Leonid Iljič Brežněv byl sovětský politik, v letech 1964 – 1982 nejvyšší představitel Sovětského svazu. Stal se trojnásobným držitelem státního vyznamenání Hrdina ČSSR a čtyřnásobným Hrdinou SSSR, nositel literární Leninovy ceny z roku 1979.

Leonid Iljič Brežněv pocházel z rodiny ukrajinského dělníka. V mládí pracoval L. I. Brežněv v zemědělství, kde se podílel na melioracích zemědělské půdy. V roce 1935 ukončil studium na metalurigickém institutu a další dva roky pracoval v hutním průmyslu.

V roce 1931 vstoupil L. I. Brežněv do Komunistické strany Sovětského svazu, v roce 1937 byl zvolen místopředsedou městského sovětu v Dněpropetrovsku.

Za 2. světové války bojoval L. I. Brežněv v řadách Rudé armády a dosáhl hodnosti generálmajora. Účastnil se bojů u Novosibirska a na Krymském poloostrově i osvobozovacích operací. V roce 1945 vstoupil s Rudou armádou na území Československa. Po skončení války vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Moldávie. V roce 1952 se stal členem Ústředního výboru KSSS a na XIX. Sjezdu KSSS v témže roce se stal tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia ÚV.

Po smrti Stalina byl L. I. Brežněv z funkcí odvolán a pracoval v Hlavní politické správě Rudé armády a námořnictva. Teprve po nástupu N. S. Chruščova získal L. I. Brežněv opět funkce v KSSS. V letech 1954 – 1956 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Kazachstánu. Po XX. Sjezdu KSSS se stal opět tajemníkem ÚV a kandidátem předsednictva ÚV.

V roce 1957 byla poražena protistranická frakce Molotova a L. I. Brežněv se stal plnoprávným členem ÚV, v roce 1960 byl pak jmenován předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

V roce 1964 se stává L. I. Brežněv hlavním Chruščovovým poradcem. Ještě téhož roku se ale L. I. Brežněv zúčastní protichruščovského vnitrostranického puče. V říjnu roku 1964 byl N. S. Chruščov zbaven všech funkcí a penzionován. K moci se dostalo kolektivní vedení členů předsednictva KSSS (Brežněv, Poljanskij. Voronov, Kosygin, Šeljepi, Suslov a Podgornyj). Řízením kabinetu byl pověřen A. N. Kosygin, prvním tajemníkem KSSS se stal L. I. Brežněv a oficiálním představitelem státu byl N. V. Podgornyj. V roce 1966 se L. I. Brežněv stal generálním tajemníkem a v letech 1977 – 1982 předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.

Brežněvovi kritici ho obviňovali, že nastolil neostalinismus a opět se stupňovaly zbrojní závody. Také mu přičátali odpovědnost za okupaci Československa v roce 1968 a Afgánistánu v roce 1979. Během Brežněvova vedení SSSR došlo ke zlepšování vztahů s USA.

Jako první tajemník strany L. I. Brežněv pozvolna upevňoval své postavení. Neměl však žádný jasný politický program, chybělo mu dostatečné vzdělání a neorientoval se v zahraničně-politických otázkách. Z jeho spoluspiklenců z „říjnového převratu“ se stali jeho rivaly. Členové vedení strany považovali Brežněvovo „vůdcovství“ za dočasné řešení. L. I. Brežněv dokázal využít pro své účely klíčový mocenský sektor – kontrolu kádrů a obsazování funkcí. Velkou pozornost věnoval KGB, do jehož vedení dosadil J. V. Andropova. Podporoval také investiční požadavky vojensko-průmyslovému komplexu.

L. I. Brežněv se pokoušel vyhnout otevřeným střetům a kontroverzním reformám, proto garantoval vysokým stranickým představitelům jejich setrvání ve funkcích. L. I. Brežněv se nezabýval kontrolou některých oblastí sovětské politiky, proto ideologii převzal tajemník ÚV M. A. Suslov.

Sovětské hospodářství začalo stagnovat, ale L. I. Brežněv prohlásil, že žádné změny nejsou potřeba. Nejdůležitější pro další rozvoj hospodářství bylo podle něho, aby všichni pracovali lépe. Na počátku 70. let 20. století bylo vedoucí postavení L. I. Brežněva pevné, proto se rozhodl zbavit svých kritiků.

Období konce 60. a počátku 70. lét 20. století znamenalo relativní stabilitu Sovětského svazu. Západní země se soustředily na rozvoj vlastních ekonomik a tak docházelo k postupnému uvolňování napětí. Sovětská zahraniční politika se snažila udržet vládu ve střední a východní Evropě a snažila se o rozšiřování svého vlivu do zemí třetího světa. Vojenské obsazení Československa v srpnu roku 1968 bylo jasnou ukázkou sovětské ochoty bránit své pozice získané v květnu roku 1945. Brežněvova doktrina znamenala kolektivní odpovědnost států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů a v případě ohrožení jednoty bloku dávala Sovětskému svazu povolení k zásahu.

