Herakleios (* 575 – † 11. února 641) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských císařů (610 – 641). Zastavil hlubokou krizi, jejímž důsledkem byl rozklad pozdně antické byzantské říše. Aby mohla Byzanc tuto krizi překonat, musela projít zásadním...
Životopis
Herakleios (* 575 – † 11. února 641) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských císařů (610 – 641). Zastavil hlubokou krizi, jejímž důsledkem byl rozklad pozdně antické byzantské říše. Aby mohla Byzanc tuto krizi překonat, musela projít zásadním přerodem, klíčovou proměnou pozdněantického státu a společnosti ve stát a společnost středověkou. Podle slov významného byzantologa G. Ostrogorského "vdechl velký císař Herakleios zvětralému římskému impériu čerstvý život a obnovil je rozhodnými reformami". Zasloužil se o definitivní porážku Peršanů. Založil vlastní dynastii. Na sklonku jeho vlády téměř zničili jeho dílo noví útočníci, Arabové.
Nástup na byzantský trůn
Herakleios pocházel z rodiny byzantského exarchy (místodržícího) v Kartágu, jenž stál v čele odporu proti císaři Fokovi (602 – 610). Fokas se zmocnil vlády po svržení a zavraždění císaře Maurikia, jež sám inicioval. Říše byla zmítána vnitřními problémy, které ještě prohluboval způsob Fokovy vlády, jež nabyla charakteru otevřeného teroru vůči císařovým potenciálním nepřátelům. Na denním pořádku byly zahraničně politické neúspěchy a katastrofální vojenské porážky. Za této situace se území říše, napadané ze severu Slovany a Avary a z východu Peršany, rozpadalo.
Roku 610 vypravil kartaginský exarcha Herakleios proti Konstantinopoli loďstvo, do jehož čela postavil svého syna. Mladý Herakleios se zmocnil sídelního města, ze kterého nenáviděný Fokas uprchl, a během několika dní byl korunován císařem. Vládu nastoupil za velmi svízelné situace.
Zápas o existenci - války s Avary a Peršany
Na evropské pevnině si Byzanc v době Herakleiova nástupu na trůn udržela svrchovanost kromě Konstantinopole a Soluně už jen nad několika pobřežními balkánskými městy a územím exarchátů (državy v Hispánii byly definitivně ztraceny roku 624). Roku 614 padla za oběť slovanským nájezdům Salona (Solin u Splitu), sídlo provinciální správy, a významné centrum křesťanství. Následkem toho se byzantská státní i církevní správa zhroutily také v této části Balkánu. Ze zničeného města uprchlo obyvatelstvo a uchýlilo se do opuštěného Diocletianova paláce na jadranském pobřeží. Kolem něj později vyrostlo nové město nazývané Spalato – Split. Obdobně vznikl Dubrovník, Kotor a některá další města. Ve vnitrozemí byly dobyty a vypleněny Naissus (Niš), Serdica (Sofie) a Viminacium (Kostolac). Slované zaútočili také na egejské ostrovy a na Krétu.
Poměry nebyly lepší ani na východě říše. Herakleiova mise k perskému králi zůstala bez odpovědi. Husrav II. Parvéz se nehodlal vzdát zisků, které získal za Fokovy vlády. Perská říše tehdy prožívala svůj poslední mocenský rozmach a její vojska nastoupila k další ofenzívě. V roce 611 se vojevůdci Priskovi ještě podařilo získat nazpět maloasijskou Kaisareiu, ale poté se byzantský protiútok zastavil. Jedna perská armáda protáhla Malou Asií a roku 615 se dostala až k Chalkedonu. Druhá vyhnala Byzantince z Arménie a Kilikie a dobyla v roce 613 syrskou Antiochii. Nadlouho nato padl Jeruzalém (614). Peršané ho nejen vyplenili a zpustošili, ale také zmasakrovali obyvatelstvo. Nevěřící dobyvatelé se zde zmocnili nejvzácnější relikvie, již představoval údajný Kristův kříž, a odvezli ho do hlavního města perské říše Ktésifóntu, což bylo křesťany chápáno jako nezměrná pohroma.
