Justinián I., Justinianos I., též Iustinianus I., plným jménem Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus, řecky Ιουστινιανός Φλάβιος Πέτρος Σαββάτιος (11. května 483 – 13. listopadu 565) byl byzantský císař, jeden z nejdůležitějších vladařů pozdního starověku a nejpozoruhodnějších byzantských císařů vůbec. Největší význam se přikládá jeho reformě zákonodárství (Corpus iuris civilis) a rozsáhlé vojenské expanzi, jejímž cílem bylo získat nazpět území bývalé římské říše v západní Evropě (severní Afrika, Itálie, Pyrenejský poloostrov). V jejím důsledku se byzantská říše rozšířila do celého Středomoří. Pravoslavná církev jej považuje za svatého.

Osobnost císaře:
Justinián I. byl vynikajícím státníkem. Pocházel sice z rolnické rodiny (v Byzanci se mohl císařem stát i člověk prostého původu, což bylo na západě nemyslitelné), přesto patřil mezi nejvzdělanější lidi své doby. Vládu nastoupil po svém strýci Justinovi I., který ho pro roli panovníka dobře připravil a poskytl mu potřebné vzdělání. Hluboce se zajímal o náboženské otázky. Podle svého současníka Prokopia z Kaisareie byl však chladnokrevně krutý a proradný člověk.

Císař Justinián byl dvakrát ženatý. Známá je především jeho druhá manželka Theodora, která byla nejen jeho životní družkou, ale také dobrým spolupracovníkem. Tato žena byla původně cirkusovou tanečnicí, to znamená, že pocházela z nejnižších společenských vrstev, které lze přímo označit za byzantskou spodinu.

Povstání Nika!
Na počátku Justiniánovy vlády roku 532 proběhlo v Konstantinopoli mohutné povstání, které je nazýváno podle hesla povstalců Nika! (Zvítěz!). Na příčiny vzniku tohoto povstání existují rozdílné názory. Je spojováno s rozpory politickými (císař se pokusil potlačit vliv fakcií, v podstatě politických stran, které se formovaly jako skupiny příznivců vozatajů závodících v hippodromu a nazývaly se podle barev jejich oděvů), sociálními (vydírání daňových výběrčích) i náboženskými. Je však vykládáno také jako pouhý důsledek vandalismu sportovních fanoušků, neboť na jeho počátku došlo k bitkám v cirku mezi dvěma nejdůležitějšími fakciemi, stranou modrých a stranou zelených. Když však bylo sedm největších výtržníků odsouzeno k trestu smrti, zelení a modří se spojili a začali požadovat sesazení některých nenáviděných úředníků (mezi nimi právníka Triboniana a praefekta praetorio Ioanna z Kappadokie). Justinián se pokusil rozbouřené davy uklidnit tím, že jim šel osobně oznámit požadované odvolání tří hodnostářů, ale vzbouřence to jen vyprovokovalo k ničení a drancování města, během kterého prohlásili novým panovníkem synovce zesnulého císařeAnastasia I. Hypatia. Poté se Justinián rozhodl opustit Konstantinopol. Narazil však na nesouhlas císařovny Theodory. Na její výzvu zasáhlo proti povstalcům vojsko v čele s vojevůdci Belisarem a Narsetem, kterým se nejprve podařilo získat na svoji stranu část přívrženců modrých. Vojáci obklíčili hippodrom a zmasakrovali tu na 30 tisíc lidí. Potlačení povstání Nika!, jemuž padla za oběť vedle tisíců lidí také celá třetina hlavního města, napomohlo k upevnění Justiniánovy moci, což mu současně s ukončením války s Persií umožnilo zahájit aktivní dobyvačnou politiku na západě.

Zahraniční politika a snaha o renovatio imperii:
Hlavní Justiniánovou snahou se stalo renovatio imperii, snaha o obnovení římského impéria, a to nejen v jeho původním rozsahu, ale také obsahu, to znamená znovuzavedení otrokářských poměrů.

