezidentem Česko-Slovenské republiky (1938–1939) a státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Méně známá je jeho činnost teoretická, literární a překladatelská (je mj. autorem jednoho z překladů knihy Tři muži ve člunu).

Po vzniku Československa (1918) se stal členem Nejvyššího správního soudu, v roce 1925 byl jmenován jeho prezidentem. Byl členem haagského rozhodčího soudu a legislativní rady vlády ČSR. Po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku Mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi byl 30. listopadu 1938 zvolen prezidentem Česko-Slovenské republiky.

14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše, na kterém byl násilím a výhrůžkami přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Hácha se mylně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které měla být zastřešující organizací českého obyvatelstva Protektorátu.

Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v červnu 1942 provedli čeští výsadkáři. Terorizování českého národa a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem podlomily zdravotní a duševní stav sedmdesátiletého státního prezidenta.

Zlomeného Háchu nacisté využívali jako symbol propagovaného „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Jeho zdraví se však vlivem pokračující arteriosklerózy rychle zhoršovalo, proto přestal být pro nacisty zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů.

13. května 1945 byl Emil Hácha zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel.

Jak přiznal i poválečný Národní soud, od ledna 1943 nebyl Hácha odpovědný za své činy. Pro nemalou část českého národa však představoval symbol zrady a pronacistického aktivismu. Tento pokřivený obraz Háchovy osobnosti přežívá u starší generace do dneška.