V této napjaté situaci se roku 617 objevili před Konstantinopolí Avaři, kteří pod záminkou jednání o míru, pronikli až k velké zdi a nastrojili císaři léčku, ze které sotva unikl. Nakonec se mu podařilo přimět Avary štědrými dary k návratu. Současně znovu nabídl mírová jednání Persii. Bylo to však marné. Roku 619 dobyli Peršané Egypt, obilnici říše, a zdrcený císař pomýšlel na to, že přenese své sídlo do Kartága. Na přání patriarchy Sergia i obyvatel Konstantinopole však od tohoto úmyslu upustil a začal se připravovat na válku, kterou se rozhodl vést osobně. Jeho úsilí podpořily duchovně i materiálně církevní kruhy. Hlavní úsilí soustředil Herakleios především na zahájení ofenzívy proti Peršanům, neboť perská říše představovala v očích současníků větší hrozbu než barbarští Avaři a Slované. Nechtěl však bojovat na svou frontách zároveň, a tak raději zaplatil Avarům v letech 619 a 622 tribut, aby mohl bez obav přesunout vojenské jednotky na východní hranici.
Roku 622 předal Herakleios vládu v Konstantinopoli patriarchovi Sergiovi a vojevůdci Bonovi a odebral se ke svému vojsku, aby se postavil do čela mohutného válečného tažení, které nabylo charakteru svaté války. Po rozhodné bitvě v Arménii byly ztracené maloasijské oblasti navráceny Byzanci a Husrav II. se musel z Malé Asie stáhnout. Poté se Herakleios snažil proniknout na území perské říše, ale navzdory řadě vítězství v jednotlivých srážkách, se mu to nepodařilo.
Roku 626 nastala krize. Byli to opět avarští a slovanští útočníci, kdo přispěli k dočasnému zvratu v neprospěch Byzance. Už roku 622 porušili Avaři sjednaný mír a společně se Slovany zaútočili znovu na Balkán. Herakleios se po prvních vítězných bitvách s Peršany v Arménii musel vrátit do Konstantinopole. Zvýšil tribut vyplácený Avarům a poslal kaganovi své příbuzné jako rukojmí. Poté se znovu odebral na východ. Po několika dalších vítězstvích se však postup byzantského vojska zastavil. Perský král poslal na západ svého vojevůdce Šahrvaráze s úkolem podnítit barbary k tažení proti Byzanci. Věc se začala zdárně vyvíjet.
Roku 626 pronikli Peršané znovu až do Chalkedonu a současně vytáhlo ze severu proti Konstantinopoli velké vojsko, vedené kaganem, jež dobývalo jedno thrácké město za druhým. Po bezúspěšných jednáních se hlavní vojenské síly Avarů objevily pod konstantinopolskými hradbami, pomocné slovanské oddíly operovaly na moři a na asijském břehu vyčkávali Peršané. Byzantská metropole se tak ocitla ve vážném nebezpečí, neboť byla oblehnuta ze všech stran. Císař zůstal na východní frontě, kde připravoval útok do centra perské říše v Mezopotámii, ale část svého vojska poslal na pomoc konstantinopolským, ve kterých vzbudila církev silné zaujetí pro válku s nevěřícími. Osmý den boje obklíčili Byzantinci svými většími loděmi slovanské monoxyly, spálili je a pobili jejich posádky, v nichž se prý nacházely také ženy. To se stalo rozhodujícím okamžikem celé bitvy. Avaři zůstali bez spojenců, neboť kromě toho se Peršanům nepodařilo přeplavit přes Bospor a zasáhnout do bojů. Zbytky avarských hord spálily své obléhací stroje a odtáhly zpět za Dunaj. Kagan sice vyhrožoval Byzantincům pomstou a sliboval nový útok, ale k tomu již nedošlo.
