Konrád II. Ota (* mezi 1136–1141, † 9. září 1191, poblíž Neapole) byl českým knížetem (1182 a 1189–1191) a markrabětem moravským (1182–1189). Pocházel z dynastie Přemyslovců, jeho otcem byl kníže znojemského údělu Konrád II., matkou Marie, dcera...
Životopis
Konrád II. Ota (* mezi 1136–1141, † 9. září 1191, poblíž Neapole) byl českým knížetem (1182 a 1189–1191) a markrabětem moravským (1182–1189). Pocházel z dynastie Přemyslovců, jeho otcem byl kníže znojemského údělu Konrád II., matkou Marie, dcera srbského župana Uroše Bílého. Původně se jmenoval pouze Konrád a v Čechách vždy vystupoval pouze pod tímto jménem. Druhé jméno získal během pobytu v cizině a používal je mimo knížectví. Byl vzdělaný a zkušený v diplomacii, ale k dosažení cíle neváhal používat i tvrdé prostředky.
Vláda v moravských údělech
Po smrti otce roku 1162 převzal Konrád Ota vládu ve znojemském údělu a jeho moc začala rychle vzrůstat. V roce 1173 mu připadl také brněnský úděl, to znamená, že jeho državy zabíraly již polovinu Moravy (zatím mu nepatřilo Olomoucko), kterou bylo stále složitější kontrolovat z Prahy. Dobře se zorientoval v komplikovaných vztazích mezi početnými Přemyslovci, a stal se důležitým činitelem v jejich bojích o pražský trůn. Když pomohl pražskému knížeti Bedřichovi udržet si trůn proti dalších kandidátům, očekával, že by za odměnu mohl získat Olomoucko. Ovšem nestalo se tak (Bedřich se rozhodl spravovat tento úděl sám) a Konrád Ota začal pomýšlet na odplatu.
Příležitost se naskytla roku 1182, kdy velmoži povstali proti neoblíbenému Bedřichovi a na pražský trůn povolali energického Konráda Otu. Bedřich uprchl do říše k císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který jako lení pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Jak vypráví kronikář Jarloch, Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Fridrich Barbarossa „chtěje je zastrašit, dal přinésti velmi mnoho seker, jako by je chtěl dát popravit. Tu se mu oni vrhli k nohám, prosili o milost, a změnivše nutnost za vůli, přijali Bedřicha za pána a vévodu a vrátili se s ním do Prahy, považujíce za veliký zisk spolu s Konrádem, že nebyli potrestáni pro zločin urážky majestátu.“ Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo.
Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem II.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte Konráda Oty a vytáhli na Moravu. Tvrdě poplenily Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka.
Český kníže
Po smrti knížete Bedřicha v roce 1189 nastoupil na pražský knížecí stolec podle knínských úmluv Konrád II. Ota. Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože novopečený kníže rezignoval na titul markraběte moravského. To vše se stalo se souhlasem císaře. během své vlády se kníže choval smířlivě k ostatním členům dynastie. Ti, kteří uprchli během rozbrojů ze země, se nyní mohli bez obav vrátit. Chladné vztahy přetrvávaly pouze mezi Konrádem Otou a Přemyslem. Konrád Ota neusiloval o předání trůnu dědicům, protože jeho manželství s Hellichou z Wittelsbachu zůstalo bezdětné.
Od samého počátku své vlády v knížectví se Konrád Ota aktivně zapojil do politiky v říši. Například roku 1189 vyrazil na popud císařova syna Jindřicha do Míšeňska, kde došlo ke sporům mezi zde panujícími Wettiny. V zimě roku 1190 se s velmi početným českým oddílem zapojil do císařské korunovační jízdy Jindřicha VI., nástupce Fridricha I. Barbarossy. Toto tažení se mu stalo osudným. Stal se jednou z obětí moru, který vypukl v Jindřichově táboře nedaleko Neapole, kterou se císařští marně pokoušeli dobýt. Místem jeho posledního odpočinku se stal slavný benediktinský klášter v Monte Cassino. Později byly jeho kosti převezeny do Prahy.
Před svým odjezdem do Itálie uspořádal Konrád II. Ota nástupnické poměry v českém státě. Poté, co do Čech dorazila zpráva o jeho skonu, byl bez problémů nastolen jím určený kandidát, nejmladší syn Soběslava I., kníže Václav II. Přestože Konrád Ota zastával knížecí hodnost pouhé dva roky, patří k nejvýznamnějším vládcům z přemyslovské dynastie ve 12. století. Mnozí historici mu přiznávají zásluhy za sjednocení státu a upevnění jeho právních základů, navzdory tomu, že mu vyčítají přílišnou ctižádostivost a občasné nečestné jednání.
Statuta Konráda Oty
Nejvýznamnějším panovnickým činem knížete bylo vydání Statut Konráda Oty, nejstaršího českého zákoníku, který byl vyhlášen roku 1189 na sněmu velmožů v Sadské u Nymburka. Hlavním cílem tohoto kroku byla kodifikace zvykového (nepsaného) práva, především z trestní oblasti. Důležitým ustanovením bylo také uzákonění dědičnosti lén.
