Domitianus, římský císař, se narodil v roce 51 jako syn Vespasiana a Flavie Domitilly.
V létě 69 se jeho otec na východě vzbouřil proti Vitelliovi. Domitianus byl v té době v Římě a zůstal zde bez újmy na zdraví až do 18. prosince. Potom...
Životopis
Domitianus, římský císař, se narodil v roce 51 jako syn Vespasiana a Flavie Domitilly.
V létě 69 se jeho otec na východě vzbouřil proti Vitelliovi. Domitianus byl v té době v Římě a zůstal zde bez újmy na zdraví až do 18. prosince. Potom přesídlil se svým strýcem, městským prefektem Sabinem, na Kapitol – ten ale dobyli Vitelliovi přívrženci a Domitianus uprchl.
Po Vitelliově smrti pozdravila Primova vojska Domitianuse jako Caesara a když vstoupil do města Vespasianův zástupce Mucianus, právě Domitianovo jméno se objevilo na prvních úředních depeších a vyhláškách nového římského vedení.
Brzy se mezi oběma muži projevili názorové neshody. Mucianus odmítal Domitianův požadavek, aby Primus získal místo velitele ve štábu. Po zbytek Vespasianovy vlády měl Domitianus možnost podílet se na vnějších výsadách, jako byl úřad konzula, titul předák mládeže a četné zobrazení na mincích.
Titus neměl syna a tak se předpokládalo, že se stane jeho nástupcem jeho bratr Domitianus. Tomu ale otec nikdy neudělil žádný významný úřad a neumožnil mu vydobýt si vojenský věhlas. Domitianus předstíral, že mu to nevadí a soustředil se na poezii a výtvarné umění, trpěl však pocity hořkosti a zklamání.
Situace se nezlepšila ani když na trůn nastoupil Titus. Ten sice Domitianovi udělil další pocty - zvýšil jeho publicitu ražbou mincí a opakoval, že právě on je jeho společník a budoucí dědic, přesto mu nikdy neudělil žádné další pravomoce.
Když Titus zemřel, Domitianus ho nechal prohlásit za boha a to bez ohledu na jejich vztah – bylo nutné stále povznášet flaviovský rod.
Nový císař se rozhodl napravit nevyváženost mezi vojenskými úspěchy svých předků a skutečnost, že on sám takové schopnosti zcela postrádal. Jeho žena Domitia Longia získala titul Augusta a protože byla dcerou významného generála Corbula, rozhodl se Domitianus stát se vítězným dobyvatelem.
V roce 83 rozšířil císař hranici k řekám Lahn a Mohan. Vojenská tažení , která při tom organizoval ho opravňovala přijmout titul Germanicus. Od té doby nosil oděv vítězného generála , a to i na zasedání senátu, zvýšil žold vojákům všech hodností.
Dominitianovým dalším cílem se stala Dácie, která se po sto letech úpadku znovu pozvedla a stala se obávanou mocností za vlády krále Decebala. Domitianus povolal posily a sám se vypravil na frontu. Už za rok se ale vrátil do Říma, jeho vojska utrpěla porážku. Římská nadvláda byla včas znovu zajištěna v roce 88 díky vítězství Tettia Juliana u Tapae.
Domitianova vítězství ale netrvala věčně. Přesto se dá říci, že se jeho vláda vyznačovala nesmlouvavou tvrdostí, děsivým dodržováním zákonů. Byl velmi krutý v udělování trestů, ty kontrastovaly s jeho údajným odporem ke krveprolití, ale byly v souladu s nesmírnou úctou k starobylému římskému náboženství, která si žádala, aby dodržoval prastaré rituály s obřadnou okázalostí. Hlubokou úctu, dá se říci až posedlost projevoval italské bohyni Minervě. Právě ona tvořila hlavní motiv na mincích, které nechal Domitianus razit.
Domitianus se projevoval nejen jako císař, který pořádá neobvykle nákladná veřejná představení, ale také jako velký stavitel. Dokončil opravu chrámu Jova Optima Maxima na Kapitolu, postavil stadion schopný pojmout třicet tisíc diváků, nařídil, aby pro něj bylo postaveno nové ještě okázalejší sídlo na Palatinu. Mimo město dal vybudovat překrásnou vilu s divadlem, kam zval početné obecenstvo. Dalším, za jeho vlády dokončeným dílem byl Titův oblouk na začátku římské ulice Via Sacra.