O rok později zahájil Herakleios poslední výpravu proti Peršanům, která skončila triumfálním úspěchem Byzantinců. Císař nejprve oblehl město Tiflis (Tbilisi), které pak dobyli jeho spojenci Chazaři, kočující tehdy ve stepích u Kaspického moře. Poté překročil řeku Araxes a vyrazil k jihu. U starobylého Ninive uštědřil Peršanům roku 627 rozhodující porážku a následně vydrancoval skvostnou rezidenci perského krále Dastagerd, která se nacházela severně Ktésifóntu. Krátce po příchodu byzantského vojska byl Husrav II. sesazen a zavražděn. Jeho syn Kavád II. Šéróé pak neprodleně uzavřel s císařem mír. Na jeho základě museli Peršané vydat Byzanci všechna dobytá území, Arménii, Mezopotámii, Sýrii, Palestinu a Egypt, což vedlo k obnovení hranic říše na Eufratu, propustit zajaté bojovníky a vydat uloupenou relikvii. Roku 629 se Herakleios vrátil triumfálně do Konstantinopole. Svoje vítězství symbolicky dovršil o dva roky později, když nechal v Jeruzalémě znovu slavnostně vztyčit Kristův kříž. Židé, kteří podporovali Peršany, byli vypovězeni z města.
Perská říše začala po své katastrofální porážce rychle upadat. Odvěký nepřítel Římanů byl definitivně poražen. U konce bylo také vrcholné období moci Avarů. Porážka před Konstantinopolí v roce 626 se pro ně stala osudnou, a to nejen proto, že avarský kagan skončil krátce nato rukou vraha. Slované už měli dost krutosti nomádů, ať už byli jejich otroky či spojenci. Dlouho stupňované napětí, umocněné nečekanou porážkou, dosáhlo vrcholu a vedlo k definitivnímu zániku vojenského spojenectví dunajských Slovanů s kočovnými hordami. Pro Avary však měla porážka u Konstantinopole důsledky ještě mnohem závažnější, ze kterých se jen stěží vzpamatovávali. Jejich mocenské postavení v Evropě utrpělo v té době vážné trhliny. Kromě toho, že přišli o své slovanské spojence na Balkáně, se nedlouho předtím vymanili v rozsáhlém prostoru od Krušných hor až po východoalpská údolí z jejich moci západní Slované, vedení franským kupcem Sámem, a v té době se proti Avarům postavili také Slované v Dalmácii.
Snahy o jednotu církve
Vítězná Byzanc, před kterou se zdánlivě znovu otevřela možnost naplnit ideje univerzalismu, však rozhodně nebyla zbavena problémů. Jedním z nejzávažnějších stále byl monofyzitismus obyvatel východních provincií, nyní znovu připojených k říši. Snaha byzantských vládnoucích kruhů, především císaře Herakleia a patriarchy Sergia, odstranit rozpor mezi nikájským vyznáním víry a touto herezí a přivést monofyzity mezi ortodoxní věřící dala vzniknout dvěma kompromisním dogmatům, nejprve monoenergismu, který uznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou sílu - řecky energeia v jeho osobě, a později monotheletismu, jenž místo jediné božské síly uznává v Ježíšově osobě jedinou božskou vůli - řecky thelema. To však složitou konfesijní situaci nevyřešilo, nýbrž naopak ještě více poměry na východě říše rozjitřilo. Přestože monoenergetismus uznal alexandrijský patriarcha Kyros a dokonce papež Honorius I., prosadit se ho kvůli odporu ortodoxních křesťanů i monofyzitů nepodařilo. Císař a patriarcha poté od monoenergismu ustoupili, ale vzápětí se pokusili prosadit monotheletismus. V tomto případě se jim sice podařilo získat východní biskupy, ale proti monotheletismu ostře vystoupil významný teolog Maximos Homologetes (zvaný též Confessor), který nalezl ochranu u papeže Martina I. Ten nové dogma na lateránské synodě v roce 649 zatratil a za jediné pravověrné vyhlásil diotheletické učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu.