Expanze na území zaniklé západořímské říše zahájila výprava do severní Afriky. Vandalové, kteří zde po roce 428 vybudovali svoje království, se většinou chovali k Římanům nepřátelsky a především jako ariáni pronásledovali katolíky. Král Hilderich, který na rozdíl od svých předchůdců nastolil probyzantský kurs zahraniční politiky, byl roku 530 svržen z trůnu. Za jeho nástupce Gelimera se vztahy s Byzancí začaly opět rychle zhoršovat. To se pro Justiniána stalo záminkou k vojenskému tažení. Rozsáhlá a promyšlená akce byla pečlivě připravena, jejím velením pověřil císař nejschopnějšího ze svých vojevůdců Belisara. Poté co se velká část vandalského vojska vydala potlačit Byzantinci vyvolanou vzpouru na Sardinii, vylodil se Belisar v Africe a krátce nato Vandaly porazil. V září 533 vstoupil do hlavního města říše Kartága. Král Gelimer shromáždil další vojsko, ale i tomu uštědřili Římané zdrcující porážku. Příštího roku se Belisar vrátil do Konstantinopole s obrovskou kořistí, jejíž nejcennější součástí byli zajatí vandalští velmoži v čele se samotným králem. Konec říše Vandalů znamenal také zánik tohoto germánského etnika.

Pacifikace severní Afriky trvala ještě řadu let, ale Justinián začal vzápětí připravovat novou mohutnou výpravu. Jejím cílem bylo vyvrátit další barbarskou říši, ostrogótské království v Itálii. Válečné operace byly zahájeny roku 535. Belisarovi se podařilo celkem snadno obsadit Sicílii, poté se vylodil v jižní Itálii a vytáhl na sever. Padla Neapol, Řím otevřel své brány dobrovolně, po delším vyjednávání kapitulovala v roce 540 také sídelní Ravenna.

V tomto okamžiku využil zaneprázdnění Byzance perský král Husrav I. Anóšarván, jehož podnítil k útoku proti východní říši ostrogótský vládce Witigis, který poukazoval na to, že zánik jeho království by porušil politickou rovnováhu ve východním Středomoří. Peršané porušili "věčný" mír, uzavřený s Byzancí, a napadli provincie Mezopotámii, Sýrii a Palestinu, strašlivě je vyrabovali a odvedli odsud desítky tisíc obyvatel do zajetí. Z východní byzantské metropole Antiochie zbyly jen trosky, veškeré obyvatelstvo, které přežilo hrůzy drancování, perští vojáci odvlekli. V roce 541 vyslal císař na východ Belisara, k dispozici mu však dal jen nedostačující počet vojáků, kteří nebyli sto zvrátit situaci ve prospěch Byzance. O rok později uspořádal Husrav další syrské tažení. Roku 545 byl uzavřen na základě statu quo pětiletý mír, který byl roku 550 prodloužen o dalších pět let. Justinián se i tentokrát zavázal odvádět za ochranu kavkazské hranice vysoké poplatky.

Mír s Persií uvolnil byzantské vojenské síly k pokračování války v Itálii, kde mezitím zahájili Ostrogóti pod vedením nově zvoleného krále Totily protiofenzívu. Počáteční Belisariovo vítězné tažení Apeninským poloostrovem, které zdánlivě signalizovalo rychlý úspěch, se změnilo ve vleklý, vyčerpávající konflikt. Teprve roku 555, kdy padla poslední ostrogótská pevnost, se celá Itálie dostala do moci východořímského císaře. Ten vyhlásil již v srpnu 554 tzv. Pragmatickou sankcí návrat k poměrům panujícím zde před příchodem Ostrogótů, obnovení římské civilní správy, práce otroků a navrácení půdy původním římským vlastníkům. Ostrogóti kladli ještě pár let neúčinný odpor, postupně však splynuli s místním obyvatelstvem.

Roku 554 se podařilo nevelké byzantské flotile pod vedením senátora Liberia vylodit se na pobřeží Pyrenejského poloostrova a dobýt část vizigótské Hispánie mezi jihovýchodním pobřežím a řekou Guadalquivir. Justiniánova říše se poté rozkládala od Pyrenejského poloostrova až do Mezopotámie, od dunajské hranice do severní Afriky. Plán na renovatio imperii vrcholil.

Byzantská nadvláda nad Itálií změnila také situaci v papežské kurii, kde v době Justiniánova nástupu na trůn soupeřili o vliv východořímští císaři s ostrogótskými králi a římským klérem. Hned roku 537 sesadil byzantský vojevůdce Belisar po svém vstupu do Říma papeže Silveria, zvoleného z vůle ostrogótského krále Theodata a na jeho místo dosadil bez souhlasu duchovních Vigilia, kterého si v době, kdy pobýval jako papežův představitel v Konstantinopoli, velmi oblíbila císařovna Theodora. Roku 545 povolal Justinián papeže k císařskému dvoru. V té době se císař znovu pokusil nastolit dogmatickou jednotu říšské církve a získat pro ni obyvatelstvo monofysitského vyznání.

