Jan Pavel I. (17. října 1912 – 28. září 1978), rodným jménem Albino Luciani, byl v pořadí 263. papež. Byl zvolen 26. srpna 1978, zemřel 28. září téhož roku. Jeho pontifikát byl osmý nejkratší v historii.
Dětství a raná kariéra
Narodil se ve...
Životopis
Jan Pavel I. (17. října 1912 – 28. září 1978), rodným jménem Albino Luciani, byl v pořadí 263. papež. Byl zvolen 26. srpna 1978, zemřel 28. září téhož roku. Jeho pontifikát byl osmý nejkratší v historii.
Dětství a raná kariéra
Narodil se ve Forno de Canale (dnes Canale d'Agordo) v oblasti Belluno (severní Itálie). Knězem se stal 7. července 1935. Studoval teologii, doktorát získal na prestižní Papežské Gregoriánské Univerzitě v Římě.
Později byl vicerektorem semináře diecéze Belluno (1937–1947). Učil zde předměty dogmatika, morální teologie a kanonické právo. V roce 1948 byl vybrán jako pobočník generálního vikáře diecéze, o deset let později se stal generálním vikářem sám (1958). Ještě týž rok však úřad opustil, neboť jej Jan XXIII. jmenoval biskupem v diecézi Vittorio Veneto.
Zúčastnil se II. Vatikánského koncilu (1962–1965). 15. prosince 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval patriarchou Benátek. Tentýž papež jej 5. září 1973 povýšil mezi kardinály. Papežem byl zvolen 26. srpna 1978. Zvolil si jméno Jan Pavel I., protože hodlal navázat na dílo svých předchůdců, papežů Jana XXIII. a Pavla VI.
Papežství
Povahově byl hodně podobný Janu XXIII. – i on měl přátelské vystupování a smysl pro osobitý humor.
Přes velmi krátké trvání svého pontifikátu Jan Pavel I. stihl udělat několik změn. Zrušil užívání majestátního plurálu v papežských proslovech a dokumentech a omezil nemoderní a pompézní tradice doprovázející uvedení papeže do úřadu. Kladl velký důraz na tu část povinností papeže, která je vyjádřena v titulu Servus servorum Dei (služebník služebníků Božích).
Představoval konzervativce v otázkách morálky, ale reformátora a pokrokáře v oblasti církevních struktur a pojetí poslušnosti v Církvi. V obou oblastech připravoval nové encykliky, ale vznikly pouze malé zlomky přípravných textů, které krom výšeuvedených zobecnění nedovolují udělat si přesnější představu o jeho plánech.
Každopádně jeho plány narážely na odpor Kurie, která mu vyčítala malý smysl pro zodpovědnost, nedostatek diplomatických zkušeností a přílišné volnomyšlenkářství.
Jeho pontifikát ukončila náhlá smrt v noci z 28. na 29. září 1978. Jako její příčina bylo stanoveno srdeční selhání. Tělo bylo urychleně balzamováno, což znemožnilo pitvu a bylo v rozporu s italskými zákony; Vatikán to odůvodnil tak, že jeho zákony pitvu papeže zakazují.
Faktem je, že Jan Pavel I. měl zdravotní potíže již dříve a v posledních dnech si stěžoval na velmi namáhavý program.
Pověsti o jeho smrti
Brzo po jeho smrti se objevily pověsti, že nebyla přirozená – většinou se naznačuje, že byl otráven; zesílily poté, co byl za jeho nástupce vybrán poněkud konzervativnější Karol Wojtyła. Pro tyto teorie však neexistují žádné důkazy.
Dětství a raná kariéra
Narodil se ve Forno de Canale (dnes Canale d'Agordo) v oblasti Belluno (severní Itálie). Knězem se stal 7. července 1935. Studoval teologii, doktorát získal na prestižní Papežské Gregoriánské Univerzitě v Římě.
Později byl vicerektorem semináře diecéze Belluno (1937–1947). Učil zde předměty dogmatika, morální teologie a kanonické právo. V roce 1948 byl vybrán jako pobočník generálního vikáře diecéze, o deset let později se stal generálním vikářem sám (1958). Ještě týž rok však úřad opustil, neboť jej Jan XXIII. jmenoval biskupem v diecézi Vittorio Veneto.
Zúčastnil se II. Vatikánského koncilu (1962–1965). 15. prosince 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval patriarchou Benátek. Tentýž papež jej 5. září 1973 povýšil mezi kardinály. Papežem byl zvolen 26. srpna 1978. Zvolil si jméno Jan Pavel I., protože hodlal navázat na dílo svých předchůdců, papežů Jana XXIII. a Pavla VI.
Papežství
Povahově byl hodně podobný Janu XXIII. – i on měl přátelské vystupování a smysl pro osobitý humor.
Přes velmi krátké trvání svého pontifikátu Jan Pavel I. stihl udělat několik změn. Zrušil užívání majestátního plurálu v papežských proslovech a dokumentech a omezil nemoderní a pompézní tradice doprovázející uvedení papeže do úřadu. Kladl velký důraz na tu část povinností papeže, která je vyjádřena v titulu Servus servorum Dei (služebník služebníků Božích).
Představoval konzervativce v otázkách morálky, ale reformátora a pokrokáře v oblasti církevních struktur a pojetí poslušnosti v Církvi. V obou oblastech připravoval nové encykliky, ale vznikly pouze malé zlomky přípravných textů, které krom výšeuvedených zobecnění nedovolují udělat si přesnější představu o jeho plánech.
Každopádně jeho plány narážely na odpor Kurie, která mu vyčítala malý smysl pro zodpovědnost, nedostatek diplomatických zkušeností a přílišné volnomyšlenkářství.
Jeho pontifikát ukončila náhlá smrt v noci z 28. na 29. září 1978. Jako její příčina bylo stanoveno srdeční selhání. Tělo bylo urychleně balzamováno, což znemožnilo pitvu a bylo v rozporu s italskými zákony; Vatikán to odůvodnil tak, že jeho zákony pitvu papeže zakazují.
Faktem je, že Jan Pavel I. měl zdravotní potíže již dříve a v posledních dnech si stěžoval na velmi namáhavý program.
Pověsti o jeho smrti
Brzo po jeho smrti se objevily pověsti, že nebyla přirozená – většinou se naznačuje, že byl otráven; zesílily poté, co byl za jeho nástupce vybrán poněkud konzervativnější Karol Wojtyła. Pro tyto teorie však neexistují žádné důkazy.