Mírové smlouvy se západními zeměmi se staly pro L. I. Brežněva osobní záležitostí. Vytvořila se atmosféra uvolňování napětí. L. I. Brežněv aktivně podporoval politiku odzbrojení i ekonomickou spolupráci mezi oběma politickými tábory. Sovětská ekonomika řešila hospodářské problémy devizovým vývozem nerostného bohatství. Naopak se nakupovalo obilí a moderní technologie. Tím se zajistil občanům Sovětského svazu relativní spotřební blahobyt.

Lokálním vojenským incidentem na dálněvýchodní řece Usuri vyostřila roztržka Brežněvova vedení s Čínou. Oproti očekávání se spor nepodařilo překonat mírovou cestou.

Největší chybou Brežněvova vedení byl vpád do Afgánistánu koncem roku 1979. V té době bylo Brežněvovo vedoucí postavení uměle prodlužováno. V zemi byl nevýkonný systém centrálního plánování nahrazován šedou ekonomikou. Životní úroveň obyvatelstva se zvyšovala jen za cenu okrádání státu, korupce se postupně stala součástí každodenního života obyvatel v Sovětském svazu. Přesto se stranické vedení cítilo být neohrožené, stabilita kádrů způsobovala zvyšování průměrného věku vedoucích představitelů státu. Většina funkcionářů se narodila v letech 1900 – 1920 a do politika vstoupila ještě za Stalina.

Koncem 70. a počátkem 80. let 20. století znovu propukl nezřízený kult osobnosti generálního tajemníka KSSS. L. I. Brežněv propadl shromažďování mnohých funkcí i vyznamenání. Nechal se opět zvolit do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, byl jmenován maršálem Sovětského svazu.

Letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980 se staly vrcholem Brežněvovy éry. Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu byl tento sportovní svátek poznamenán bojkotem západních sportovců, kteří do Moskvy nepřijeli na doporučení svých vlád.

Počátkem 80. let 20. století bylo zřejmé, že dochází k pozvolnému úpadku režimu. Staří funkcionáři ve vedení země nebylo schopné včas a důrazně řešit nahromaděné problémy.

V polovině 70. let se začal zdravotní stav L. I. Brežněva zhoršovat. Brežněv nebyl způsobilý pracovat, většina členů vlády však nechtěla o jeho odchodu do důchodu slyšet. Brežněvova vnitrostranická doktrína byla založena na stabilitě, která dávala funkcionářům klid na práci, docházelo k co nejmenším pohybům ve funkcích. Proto tento Brežněvův styl práce členům vlády vyhovoval.

Dne 7. listopadu roku 1982 se L. I. Brežněv zúčastnil vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. O tři dny později zemřel.

Po smrti L. I. Brežněva začal mezi stárnoucími členy politbyra boj o nástupnictví i o záchranu upadajícího systému. Nástupcem Brežněva se stal J. V. Andropov, kterého navrhl K. U. Černěnko na plenárním zasedání ÚV KSSS.

V roce 2008 provedlo Celoruské středisko výzkumu veřejného mínění (VCIOM) anketu o nejlepšího vůdce Ruska za posledních 100 let. Rusové na první místo dosadili exprezidenta Vladimíra Putina, kdy se za jeho vedení země podle většiny obyvatel Rusko rozvíjelo spíše správným směrem. Na durhém místě skončil L. I. Brežněv a třetí V. I. Lenin. Za nejhorší vůdce považovali Rusové tvůrce pěrestrojky Michaila Gorbačva a jeho nástupce, prvního ruského prezidenta Borise Jelcina.


L. I. Brežněv vydal tři slabé publikace svých vzpomínek, po nichž následovalo v letech 1981 a 1983 dalších 5 kapitol. Knihy sepsala skupina autorů, z nichž některá jména byla zveřejněna až v roce 1991. Autoři byli novináři, kteří pracovali pod vedením šéfredaktora Komsomolské pravdy V. Ignatěnka a generálního ředitele TASS L. Zamjatina.

Literárně slabé brožury vyšly v milionových nákladech a mělo jít o díla udávající směr v politice. Díla byla propagována v podobě opery, divadelní hry i filmu, byla vyznamenána nejvyšší literární cenou. Brežněv měl být přijat za člena do Svazu spisovatelů SSSR, ale před přijetím zemřel.

Celina – 1978, autor Alexandr Mazurin. První písemnost na úrovni stranického dokumentu, kde se po dlouhé odmlce znovu připomíná osobnost Chruščova, ovšem v negativním smyslu.

Vozroždenija – 1978, Znovuzrození, autor Anatolij Arganovskij
Malaja zemlja – 1978, Malá země, autor Arkadij Sachnin