Bezprostředně po vypršení druhého pětiletého míru s Persií, zahájili Byzantici roku 551 znovu boje o Laziku. Ani tato válka nevedla k žádným závažným změnám. Podle míru uzavřeného v roce 561 na padesát let si zachovala byzantsko-perská hranice v této oblasti původní linii. Husrav se sice zřekl Laziky, ale Justinián se za ni zavázal zaplatit 30 tisíc zlatých.

Vydání zákoníku Corpus iuris civilis:
K upevnění Justiniánovy vlády mělo sloužit vydání obsáhlého zákoníku, jenž se nazýval Corpus iuris civilis, Soubor občanského práva. Jím byla uzákoněna neomezená světská moc císaře a zároveň jeho postavení jako hlavy křesťanské církve v Byzanci.

Obyvatelstvo rozsáhlé Justiniánovy říše bylo etnicky různorodé. Spojovalo je křesťanské vyznání a řečtina, zpočátku jazyk kultury, který byl od Justiniánových časů užíván na císařském dvoře a od konce 6. století také v administrativě a v církvi, zatímco znalost latiny upadala. Sami sebe považovali Byzantinci za Římany a nazývali se - ovšem řecky - Rhomaioi. Rhomaios byl chápán jako římský občan a vzhledem k jednotnému státnímu náboženství také křesťan - christianos, později christianos orthodoxos (termínem orthodoxos pistis je označována v Justiniánově právním kodexu správná víra jako protiklad k hairesis - kacířskému učení). Pojmy Helén a helénismus se nyní pojily s antickým pohanstvím.

Křesťanství a kultura Justiniánova období:
Císař Justinián I. byl ve své době určující osobností nejen politického, ale také kulturního a náboženského života. O tom svědčí nejenom vydání obsáhlého zákoníku, ale také další skutečnosti.

Justinián byl hluboce přesvědčen, že vládne z Boží vůle, a snažil se uvést do života zásadu jeden Bůh - jeden císař - jedna víra. Rozhodně vystupoval proti všem projevům jiného vyznání než křesťanské ortodoxie, ať již šlo o staré pohanské kulty, nekřesťanská hnutí, jako byl manicheismus nebo montanismus, židy či heretiky. Roku 529 nechal uzavřít novoplatónskou filozofickou akademii v Athénách a zakázal pohanům vyučovat. Vzdělání muselo být napříště postaveno pouze na ortodoxních křesťanských základech. To představovalo vítězství křesťanství nad pohanstvím a nástup jeho myšlenkového monopolu. Je však nezbytné poznamenat, že křesťanství již předtím vytvořilo syntézu s novoplatónismem.

Na byzantském území pronásledoval stejně jako jeho strýc Justinus I. zbylé ariány, což vyvolávalo nesouhlas ariánských vládců, především ostrogótského krále Theodoricha. Ten vyslal do Konstantinopole papeže Jana I. který měl císaře přimět k větší toleranci ariánů, ale jeho mise nebyla úspěšná. Renovatio imperii počítalo s tím, že ariánští králové, vládnoucí na bývalém římském území, budou odstraněni a zdejší katolické obyvatelstvo osvobozeno z jejich nadvlády.

Mnohem větší problém než tyto konfesijní skupiny však v Byzanci stále představovali monofysité. Justiniánova snaha o jednotu církve a příklon k chalkedonskému kánonu byly nepochybně důsledkem nejen jeho politických úvah a postojů, ale také osobního náboženského přesvědčení. Sblížily ho sice se Západem, na druhé straně však vyvolalo odmítnutí monofysitismu a persekuce jeho vyznavačů silný odpor obyvatel východních provincií, jejichž heretické vyznání bylo některými Justiniánovými předchůdci tolerováno, a zesílení separativních snah radikální monofysitské menšiny. Ztráta těchto provincií by pro říši znamenala citelný úbytek finančních zdrojů a možností zásobování. Tomu se snažila zabránit císařovna Theodora, které byla monofysitům nakloněna a vzala je do svojí ochrany. Pod jejím vlivem Justinián v roce 532 pronásledování zastavil. O rok později vyhlásil vlastní Vyznání víry, pozoruhodné teologické dílko, v němž se, využívaje svojí rozsáhlé teologické erudice a schopností, pokusil nabídnout monofysitům prostor v rámci obratného výkladu ustanovení chalkedonského koncilu. Vytčeného cíle, církevní jednoty, však touto cestou - stejně jako dříve císař Zenon svým Ediktem smíření - nedosáhl a ani dosáhnout nemohl, neboť jeho opatření nevycházela z reálných příčin šíření monofysitismu.