Arabská expanze
Vzápětí přišel zcela nečekaný úder zvenčí. Přední Asií se přelila obrovská síla arabské expanze a zasáhla velmi citelně jak perskou, tak byzantskou říši. Roku 633 vpadli Arabové v době vlády chalífy Abú Bakra do jižní Mezopotámie a v několika málo následujících letech zcela zničili perskou armádu. Téměř současně se obrátili také proti Byzanci. Roku 634 vtrhli pod vedením vojevůdce Amra do Palestiny, poté dobyli Damašek (635) a uštědřili Byzantincům na řece Jarmúku rozhodující porážku v boji o Sýrii (636). Na závěr syrského tažení navštívil dobytou zemi i nový chalífa Umar, jenž jako první muslimský vládce vstoupil též do Jeruzaléma, který kapituloval počátkem roku 638. Ve stejném roce získali Arabové také syrskou metropoli Antiochii. Poté se obrátili do Egypta, kde nedlouho po Herakleiově smrti kapitulovala Alexandrie. Životní dílo císaře Herakleia se tak v posledních letech jeho vlády ocitlo zcela v troskách.
Reformy
Za Herakleiova panování zahájila byzantská vláda provádění reforem, především vojska a administrativně správního systému (tzv. reforma themat), které pomohly upevnit pozici ústřední moci a začít s úspěšnou ofenzívou. Následně tyto reformy vedly k proměně sociální struktury byzantské společnosti i její ekonomiky.
Úředním jazykem se v této době stala v Byzanci místo latiny řečtina. Císař sám začal místo dosavadního latinského titulu imperator caesar augustus (řecky autokrator kaisar sebastos) používat lidové označení basileus ton Rhomaion.
Rodina
Císař Herakleios byl dvakrát ženatý, s první manželkou Eudokií (Fabií) měl dceru Epifaneiu a syna Herakleia Konstantina (pozdějšího císaře Konstantina III.), s druhou manželkou Martinou celkem deset dětí, mezi nimi i budoucího císaře Heraklona. Část potomků, které Herakleiovi porodila Martina, byla fyzicky handicapována.
Nástup na byzantský trůn
Herakleios pocházel z rodiny byzantského exarchy (místodržícího) v Kartágu, jenž stál v čele odporu proti císaři Fokovi (602 – 610). Fokas se zmocnil vlády po svržení a zavraždění císaře Maurikia, jež sám inicioval. Říše byla zmítána vnitřními problémy, které ještě prohluboval způsob Fokovy vlády, jež nabyla charakteru otevřeného teroru vůči císařovým potenciálním nepřátelům. Na denním pořádku byly zahraničně politické neúspěchy a katastrofální vojenské porážky. Za této situace se území říše, napadané ze severu Slovany a Avary a z východu Peršany, rozpadalo.
Roku 610 vypravil kartaginský exarcha Herakleios proti Konstantinopoli loďstvo, do jehož čela postavil svého syna. Mladý Herakleios se zmocnil sídelního města, ze kterého nenáviděný Fokas uprchl, a během několika dní byl korunován císařem. Vládu nastoupil za velmi svízelné situace.
