zavřít
upravit profil

tyrolský hrabě, korutanský vévoda a dočasně český král

narozen: 1265 None  † 2. 4. 1335 Tyrol nad Adiží

Upravit životopis

Životopis

Jindřich Korutanský (1265 – 2. duben 1335 Tyrol nad Adiží) byl tyrolským hrabětem, korutanským vévodou a dočasně také českým králem.

Původ a rodina
Jindřich Korutanský pocházel z rodu goricko-tyrolských hrabat Menhardovců, jeho otec Menhard II. připojil k rodovým državám ještě Korutansko a Kraňsko. Dědictví se Jindřich (jako korutanský vévoda byl Jindřich VI.) ujal roku 1296 společně se svým bratrem Ottou. Nevládl však dobře a navíc žil značně rozmařile. Roku 1305 přešli oba bratři, dosud spojenci Habsburků, na stranu českého krále Václava II., který nabídl Jindřichovi ruku své dcery Anny.

Český král
Sňatek Jindřicha Korutanského s přemyslovskou princeznou se slavil počátkem roku 1306, již za vlády Václava III. Mladý král nedlouho nato vytáhl na osudnou výpravu do Polska a svěřil správu země svému švagru jako zemskému hejtmanovi. A tak došlo k tomu, že poté, co byl poslední Přemyslovec v Olomouci zavražděn, stal se Jindřich hlavním pretendentem českého trůnu. Zpočátku se zdálo, že jeho nastolení nestojí nic v cestě, a volební sněm se také vyslovil valnou většinou v jeho prospěch. Jindřich Korutanský však dlouho nevládl. Měsíc po volbě se před pražskými hradbami objevila vojska Rudolfa Habsburského, syna německého krále Albrechta I., který mu chtěl české království udělit jako odumřelé říšské léno. Jindřich se ani nepokusil své postavení obhájit a tajně uprchl i s manželkou Annou z Pražského hradu.

Po necelém roce vlády však Rudolf zemřel a Jindřich se mohl v polovině roku 1307 vrátit do Čech. Větší část šlechty opět uznala jeho následnická práva manžela Přemyslovny a zvolila si jej podruhé králem. Vytrvala při něm, i když se Habsburkové znovu snažili uchvátit vládu v království. Očekávalo se, že Jindřich nastolí v zemi klid, pořádek a spravedlnost. Ale toho nebyl bezcharakterní, nerozhodný a v podstatě v nečinnosti setrvávající panovník schopen. Nedokázal zastavit ani hospodářský a finanční úpadek, vzmáhající se chaos, ani prohlubující se zadluženost královské pokladny, na níž nesl sám vinu. Kronikář Petr Žitavský ho obviňuje, že za jeho vlády „upadlo království České skoro do nejhorší zkázy“ a země, která ho „měla dřív ráda, však posléze nenáviděla ho“.

Není divu, že se brzy začala proti Jindřichovi utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s poslední dosud svobodnou dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového německého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Tentokrát se však Jindřich nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan sem přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc. Upevnit si postavení se král na poslední chvíli snažil i s pomocí svého míšeňského spojence Fridricha I. Pokousaného. Tvrdě zasáhl proti šlechtě, jež si s ním dosud dělala, co chtěla, a vysloužil si pouze její nepřátelství.

Nepřítel Lucemburků
Přívrženci Lucemburků začali napadat korutanské posádky a zemský sněm prohlásil Korutance za zbaveného českého trůnu. Teprve Jan Lucemburský v čele říšského vojska však vyhnal Jindřicha z Prahy. Uchýlil se i s manželkou Annou do Korutan, ale prázdného titulu českého krále se až do své smrti nevzdal. Tvrdošíjně na něm lpěl, používaje ho na všech listinách i ostatních dokladech stejně jako titul krále polského (který měl Václav III. v okamžiku své smrti). Roku 1314 dal svůj kurfiřtský hlas ve prospěch Habsburka Fridricha Sličného, zatímco Jan podporoval Ludvíka IV. Bavora. Toto podivínské chování však nemohlo Lucemburky v českých zemích ohrozit, a proto jim ani nevadilo.

Roku 1321 předložil Ludvík Bavor Janu Lucemburskému plán, jak získat Jindřicha na svoji stranu. Korutanec v té době již podruhé ovdověl (Anna Přemyslovna zemřela roku 1313, druhá manželka Adléta Brunšvická roku 1320), a proto padlo rozhodnutí oženit ho s Janovou sestrou Marií. Ta však sňatek, zřejmě z popudu Elišky Přemyslovny, která svého švagra nenáviděla, odmítla a Jindřich zůstal v habsburském táboře.

Jindřichovo první i poslední, třetí manželství s Beatrix Savojskou (vzal si ji roku 1328) zůstalo bezdětné. Adléta Brunšvická mu porodila dvě dcery. Vzhledem k tomu, že starší Adléta byla méněcenná, stala se mladší Markéta, zvaná Maultasch (Pyskatá) jedinou dědičnou korutanských držav. Ve snaze zajistit si lákavé menhardovské dědictví získal jí Jan Lucemburský jako nevěstu pro svého druhorozeného syna Jana Jindřicha. Sňatek se slavil roku 1330. V případě smrti stárnoucího vévody měl Jan převzít poručnictví nad jeho dětmi a regentskou vládu v Korutanech a Tyrolsku. Ani tehdy se však Jindřich nezřekl svých nároků na českou korunu. Navzdory vysokému věku zemřel nečekaně po záchvatu mrtvice.

Jediná dědička
Po několika letech jeho dcera Markéta, žena prý velice smyslná a navzdory přezdívce hezká, svého prvního manžela zapudila a provdala se za syna císaře Ludvíka Bavora. Lucemburkům tak nezůstalo z korutanského jmění zhola nic.

Jindřich Korutanský

70 let, tyrolský hrabě, korutanský vévoda a dočasně český král