Přestože se nedochovaly originály těchto dokumentů, pouze opisy (nejstarší z let 1222), nemají historici pochyby o jejich pravosti. Diskuse se ale vede o to, zda byly vydány výhradně pro Moravu (které se týkají dochované exempláře) nebo pro celý český stát.
Vláda v moravských údělech
Po smrti otce roku 1162 převzal Konrád Ota vládu ve znojemském údělu a jeho moc začala rychle vzrůstat. V roce 1173 mu připadl také brněnský úděl, to znamená, že jeho državy zabíraly již polovinu Moravy (zatím mu nepatřilo Olomoucko), kterou bylo stále složitější kontrolovat z Prahy. Dobře se zorientoval v komplikovaných vztazích mezi početnými Přemyslovci, a stal se důležitým činitelem v jejich bojích o pražský trůn. Když pomohl pražskému knížeti Bedřichovi udržet si trůn proti dalších kandidátům, očekával, že by za odměnu mohl získat Olomoucko. Ovšem nestalo se tak (Bedřich se rozhodl spravovat tento úděl sám) a Konrád Ota začal pomýšlet na odplatu.
Příležitost se naskytla roku 1182, kdy velmoži povstali proti neoblíbenému Bedřichovi a na pražský trůn povolali energického Konráda Otu. Bedřich uprchl do říše k císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který jako lení pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Jak vypráví kronikář Jarloch, Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Fridrich Barbarossa „chtěje je zastrašit, dal přinésti velmi mnoho seker, jako by je chtěl dát popravit. Tu se mu oni vrhli k nohám, prosili o milost, a změnivše nutnost za vůli, přijali Bedřicha za pána a vévodu a vrátili se s ním do Prahy, považujíce za veliký zisk spolu s Konrádem, že nebyli potrestáni pro zločin urážky majestátu.“ Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo.
Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem II.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte Konráda Oty a vytáhli na Moravu. Tvrdě poplenily Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka.
Český kníže
Po smrti knížete Bedřicha v roce 1189 nastoupil na pražský knížecí stolec podle knínských úmluv Konrád II. Ota. Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože novopečený kníže rezignoval na titul markraběte moravského. To vše se stalo se souhlasem císaře. během své vlády se kníže choval smířlivě k ostatním členům dynastie. Ti, kteří uprchli během rozbrojů ze země, se nyní mohli bez obav vrátit. Chladné vztahy přetrvávaly pouze mezi Konrádem Otou a Přemyslem. Konrád Ota neusiloval o předání trůnu dědicům, protože jeho manželství s Hellichou z Wittelsbachu zůstalo bezdětné.
Od samého počátku své vlády v knížectví se Konrád Ota aktivně zapojil do politiky v říši. Například roku 1189 vyrazil na popud císařova syna Jindřicha do Míšeňska, kde došlo ke sporům mezi zde panujícími Wettiny. V zimě roku 1190 se s velmi početným českým oddílem zapojil do císařské korunovační jízdy Jindřicha VI., nástupce Fridricha I. Barbarossy. Toto tažení se mu stalo osudným. Stal se jednou z obětí moru, který vypukl v Jindřichově táboře nedaleko Neapole, kterou se císařští marně pokoušeli dobýt. Místem jeho posledního odpočinku se stal slavný benediktinský klášter v Monte Cassino. Později byly jeho kosti převezeny do Prahy.
Před svým odjezdem do Itálie uspořádal Konrád II. Ota nástupnické poměry v českém státě. Poté, co do Čech dorazila zpráva o jeho skonu, byl bez problémů nastolen jím určený kandidát, nejmladší syn Soběslava I., kníže Václav II. Přestože Konrád Ota zastával knížecí hodnost pouhé dva roky, patří k nejvýznamnějším vládcům z přemyslovské dynastie ve 12. století. Mnozí historici mu přiznávají zásluhy za sjednocení státu a upevnění jeho právních základů, navzdory tomu, že mu vyčítají přílišnou ctižádostivost a občasné nečestné jednání.
Statuta Konráda Oty
Nejvýznamnějším panovnickým činem knížete bylo vydání Statut Konráda Oty, nejstaršího českého zákoníku, který byl vyhlášen roku 1189 na sněmu velmožů v Sadské u Nymburka. Hlavním cílem tohoto kroku byla kodifikace zvykového (nepsaného) práva, především z trestní oblasti. Důležitým ustanovením bylo také uzákonění dědičnosti lén.
Přestože se nedochovaly originály těchto dokumentů, pouze opisy (nejstarší z let 1222), nemají historici pochyby o jejich pravosti. Diskuse se ale vede o to, zda byly vydány výhradně pro Moravu (které se týkají dochované exempláře) nebo pro celý český stát.