Zápas o existenci - války s Avary a Peršany
Na evropské pevnině si Byzanc v době Herakleiova nástupu na trůn udržela svrchovanost kromě Konstantinopole a Soluně už jen nad několika pobřežními balkánskými městy a územím exarchátů (državy v Hispánii byly definitivně ztraceny roku 624). Roku 614 padla za oběť slovanským nájezdům Salona (Solin u Splitu), sídlo provinciální správy, a významné centrum křesťanství. Následkem toho se byzantská státní i církevní správa zhroutily také v této části Balkánu. Ze zničeného města uprchlo obyvatelstvo a uchýlilo se do opuštěného Diocletianova paláce na jadranském pobřeží. Kolem něj později vyrostlo nové město nazývané Spalato – Split. Obdobně vznikl Dubrovník, Kotor a některá další města. Ve vnitrozemí byly dobyty a vypleněny Naissus (Niš), Serdica (Sofie) a Viminacium (Kostolac). Slované zaútočili také na egejské ostrovy a na Krétu.
Poměry nebyly lepší ani na východě říše. Herakleiova mise k perskému králi zůstala bez odpovědi. Husrav II. Parvéz se nehodlal vzdát zisků, které získal za Fokovy vlády. Perská říše tehdy prožívala svůj poslední mocenský rozmach a její vojska nastoupila k další ofenzívě. V roce 611 se vojevůdci Priskovi ještě podařilo získat nazpět maloasijskou Kaisareiu, ale poté se byzantský protiútok zastavil. Jedna perská armáda protáhla Malou Asií a roku 615 se dostala až k Chalkedonu. Druhá vyhnala Byzantince z Arménie a Kilikie a dobyla v roce 613 syrskou Antiochii. Nadlouho nato padl Jeruzalém (614). Peršané ho nejen vyplenili a zpustošili, ale také zmasakrovali obyvatelstvo. Nevěřící dobyvatelé se zde zmocnili nejvzácnější relikvie, již představoval údajný Kristův kříž, a odvezli ho do hlavního města perské říše Ktésifóntu, což bylo křesťany chápáno jako nezměrná pohroma.
V této napjaté situaci se roku 617 objevili před Konstantinopolí Avaři, kteří pod záminkou jednání o míru, pronikli až k velké zdi a nastrojili císaři léčku, ze které sotva unikl. Nakonec se mu podařilo přimět Avary štědrými dary k návratu. Současně znovu nabídl mírová jednání Persii. Bylo to však marné. Roku 619 dobyli Peršané Egypt, obilnici říše, a zdrcený císař pomýšlel na to, že přenese své sídlo do Kartága. Na přání patriarchy Sergia i obyvatel Konstantinopole však od tohoto úmyslu upustil a začal se připravovat na válku, kterou se rozhodl vést osobně. Jeho úsilí podpořily duchovně i materiálně církevní kruhy. Hlavní úsilí soustředil Herakleios především na zahájení ofenzívy proti Peršanům, neboť perská říše představovala v očích současníků větší hrozbu než barbarští Avaři a Slované. Nechtěl však bojovat na svou frontách zároveň, a tak raději zaplatil Avarům v letech 619 a 622 tribut, aby mohl bez obav přesunout vojenské jednotky na východní hranici.
Roku 622 předal Herakleios vládu v Konstantinopoli patriarchovi Sergiovi a vojevůdci Bonovi a odebral se ke svému vojsku, aby se postavil do čela mohutného válečného tažení, které nabylo charakteru svaté války. Po rozhodné bitvě v Arménii byly ztracené maloasijské oblasti navráceny Byzanci a Husrav II. se musel z Malé Asie stáhnout. Poté se Herakleios snažil proniknout na území perské říše, ale navzdory řadě vítězství v jednotlivých srážkách, se mu to nepodařilo.
Roku 626 nastala krize. Byli to opět avarští a slovanští útočníci, kdo přispěli k dočasnému zvratu v neprospěch Byzance. Už roku 622 porušili Avaři sjednaný mír a společně se Slovany zaútočili znovu na Balkán. Herakleios se po prvních vítězných bitvách s Peršany v Arménii musel vrátit do Konstantinopole. Zvýšil tribut vyplácený Avarům a poslal kaganovi své příbuzné jako rukojmí. Poté se znovu odebral na východ. Po několika dalších vítězstvích se však postup byzantského vojska zastavil. Perský král poslal na západ svého vojevůdce Šahrvaráze s úkolem podnítit barbary k tažení proti Byzanci. Věc se začala zdárně vyvíjet.
