zavřít
upravit profil

prezident Ugandy

narozen: 17. 5. 1924 pravděpodobně Koboko, Uganda  † 16. 8. 2003 Saudská Arábie

Upravit životopis

Životopis

Přestože Forest Whitaker získal za film „Poslední skotský král“ Oskara za hlavní mužskou roli, jeho Idi Amin zůstává skutečnosti stále dosti dlužen. Především proto, že ve filmu je ztvárněn jaksi lidsky. Ve skutečnosti zažila Uganda za osm let hrůzovlády „Řezníka z Kampaly“ utrpení jako málokterá africká země po dekolonizaci.

Idi Amin Dada se pravděpodobně narodil v malé osadě jménem Koboko v severní Ugandě. Ještě složitější se zdá být datum narození. Prameny se zde neshodnou nejen na dni či měsíci, ale dokonce ani na roce, kdy se Amin narodil. Oscilují tak mezi rokem 1923 a 1928.

Co známé je, je fakt, že Amin vyrůstal bez otce. Matka, která pocházela z kmene Lugbara a údajně praktikovala čarodějnictví, se s ním přestěhovala do většího města, kde navštěvoval školu. Nezískal však vyšší než základní vzdělání a ani u něj není jasné, že ho dokončil.

Aminův život se změnil v roce 1946, kdy nastoupil k 4. pluku královských afrických střelců, jelikož Uganda byla v té době stále britskou kolonií. Amin vynikal fyzickými dispozicemi, měřil ke dvou metrům a byl kvalitním boxerem (dlouholetým mistrem Ugandy). Jeho kariéra v armádě však zpočátku nebyla nijak rychlá, spíše naopak. Na první povýšení čekal několik let. Pak ale zrychlila a v roce 1954 již získal hodnost poručíka. Výše se černoch v britské armádě v té době dostat nemohl.

Z této doby se traduje historka, že Amin jako velitel sil bojujících proti turkanským zlodějům dobytka zakročil s nelidskou krutostí. Pochytané zločince nejprve nechal mučit, posléze pak vykrvácet. Dokonce kvůli tomu stanul i před vojenským soudem, protože jeden z jeho podřízených celý průběh události vyzradil. Podařilo se mu ale úspěšně se bránit.

Poté, co Uganda získala v roce 1962 nezávislost, pomohla Aminovi spolupráce s prvním premiérem nezávislé Ugandy Miltonem Obotem. Díky ní se stal již v roce 1966 generálem a vrchním velitelem ugandské armády. Již toho roku se Amin Obotemu hodil, když se za něj postavil ve sporu s prezidentem a ten uprchl ze země. Po následujících několik let tak zemi vládl Obote za podpory Amina.

Vše se ale změnilo v lednu 1971, kdy Obote odjel na konferenci ministerských předsedů Commonwealthu. Amin, údajně z obavy, že ho Obote chce nechat zavřít za zpronevěru peněz, se rozhodl provést puč. V ulicích hlavního města Kampaly i v ostatních částech země začaly davy lidí spontánně slavit. Stejně tak bylo se změnou spokojeno i mezinárodní společenství, zejména pak Britové. Brzy se však mělo ukázat, jak moc se všichni při hodnocení Amina mýlili.

Amin sice přislíbil konat svobodné volby, zároveň však již od počátku vytvářel orgány, jež mu měly napomoci k udržení se u vesla a likvidaci jakékoli opozice. Vraždy lidí spojených s Oboteho režimem tak byly na každodenním pořádku. Poté co se bývalý prezident neúspěšně pokusil ze sousední Tanzanie opět získat kontrolu nad zemí, odnesly Aminovo řádění i jednotky kmenů Langi a Achali v armádě, jelikož stáli na Oboteho straně. Údajně je Amin nechal nastoupit do řady a následně jim byly rozbíjeny hlavy palicemi.

