Haile Selassie I., vl. jm. Lidž Tafari Makonnen, etiopský císař, se narodil 23. července 1893. Jeho otcem byl velmož Makonnen Wolde – Mikael Gudessa.
Tafari pocházel z rodu králů Šowy. Babička z otcovy strany byla tetou císaře Menelika II....
Životopis
Haile Selassie I., vl. jm. Lidž Tafari Makonnen, etiopský císař, se narodil 23. července 1893. Jeho otcem byl velmož Makonnen Wolde – Mikael Gudessa.
Tafari pocházel z rodu králů Šowy. Babička z otcovy strany byla tetou císaře Menelika II. Tafariho matka Iješi Immebet, šlechtična, pocházela z vládnoucího amharského etnika.
Rod Tafari Makonnena petřil k nejvyšší amharské šlechtě a byl spřízněn s rodem císaře Menelika II. Tafari byl proto předurčen pro nejvyšší funkce. Vychovával ho františkánský kněz / později katolický biskup v Hararu/.
Už jako třináctiletý se stal Tafari správcem provincie Sidamo. V roce 1911 se stal guvernérem provincie Harar. Vdova po zesnulém Menelikovi II., císařovna Taitu si Tafari velmi oblíbila.
Tafari se v roce 1911 oženil s Menen Asfaw ze šlechtického rodu / neteř pozdějšího císaře Iyasu V. a vnučka rasa Mikaela/.
Císař Iyasu V. jmenoval Tafari guvernérem odlehlé provincie Kefa, kde se rozkládaly rozlehlé kávové plantáže. Tafari ale jmenování odmítl a přidal se k opozici proti císaři. Zúčastnil se jeho sesazení a stal se spoluvládcem císařovny Zawditu / Judity/, dcery císaře Menelika II. Tím se spojily dva významné královské rody : králů z Tigraje a ze Šowy.
Přesto, že vládnoucí elity doufaly, že se tehdy čtyřiadvacetiletý Tafari stane jejich loutkou, on se během svého regentství zasloužil v roce 1923 o přijetí země do Společnosti národů. Tím byla uznána mezinárodněprávní subjektivita Etiopie. Země musela zrušit otroctví.
Tafari se vypravil do Eropy. V Římě se setkal papežem i s ministerským předsedou Benitem Mussolinim. Ze západu si Tafari dovezl jedno z prvních letadel, které kdy v Habeši přistálo.
Část etiopské šlechty v čele s Gugsa Welem, manželem Tafariho spoluvládkyně, císařovny Zawditu, se proti rasovi Makonnenovi postavila. Gugsa měl k dispozici britskou a italskou vojenskou pomoc, se kterou se postavil proti Tafariho vojskům. V bitvě u Anchiemu byla vojska Gugsy poražena. K vítězství vojsk Tafari Makonnena přispěly i dvě francouzská bojová letadla. Den po bitvě zemřela císařovna Zawditu a Tafari mohl být v roce 1930 korunován. Přijal křestní jméno Haile Selassie / „ Moc svaté Trojice“- z amharštiny/.
Po korunovaci vydal císař první etiopskou ústavu, která zavedla dvoukomorový parlament. Císař chtěl omezit moc šlechty, dostat zemi pod svou vládu a dosazovat úředníky jmenováním a ne podle rodu. Článek dvě nové ústavy proklamoval dynastii králů ze Šowy dědičnými monarchy.
Velkým problémem se stal vztah Etiopie k Itálii, která se snažila ovládnout vnitrozemí afrického rohu.
Už v roce 1928 uzavřel Tafari s Itálií mírovou smlouvu, ale začátkem třicátých let se konflikty začaly stupňovat. V roce 1935 došlo k italskému vpádu a vláda císaře byla přerušena. Ten byl nucen uprchnout do francouzského Džibutska. Regentství přenechal rasovi Imrovi.
Exil prožil císař v Jeruzalémě, Haifě a anglickém městečku Bath. Zasáhl u britské mandátní správy Palestiny do stálého majetkového sporu mezi etiopskou a egyptskou koptskou mnišskou komunitu o užívání práva k částem Chrámu Božího hrobu. Poté byl císař v roce 1941 uznán vládou jako exilový monarcha.
Po vyhlášení války Velké Británie fašistické Itálii se císař zapojil do vedení bojových akcí v súdánském Charmútu. Po porážce italských jednotek se triumfálně vrátil do Addis Abeby. Tento den se pak stal státním svátkem.