Roku 626 pronikli Peršané znovu až do Chalkedonu a současně vytáhlo ze severu proti Konstantinopoli velké vojsko, vedené kaganem, jež dobývalo jedno thrácké město za druhým. Po bezúspěšných jednáních se hlavní vojenské síly Avarů objevily pod konstantinopolskými hradbami, pomocné slovanské oddíly operovaly na moři a na asijském břehu vyčkávali Peršané. Byzantská metropole se tak ocitla ve vážném nebezpečí, neboť byla oblehnuta ze všech stran. Císař zůstal na východní frontě, kde připravoval útok do centra perské říše v Mezopotámii, ale část svého vojska poslal na pomoc konstantinopolským, ve kterých vzbudila církev silné zaujetí pro válku s nevěřícími. Osmý den boje obklíčili Byzantinci svými většími loděmi slovanské monoxyly, spálili je a pobili jejich posádky, v nichž se prý nacházely také ženy. To se stalo rozhodujícím okamžikem celé bitvy. Avaři zůstali bez spojenců, neboť kromě toho se Peršanům nepodařilo přeplavit přes Bospor a zasáhnout do bojů. Zbytky avarských hord spálily své obléhací stroje a odtáhly zpět za Dunaj. Kagan sice vyhrožoval Byzantincům pomstou a sliboval nový útok, ale k tomu již nedošlo.
O rok později zahájil Herakleios poslední výpravu proti Peršanům, která skončila triumfálním úspěchem Byzantinců. Císař nejprve oblehl město Tiflis (Tbilisi), které pak dobyli jeho spojenci Chazaři, kočující tehdy ve stepích u Kaspického moře. Poté překročil řeku Araxes a vyrazil k jihu. U starobylého Ninive uštědřil Peršanům roku 627 rozhodující porážku a následně vydrancoval skvostnou rezidenci perského krále Dastagerd, která se nacházela severně Ktésifóntu. Krátce po příchodu byzantského vojska byl Husrav II. sesazen a zavražděn. Jeho syn Kavád II. Šéróé pak neprodleně uzavřel s císařem mír. Na jeho základě museli Peršané vydat Byzanci všechna dobytá území, Arménii, Mezopotámii, Sýrii, Palestinu a Egypt, což vedlo k obnovení hranic říše na Eufratu, propustit zajaté bojovníky a vydat uloupenou relikvii. Roku 629 se Herakleios vrátil triumfálně do Konstantinopole. Svoje vítězství symbolicky dovršil o dva roky později, když nechal v Jeruzalémě znovu slavnostně vztyčit Kristův kříž. Židé, kteří podporovali Peršany, byli vypovězeni z města.
Perská říše začala po své katastrofální porážce rychle upadat. Odvěký nepřítel Římanů byl definitivně poražen. U konce bylo také vrcholné období moci Avarů. Porážka před Konstantinopolí v roce 626 se pro ně stala osudnou, a to nejen proto, že avarský kagan skončil krátce nato rukou vraha. Slované už měli dost krutosti nomádů, ať už byli jejich otroky či spojenci. Dlouho stupňované napětí, umocněné nečekanou porážkou, dosáhlo vrcholu a vedlo k definitivnímu zániku vojenského spojenectví dunajských Slovanů s kočovnými hordami. Pro Avary však měla porážka u Konstantinopole důsledky ještě mnohem závažnější, ze kterých se jen stěží vzpamatovávali. Jejich mocenské postavení v Evropě utrpělo v té době vážné trhliny. Kromě toho, že přišli o své slovanské spojence na Balkáně, se nedlouho předtím vymanili v rozsáhlém prostoru od Krušných hor až po východoalpská údolí z jejich moci západní Slované, vedení franským kupcem Sámem, a v té době se proti Avarům postavili také Slované v Dalmácii.