Domitianus prosazoval politiku zavedenou Vespasinusem, která měla zlikvidovat Židy, kteří tvrdili, že pocházejí z rodu krále Davida. Daň, kterou na ně uvalil Vespasianus byla vybírána s neoblomnou krutostí. To se před veřejností neutajilo, protože mezi oběti patřili významné osobnosti římské společnosti. Císařovy kruté likvidace Židů znamenaly jeho úplné odcizení se vládnoucí třídě.
Domitianus rád zdůrazňoval, že je absolutním vládcem a senátem pohrdal. V roce 85 si dal titul „ Doživotní cenzor“. Dobře si uvědomoval nepřátelské reakce senátu. V takovéto atmosféře se Domitianovo zavraždění zdálo reálné. Své postavení ještě oslabil, když propustil pretoriánské spoluprefekty a vznesl proti nim obvinění.
Domitianus byl znám jako císař vášnivě se oddávající sexuálním aktivitám, které nazýval „ zápasy v posteli“. I když svou ženu miloval, svedl dceru svého bratra Tita Slavii Julii a způsobil jí smrt tím, že ji donutil k potratu. Jeho vztah k Julii byl jedním z důvodů, proč jeho žena Domitia rozhodla, že musí zemřít.
Domitianus byl urostlý, měl zarudlé tváře, trpěl krátkozrakostí. Měl dlouhé, tenké nohy s deformovanými prsty a byl velmi nedůtklivý na narážky na jeho plešatost. Zajímal se o řeckou i latinskou kulturu, miloval poezii. Protikladem k tomu byla jeho chladnost a krutost. S oblibou chytal mouchy a napichoval je na hrot svého pera. Rád se zúčastňoval gladiátorských zápasů, zval senátory na večeře, kde nechal schválně připravit vše v černé barvě, takže hosté strnuli hrůzou. Údajně měl Domitianus tak špatné nervy, že nevydržel jízdu v loďce, protože ho hluk vydávaná vesly nesnesitelně dráždil. Lepší budoucnost mohl zemi přinést jen panovník, který bude svou moc prosazovat rozvážněji, tak, jako to dělal Vespasianus.
Domitianus byl v Římě v roce 96 zavražděn.
V létě 69 se jeho otec na východě vzbouřil proti Vitelliovi. Domitianus byl v té době v Římě a zůstal zde bez újmy na zdraví až do 18. prosince. Potom přesídlil se svým strýcem, městským prefektem Sabinem, na Kapitol – ten ale dobyli Vitelliovi přívrženci a Domitianus uprchl.
Po Vitelliově smrti pozdravila Primova vojska Domitianuse jako Caesara a když vstoupil do města Vespasianův zástupce Mucianus, právě Domitianovo jméno se objevilo na prvních úředních depeších a vyhláškách nového římského vedení.
Brzy se mezi oběma muži projevili názorové neshody. Mucianus odmítal Domitianův požadavek, aby Primus získal místo velitele ve štábu. Po zbytek Vespasianovy vlády měl Domitianus možnost podílet se na vnějších výsadách, jako byl úřad konzula, titul předák mládeže a četné zobrazení na mincích.
Titus neměl syna a tak se předpokládalo, že se stane jeho nástupcem jeho bratr Domitianus. Tomu ale otec nikdy neudělil žádný významný úřad a neumožnil mu vydobýt si vojenský věhlas. Domitianus předstíral, že mu to nevadí a soustředil se na poezii a výtvarné umění, trpěl však pocity hořkosti a zklamání.
Situace se nezlepšila ani když na trůn nastoupil Titus. Ten sice Domitianovi udělil další pocty - zvýšil jeho publicitu ražbou mincí a opakoval, že právě on je jeho společník a budoucí dědic, přesto mu nikdy neudělil žádné další pravomoce.
Když Titus zemřel, Domitianus ho nechal prohlásit za boha a to bez ohledu na jejich vztah – bylo nutné stále povznášet flaviovský rod.
Nový císař se rozhodl napravit nevyváženost mezi vojenskými úspěchy svých předků a skutečnost, že on sám takové schopnosti zcela postrádal. Jeho žena Domitia Longia získala titul Augusta a protože byla dcerou významného generála Corbula, rozhodl se Domitianus stát se vítězným dobyvatelem.