Po válce musel Haile přijmout přítomnost britské armády v zemi. I když byla jeho moc omezena, britská armáda mu byla nápomocna při budování císařské armády. Etiopská ortodoxní církev se zbavila vlivu alexandrijského patriarchátu. Církev se musela podřídil císaři.
Došlo k revizi ústavy z roku 1955. Ta nyní zakázala velmožům zakládat vlastní vojska a navazovat jejich jménem styky se zahraničím. Císař se stal velmi mocným – ministerský předseda a nejvyšší velitel vojska v jedné osobě. Etiopie ale stejně zůstala tak trochu feudální zemí. V padesátých letech se císař přestal starat o reformy, obklopil se šlechtici a byrokraty a císařský dvůr byl od ostatního světa izolován.
Mladá generace se seznamovala se západní kulturou. Došlo ale k velkým hladomorům a korupci ve státní správě.
V době, kdy byl císař na návštěvě v Brazílii, se důstojníci postarali o vojenský převrat. Císařem byl zvolen Aswa Wosen. Převrat byl ale potlačen armádními sbory.
Císařský dvůr se začal více orientovat na zahraniční politiku. V roce 1963 byla založena Organizace africké jednoty. Císař často cestoval do zahraničí a zde se snažil o řešení sporů mezi africkými státy.
V letech 1972 -73 došlo v provincii Wollo ke katastrofálnímu suchu, k řadě povstání v armádě. Císař vybral jako svého nástupce svého vnuka Zera Yakoba. Skupina revolučních důstojníků donutila císaře ke změnám ve vládě. Osmdesátiletý Haile zůstal sám ve svém paláci. 12. září 1974 byl donucen odstoupit a odcestovat do paláce v Addis Abebě, kde byl v jakémsi domácím vězení. Většina členů jeho rodiny emigrovala do zahraničí. Vládcem země se stal Haileho syn Aswa Wosen – ne už ale jako císař, ale jako král. Později byly monarchie i veškeré feudální tituly zrušeny.
28.srpna 1975 Haile zemřel na selhání srdce. Byl tajně pochován, aby se zabránilo jeho uctívání. Většina vesničanů ho totiž stále pokládala za skutečného panovníka.
Haileho zvláštní postavení v etiopské společnosti způsobila celá desetiletí jeho vlády, jeho spojení s ortodoxní církví i možnost neomezeně jmenovat úředníky.
Tafari pocházel z rodu králů Šowy. Babička z otcovy strany byla tetou císaře Menelika II. Tafariho matka Iješi Immebet, šlechtična, pocházela z vládnoucího amharského etnika.
Rod Tafari Makonnena petřil k nejvyšší amharské šlechtě a byl spřízněn s rodem císaře Menelika II. Tafari byl proto předurčen pro nejvyšší funkce. Vychovával ho františkánský kněz / později katolický biskup v Hararu/.
Už jako třináctiletý se stal Tafari správcem provincie Sidamo. V roce 1911 se stal guvernérem provincie Harar. Vdova po zesnulém Menelikovi II., císařovna Taitu si Tafari velmi oblíbila.
Tafari se v roce 1911 oženil s Menen Asfaw ze šlechtického rodu / neteř pozdějšího císaře Iyasu V. a vnučka rasa Mikaela/.
Císař Iyasu V. jmenoval Tafari guvernérem odlehlé provincie Kefa, kde se rozkládaly rozlehlé kávové plantáže. Tafari ale jmenování odmítl a přidal se k opozici proti císaři. Zúčastnil se jeho sesazení a stal se spoluvládcem císařovny Zawditu / Judity/, dcery císaře Menelika II. Tím se spojily dva významné královské rody : králů z Tigraje a ze Šowy.
Přesto, že vládnoucí elity doufaly, že se tehdy čtyřiadvacetiletý Tafari stane jejich loutkou, on se během svého regentství zasloužil v roce 1923 o přijetí země do Společnosti národů. Tím byla uznána mezinárodněprávní subjektivita Etiopie. Země musela zrušit otroctví.
Tafari se vypravil do Eropy. V Římě se setkal papežem i s ministerským předsedou Benitem Mussolinim. Ze západu si Tafari dovezl jedno z prvních letadel, které kdy v Habeši přistálo.