Snahy o jednotu církve
Vítězná Byzanc, před kterou se zdánlivě znovu otevřela možnost naplnit ideje univerzalismu, však rozhodně nebyla zbavena problémů. Jedním z nejzávažnějších stále byl monofyzitismus obyvatel východních provincií, nyní znovu připojených k říši. Snaha byzantských vládnoucích kruhů, především císaře Herakleia a patriarchy Sergia, odstranit rozpor mezi nikájským vyznáním víry a touto herezí a přivést monofyzity mezi ortodoxní věřící dala vzniknout dvěma kompromisním dogmatům, nejprve monoenergismu, který uznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou sílu - řecky energeia v jeho osobě, a později monotheletismu, jenž místo jediné božské síly uznává v Ježíšově osobě jedinou božskou vůli - řecky thelema. To však složitou konfesijní situaci nevyřešilo, nýbrž naopak ještě více poměry na východě říše rozjitřilo. Přestože monoenergetismus uznal alexandrijský patriarcha Kyros a dokonce papež Honorius I., prosadit se ho kvůli odporu ortodoxních křesťanů i monofyzitů nepodařilo. Císař a patriarcha poté od monoenergismu ustoupili, ale vzápětí se pokusili prosadit monotheletismus. V tomto případě se jim sice podařilo získat východní biskupy, ale proti monotheletismu ostře vystoupil významný teolog Maximos Homologetes (zvaný též Confessor), který nalezl ochranu u papeže Martina I. Ten nové dogma na lateránské synodě v roce 649 zatratil a za jediné pravověrné vyhlásil diotheletické učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu.
Arabská expanze
Vzápětí přišel zcela nečekaný úder zvenčí. Přední Asií se přelila obrovská síla arabské expanze a zasáhla velmi citelně jak perskou, tak byzantskou říši. Roku 633 vpadli Arabové v době vlády chalífy Abú Bakra do jižní Mezopotámie a v několika málo následujících letech zcela zničili perskou armádu. Téměř současně se obrátili také proti Byzanci. Roku 634 vtrhli pod vedením vojevůdce Amra do Palestiny, poté dobyli Damašek (635) a uštědřili Byzantincům na řece Jarmúku rozhodující porážku v boji o Sýrii (636). Na závěr syrského tažení navštívil dobytou zemi i nový chalífa Umar, jenž jako první muslimský vládce vstoupil též do Jeruzaléma, který kapituloval počátkem roku 638. Ve stejném roce získali Arabové také syrskou metropoli Antiochii. Poté se obrátili do Egypta, kde nedlouho po Herakleiově smrti kapitulovala Alexandrie. Životní dílo císaře Herakleia se tak v posledních letech jeho vlády ocitlo zcela v troskách.
Reformy
Za Herakleiova panování zahájila byzantská vláda provádění reforem, především vojska a administrativně správního systému (tzv. reforma themat), které pomohly upevnit pozici ústřední moci a začít s úspěšnou ofenzívou. Následně tyto reformy vedly k proměně sociální struktury byzantské společnosti i její ekonomiky.
Úředním jazykem se v této době stala v Byzanci místo latiny řečtina. Císař sám začal místo dosavadního latinského titulu imperator caesar augustus (řecky autokrator kaisar sebastos) používat lidové označení basileus ton Rhomaion.
Rodina
Císař Herakleios byl dvakrát ženatý, s první manželkou Eudokií (Fabií) měl dceru Epifaneiu a syna Herakleia Konstantina (pozdějšího císaře Konstantina III.), s druhou manželkou Martinou celkem deset dětí, mezi nimi i budoucího císaře Heraklona. Část potomků, které Herakleiovi porodila Martina, byla fyzicky handicapována.