V roce 83 rozšířil císař hranici k řekám Lahn a Mohan. Vojenská tažení , která při tom organizoval ho opravňovala přijmout titul Germanicus. Od té doby nosil oděv vítězného generála , a to i na zasedání senátu, zvýšil žold vojákům všech hodností.
Dominitianovým dalším cílem se stala Dácie, která se po sto letech úpadku znovu pozvedla a stala se obávanou mocností za vlády krále Decebala. Domitianus povolal posily a sám se vypravil na frontu. Už za rok se ale vrátil do Říma, jeho vojska utrpěla porážku. Římská nadvláda byla včas znovu zajištěna v roce 88 díky vítězství Tettia Juliana u Tapae.
Domitianova vítězství ale netrvala věčně. Přesto se dá říci, že se jeho vláda vyznačovala nesmlouvavou tvrdostí, děsivým dodržováním zákonů. Byl velmi krutý v udělování trestů, ty kontrastovaly s jeho údajným odporem ke krveprolití, ale byly v souladu s nesmírnou úctou k starobylému římskému náboženství, která si žádala, aby dodržoval prastaré rituály s obřadnou okázalostí. Hlubokou úctu, dá se říci až posedlost projevoval italské bohyni Minervě. Právě ona tvořila hlavní motiv na mincích, které nechal Domitianus razit.
Domitianus se projevoval nejen jako císař, který pořádá neobvykle nákladná veřejná představení, ale také jako velký stavitel. Dokončil opravu chrámu Jova Optima Maxima na Kapitolu, postavil stadion schopný pojmout třicet tisíc diváků, nařídil, aby pro něj bylo postaveno nové ještě okázalejší sídlo na Palatinu. Mimo město dal vybudovat překrásnou vilu s divadlem, kam zval početné obecenstvo. Dalším, za jeho vlády dokončeným dílem byl Titův oblouk na začátku římské ulice Via Sacra.
Domitianus prosazoval politiku zavedenou Vespasinusem, která měla zlikvidovat Židy, kteří tvrdili, že pocházejí z rodu krále Davida. Daň, kterou na ně uvalil Vespasianus byla vybírána s neoblomnou krutostí. To se před veřejností neutajilo, protože mezi oběti patřili významné osobnosti římské společnosti. Císařovy kruté likvidace Židů znamenaly jeho úplné odcizení se vládnoucí třídě.
Domitianus rád zdůrazňoval, že je absolutním vládcem a senátem pohrdal. V roce 85 si dal titul „ Doživotní cenzor“. Dobře si uvědomoval nepřátelské reakce senátu. V takovéto atmosféře se Domitianovo zavraždění zdálo reálné. Své postavení ještě oslabil, když propustil pretoriánské spoluprefekty a vznesl proti nim obvinění.
Domitianus byl znám jako císař vášnivě se oddávající sexuálním aktivitám, které nazýval „ zápasy v posteli“. I když svou ženu miloval, svedl dceru svého bratra Tita Slavii Julii a způsobil jí smrt tím, že ji donutil k potratu. Jeho vztah k Julii byl jedním z důvodů, proč jeho žena Domitia rozhodla, že musí zemřít.
Domitianus byl urostlý, měl zarudlé tváře, trpěl krátkozrakostí. Měl dlouhé, tenké nohy s deformovanými prsty a byl velmi nedůtklivý na narážky na jeho plešatost. Zajímal se o řeckou i latinskou kulturu, miloval poezii. Protikladem k tomu byla jeho chladnost a krutost. S oblibou chytal mouchy a napichoval je na hrot svého pera. Rád se zúčastňoval gladiátorských zápasů, zval senátory na večeře, kde nechal schválně připravit vše v černé barvě, takže hosté strnuli hrůzou. Údajně měl Domitianus tak špatné nervy, že nevydržel jízdu v loďce, protože ho hluk vydávaná vesly nesnesitelně dráždil. Lepší budoucnost mohl zemi přinést jen panovník, který bude svou moc prosazovat rozvážněji, tak, jako to dělal Vespasianus.
Domitianus byl v Římě v roce 96 zavražděn.