V roce 1972 dostal Amin Ugandu ekonomicky na kolena, když začal s tzv. afrikanizací ekonomiky. Ze země bylo vypovězeno na padesát tisíc Indů a Pákistánců, kteří do té doby byli motorem ugandského hospodářství. Zemi tak uvrhl v naprostý ekonomický chaos, jelikož Aminovi oblíbenci, kterým byl svěřen majetek, jež Asiaté v zemi nechali, nebyli schopni ho využít. Rozhlasové stanice vysílaly v té době píseň „Sbohem Asiati, sbohem Asiati, už jste nás dojili dost dlouho.“

Aminova megalomanie začala povážlivě narůstat a k titulu doživotního prezidenta, jež si udělil již dříve, se ustanovil nositelem Viktoriina křížě, dobyvatelem Britského impéria či králem Skotska.
Zcela se též změnil jeho postoj k Izraeli, který z prve obdivného přešel ve zcela nenávistný. V roce 1972 velebil skupinu Černé září za zavraždění izraelských atletů na olympijských hrách v Mnichově a prohlásil, že „Německo je správné místo, kde Hitler nechal spálit přes šest milionů Židů.“ Výše zmíněnému nacistickému vůdci pak přislíbil v Ugandě postavit pomník. Vše pak vyvrcholilo v roce 1976, kdy Organizace pro osvobození Palestiny unesla izraelské letadlo a přistála s ním na letišti v Entebbe za Aminova souhlasu. Zatímco nežidovští rukojmí byli propuštěni, ty židovské muselo osvobodit izraelské komando. Po jeho úspěšné akci dal Amin údajně ze vzteku posledního hospitalizovaného zajatce, Doru Blochovou, zabít.

Amin vůbec vynikal až neuvěřitelnou brutalitou, nad metodami vraždění se až zastavuje dech. Jsou prokázány případy, kdy byla oběti useknuta část těla a byla nechána vykrvácet nebo byli dotyční ponořeni do ledové vody, kde postupně umrzli. Též scéna s vraždou a odseknutím končetin manželky Kay z filmu Poslední skotský král je pravdivá. Nicméně i zde to Amin dotáhl ještě dále. Nechal údy přišít na nesprávná místa a hlavu k tělu přidělat týlem vpřed a donutil děti, jež s Kay měl, aby se na znetvořené tělo jejich matky dívaly.

Amin postupně zhoršoval i vztahy Ugandy a jejích sousedů. O Keňanech například prohlásil, že nejsou Afričany, nýbrž podlidmi a jal se tvrdit, že určité části keňského území byly dříve ugandské. Teprve rozmístění keňských jednotek na hranicích ho odradilo od toho, aby se tyto údajně ugandské části Keni snažil připojit.

Trpělivost však nakonec nedošla Keňanům, ale tanzanijskému prezidentu Juliu Nyereremu. Poté, co ugandské jednotky napadaly severní Tanzanii, vyhlásil Ugandě válku a v dubnu 1979 již jeho jednotky dobyly Kampalu. Aminovi odmítly pomoci všechny státy vyjma Lybie, jejíž pomoc však byla sporadická a porážku nemohla odvrátit. Po devíti letech Uganďané opět slavili, tentokrát s transparenty „Fašistický diktátor padl“ či „Ať žije Nyerere“.

Lybie byla první zemí, kde Amin, který utekl z Ugandy, hledal útočiště. O chvíli později našel azyl v Saudská Arábii, kde mu vláda dokonce platila štědrou apanáž a poskytla dům v Džiddě. V roce 1989 se dokonce pokoušel vrátit do Ugandy, aby se postavil do čela ozbrojeného povstání, do země se však nedostal.

Zůstal tak v Saudské Arábii až do své smrti 16. srpna 2003. Amin nikdy nevyjádřil lítost nad činy, které provedl během své osmileté vlády. Nikdy také nestál před mezinárodním tribunálem, aby za ně zodpovídal. Na jeho „účtu“ tak zůstává mezi sto a pět seti tisíci mrtvých, přičemž nejpravděpodobnější bude číslo okolo tří set tisíc, které se udává nejčastěji.

Idi Amin

79 let, prezident Ugandy