Harald I. Haarfagar, norský král,vládl v letech 860 -872.

Zatímco v 9. století bylo již Dánsko konsolidovaným královstvím, bylo norsko stále rozčleněno na malá území pod vládou náčelníků – jarlů.

Teprve v roce 860 se zde dal Harald prohlásit králem a ovládl celé Norsko.
Se svými odpůrci nakládal Harald krutě a bezohledně, ti Norsko opustili a usadili se na ostrovech Hebridy, Orkneje, Shetlandy, Farské ostrovy a poté Island.
Harald založil dynastii Ynglingů a po sjednocení Norska nepronásledoval své odpůrce na ostrovy.

V roce začala tažení proti Irsku roztříštěnému na malá království. Norové se zde usadili, zmocnili se bohatství irských klášterů / křesťanství tu trvalo už 400 let/.
V roce 839 se norský náčelník Turgeis prohlásil za krále, založil Dublin a snažil se vymýtit křesťanství. Irové se vzbouřili a Turgeise dopadli a utopili.

V roce 851 Nor Olaf Bílý znovu dobyl Dublin a vládl tu dvacet let. V roce 870 byl Olaf odveden zpět do Norska a v Dublinu vládl jeho bratr Ivar. Až v roce 901 Irové Dublin osvobodili.

Na konci života předal Harald I. vládu synovi Erikovi I., kterému říkali „Krvavá sekera“. Harald I. zemřel v roce 930.