Jaroslav I. Moudrý, ruský car byl jedním z nejzasloužilejších panovníků ruského středověku. Vládl v letech 1016 -1054.

Jaroslav dlouho bojoval o nástupnictví se svým bratrem Svjatopolkem, který byl dosazen na trůn svým tchánem, polským Boleslavem Chrabrým, ale brzy byl Jaroslavem vyhnán.

V roce 1017 byl Jaroslav poražen Boleslavem Chrabrým na Bugu, v roce 1019 dobyl zpět Kyjev. Po velkým bojích se konečně Jaroslav stal samovládcem a to k prospěchu země.

Chtěl se vyrovnat byzantským císařům a cílevědomě budoval Kyjev jako hlavní sídelní město velké říše s reprezentativními stavbami. Měl také chrám sv. Sofie, založil Peerský klášter a jmenoval metropolitu ruské církve.

Staroslověnština převládla nad řečtinou a Jaroslav podporoval překládání řeckých spisů jak náboženských, tak právních.

Už v roce 1016 byla pořízena tzv. Ruská pravda, sbírka zákonů, jejíž vzorem byl byzantský církevní zákoník Nomokánon, později byla doplňována.

Na rozdíl od pozdějších ruských praktik je Ruská pravda umírněná, téměř nezná trest smrti a šetří tělesnými tresty. Většinou jde o tresty peněžní, diferencované podle sociálního postavení postiženého. Má své zvláštnosti, třeba v tom, že zloděj má platit dvojnásobek i vícenásobek toho, co ukradl. Připouští ovšem ještě i „ boží soud“.

V roce 1043 se Jaroslav pokusil ohrozit Konstantinopol námořní výpravou, ale neuspěl. Více štěstí měl ve své sňatkové politice: dceru Annu provdal za francouzského krále Jindřicha I., Alžbětu za Haralda III. Norského.

Při prudkém kulturním rozvoji kyjevské Rusi začala poprvé vedle Byzance ovlivňovat některé části i západní Evropa.

Jaroslav I. Moudrý zemřel v roce 1050. Po jeho smrti mezi sebou stále bojovala údělná knížata. Z toho těžili svými nájezdy hlavně turanští Kumáni.