Později se císař znovu pokusil nastolit dogmatickou jednotu říšské církve a získat pro ni obyvatelstvo monofysitského vyznání. V roce 544 vydal edikt, v němž odsoudil tzv. Tři kapitoly, spisy tří východních teologů antiochijského směru, a označil je za nestoriánské. Monofysity však Justiniánův čin neuspokojil, neboť požadovali zavržení chalkedonského kánonu o dvojí Kristově přirozenosti. Edikt, se kterým vyslovili souhlas východní patriarchové, pobouřil duchovní na Západě, neboť se domnívali, že se císař přiklonil k umírněnému monofysitismu. Proto chtěl Justinián získat na svoji stranu papeže. Nerozhodný a v dogmatických záležitostech nepříliš sběhlý Vigilius uvrhl nejprve Tři kapitoly do klatby (548), ale později pod nátlakem západních biskupů, kteří mu vypověděli poslušnost, odvolal. Mezi císařem a papežem, jemuž nebylo dovoleno vrátit se do Říma, vypukl ostrý spor, který měl vyřešit koncil svolaný roku 553 do Konstantinopole. Přestože se ho západní duchovenstvo včetně Vigilia, obávajícího se o vlastní bezpečnost, téměř nezúčastnilo, byl prohlášen za pátý ekumenický církevní sněm. Účastníci koncilu odsoudili a prokleli Tři kapitoly a o pár měsíců později podepsal jejich stanovisko také Vigilius. Poté se pokusil přesvědčit o jeho nezávadnosti západní duchovenstvo. Když pak papež nedlouho nato během zpáteční cesty do Říma zemřel, vybral jeho nástupce Justinián. Současně bylo uzákoněno, že napříště musí volbu papeže potvrdit císař. Tak dosáhlo byzantské císařství vrcholu své caesaropapální politiky. Problém monofysitů se však Justiniánovi vyřešit nepodařilo. Naopak heretici směřovali stále více k vytvoření svébytných církví.

Významnou kulturní osobností Justiniánova období byl historik Prokopios z Kaisareie, právní poradce a tajemník vojevůdce Belisara, s nímž se účastnil rozsáhlých tažení. Popsal je v rozsáhlém díle O válkách s Peršany, Góty a Vandaly o 8 knihách. Mnohé viděl jako očitý svědek, kromě toho se v duchu klasického řeckého dějepisectví velmi snažil o objektivnost. Jeho dílo je významným pramenem pro poznání dějin 6. století a Justiniánovy vlády (obsahuje také jedny z prvních věrohodných informací o Slovanech). Sám viděl pragmatickou možnost využití dějepisného díla pro současnost (vojenskou praxi a strategii). Nejpregnantněji ze všech autorů vyjádřil teorii translatio imperii, přenesení císařské moci z Říma do Konstantinopole, podle níž zůstávala Byzanc po roce 476 jedinou legitimní římskou říší Prokopiovi jsou však připisovány také Tajné dějiny - Anekdota, pro které je typický kriticky sžíravý pohled na život současného císařského dvora.

Stavební činnost
Justinián okázale zdůrazňoval moc a slávu císařství budováním velkolepých staveb. Velký stavební ruch nastal zvláště po povstání Nika!, během něhož došlo ke zničení značné části hlavního města. Mezi nejproslulejší patří chrám Hagia Sofia (Boží moudrosti), který byl po dobytí osmanskými Turky roku 1453 přeměněn na muslimskou mešitu. Chrám byl postaven během pouhých šesti let (532–538) pod přímým císařovým dozorem. Kromě toho vzniklo v Konstantinopoli mnoho dalších chrámů. Rozsáhlé stavební dílo císaře Justiniána popsal ve své práci O stavbách rovněž Prokopios z Kaisareie, a zachoval nám tak svědectí o již zaniklých památkách.

Pozoruhodné jsou také církevní stavby v italské Ravenně, která se později stala sídlem byzantského exarchy (místodržícího) pro Itálii. V ravennském chrámu San Vitale můžeme dodnes vidět překrásné mozaiky zobrazující císaře Justiniána I. s jeho dvorem a jeho manželku císařovnu Theodoru v doprovodu jejích dvorních dam).

Problémy Justiniánova panování:
Při velkém rozsahu byzantského území už nebylo možné účinně chránit celou hranici říše, která musela odolávat tlaku svých sousedů. Balkán napadly ze severu Slované a později také kočovní Avaři a pronikli až na Peloponnés. Vojenské jednotky byly přitom vázány hlavně na západě, kde se vedly dobyvačné války. Toho využili také dávní nepřátelé římské říše Peršané a snažili se dobýt její východní provincie.