Část etiopské šlechty v čele s Gugsa Welem, manželem Tafariho spoluvládkyně, císařovny Zawditu, se proti rasovi Makonnenovi postavila. Gugsa měl k dispozici britskou a italskou vojenskou pomoc, se kterou se postavil proti Tafariho vojskům. V bitvě u Anchiemu byla vojska Gugsy poražena. K vítězství vojsk Tafari Makonnena přispěly i dvě francouzská bojová letadla. Den po bitvě zemřela císařovna Zawditu a Tafari mohl být v roce 1930 korunován. Přijal křestní jméno Haile Selassie / „ Moc svaté Trojice“- z amharštiny/.
Po korunovaci vydal císař první etiopskou ústavu, která zavedla dvoukomorový parlament. Císař chtěl omezit moc šlechty, dostat zemi pod svou vládu a dosazovat úředníky jmenováním a ne podle rodu. Článek dvě nové ústavy proklamoval dynastii králů ze Šowy dědičnými monarchy.
Velkým problémem se stal vztah Etiopie k Itálii, která se snažila ovládnout vnitrozemí afrického rohu.
Už v roce 1928 uzavřel Tafari s Itálií mírovou smlouvu, ale začátkem třicátých let se konflikty začaly stupňovat. V roce 1935 došlo k italskému vpádu a vláda císaře byla přerušena. Ten byl nucen uprchnout do francouzského Džibutska. Regentství přenechal rasovi Imrovi.
Exil prožil císař v Jeruzalémě, Haifě a anglickém městečku Bath. Zasáhl u britské mandátní správy Palestiny do stálého majetkového sporu mezi etiopskou a egyptskou koptskou mnišskou komunitu o užívání práva k částem Chrámu Božího hrobu. Poté byl císař v roce 1941 uznán vládou jako exilový monarcha.
Po vyhlášení války Velké Británie fašistické Itálii se císař zapojil do vedení bojových akcí v súdánském Charmútu. Po porážce italských jednotek se triumfálně vrátil do Addis Abeby. Tento den se pak stal státním svátkem.
Po válce musel Haile přijmout přítomnost britské armády v zemi. I když byla jeho moc omezena, britská armáda mu byla nápomocna při budování císařské armády. Etiopská ortodoxní církev se zbavila vlivu alexandrijského patriarchátu. Církev se musela podřídil císaři.
Došlo k revizi ústavy z roku 1955. Ta nyní zakázala velmožům zakládat vlastní vojska a navazovat jejich jménem styky se zahraničím. Císař se stal velmi mocným – ministerský předseda a nejvyšší velitel vojska v jedné osobě. Etiopie ale stejně zůstala tak trochu feudální zemí. V padesátých letech se císař přestal starat o reformy, obklopil se šlechtici a byrokraty a císařský dvůr byl od ostatního světa izolován.
Mladá generace se seznamovala se západní kulturou. Došlo ale k velkým hladomorům a korupci ve státní správě.
V době, kdy byl císař na návštěvě v Brazílii, se důstojníci postarali o vojenský převrat. Císařem byl zvolen Aswa Wosen. Převrat byl ale potlačen armádními sbory.
Císařský dvůr se začal více orientovat na zahraniční politiku. V roce 1963 byla založena Organizace africké jednoty. Císař často cestoval do zahraničí a zde se snažil o řešení sporů mezi africkými státy.
V letech 1972 -73 došlo v provincii Wollo ke katastrofálnímu suchu, k řadě povstání v armádě. Císař vybral jako svého nástupce svého vnuka Zera Yakoba. Skupina revolučních důstojníků donutila císaře ke změnám ve vládě. Osmdesátiletý Haile zůstal sám ve svém paláci. 12. září 1974 byl donucen odstoupit a odcestovat do paláce v Addis Abebě, kde byl v jakémsi domácím vězení. Většina členů jeho rodiny emigrovala do zahraničí. Vládcem země se stal Haileho syn Aswa Wosen – ne už ale jako císař, ale jako král. Později byly monarchie i veškeré feudální tituly zrušeny.
28.srpna 1975 Haile zemřel na selhání srdce. Byl tajně pochován, aby se zabránilo jeho uctívání. Většina vesničanů ho totiž stále pokládala za skutečného panovníka.
Haileho zvláštní postavení v etiopské společnosti způsobila celá desetiletí jeho vlády, jeho spojení s ortodoxní církví i možnost neomezeně jmenovat úředníky.