Pius IX.

255. papež

Narození:
13. května 1792
Úmrtí:
7. února 1878
Upravit profil
Blahoslavený Pius IX. (13. května 1792 Senigallia – 7. února 1878 Řím), vlastnim jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti byl 255. papež římskokatolické církve (1846–1878). Jeho pontifikát byl nejdelší v historii papežství, trval více než 31 let...

Životopis

Blahoslavený Pius IX. (13. května 1792 Senigallia – 7. února 1878 Řím), vlastnim jménem Giovanni Maria Mastai-Ferreti byl 255. papež římskokatolické církve (1846–1878). Jeho pontifikát byl nejdelší v historii papežství, trval více než 31 let (přesněji 11 559 dní).

Život:
Narodil se v Senigallii v pohraničí Ancony jako čtvrtý syn Girolama dei conti Ferrettiho. V mládí trpěl epilepsií, po vyléčení studoval ve Viterbe a posléze v Římě. V roce 1819 byl vysvěcen na kněze a po osmi letech se stal biskupem. Pro své souhlasné postoje k organizačním změnám v Papežském státě a sympatie s italským národním hnutím získal povesť liberála. V roce 1840 se stal kardinálem a v roce 1846, v dvoudenním konkláve byl zvolený za papežem a přijal jméno Pius IX.

Pontifikát
Vláda Pia IX. začala ve znamení liberálních reforem. Ihned po nástupu vyhlásil amnestii pro politické vězně, zrušil cenzuru a provedl několik dalších výrazných zásahů do státních struktur. V jistém smyslu též podpořil umírněnou část italského národního hnutí, což mu přineslo dočasně sympatie italské veřejnosti.

Zřejmě zamýšlel i dát Papežskému státu ústavu, nakonec to však odmítl. Jeho popularita poté poklesla a zcela upadla, když se odmítl připojit k italské armádě v bojích proti Rakousku. V Římě vypuklo povstání, které přinutilo Pia IX. uprchnout z města. Vrátit se mohl až s pomocí francouzských jednotek, které vyhnaly republikánskou armádu. Pius IX. vzal tuto záležitost jako důkaz zhoubnosti a nevhodnosti demokratického a republikánského zřízení a jeho původně liberalismu nakloněná orientace se zcela obrátila. Zoufale se snažil udržet Papežský stát, ale byl to beznadějný boj. V září 1860 po vítězstvích italské armády nad papežskou se jeho územní rozsah omezil na okolí říma chráněné silnou francouzskou posádkou. Ta však odešla, když propukla prusko-francouzská válka a italská armáda vytáhla proti Římu. Velitel papežských vojsk chtěl bojovat, ale Pius IX. mu poté, co italská vojska prolomila hradby města nařídil kapitulovat. 20. září 1870 tak Papežský stát de fakto zanikl.

Sjednocená Itálie nehodlala hnát s papežem spor na ostří nože a nabídla mu dohodu o novém uspořádání a novém papežském státu (která se později v prakticky nezměněné podobě realizovala v roce 1929 podpisem Lateránských smluv a vznikem státu Vatikán. Pius IX. však sjednocenou Itálii a likvidaci Papežského státu nikdy neuznal a prohlásil se za „vatikánského vězně“. Po zbytek života zůstával ve Vatikánu, který ani jednou neopustil.

Krom těchto pro papežství nešťastných politických konsekvencí lze pontifikát Pia IX. hodnotit jako významný a celkem úspěšný. Provedl rozsáhlou reorganizaci církevních struktur a založil mnoho nových diecézí a apoštolských vikariátů, zejména v USA a britských koloniích a uzavřel několik důležitých konkordátů. Centralizoval církevní moc a víceméně úspěšně se snažil dosáhnout duchovní obrody v církvi.

Jeho nejvýznamnějšími kroky jsou tyto:
- 8. prosince 1854 slavnostně vyhlásil po předběžném souhlasu biskupů i kardinálů Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie
- 8. prosince 1864 vydal encykliku Quanta cura, která odsoudila „základní mylné nauky našich časů“, v níž odmítl modernismus, liberalismus a další nauky. Jejím dodatkem byl slavný Syllabus omylů. Obecně se soudí, že tato encyklika a zejména Syllabus nebyly nejšťastnějším počinem.
- Svolal První vatikánsky koncil (1869–1870), který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. Koncil měl původně mnohem širší cíle, ale italská anexe Říma jej předčasně ukončila, takže toto dogma bylo nakonec jeho jediným praktickým výsledkem. Jeho vyhlášení vedlo k přechodnému vzplanutí antiklerikálních vášní a odštěpení starokatolické církve (které ovšem mělo pouze německo-český regionální charakter a obecně nebylo považováno za významné).

Jelikož až do konce života osmítal uznat sjednocenou Itálii, vysloužil si nenávist italských nacionalistů, kteří se 13. července 1881 při přenášení jeho ostatků do chrámu sv. Petra pokusili unést jeho rakev a vhodit ji do Tibery.

3. září 2000 byl Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného.