Magnus Maximus, římský císař, pocházel z chudé rodiny z Callaecie. Byl příbuzný Theodosia I., ze jehož otce sloužil v roce 369 v Británii. Bojoval také v Africe.
Magnus se stal vrchním velitelem v britských provinciích, kde úspěšně zakročil...
Životopis
Magnus Maximus, římský císař, pocházel z chudé rodiny z Callaecie. Byl příbuzný Theodosia I., ze jehož otce sloužil v roce 369 v Británii. Bojoval také v Africe.
Magnus se stal vrchním velitelem v britských provinciích, kde úspěšně zakročil proti Piktům a Skotům. Vojáci britských posádek nebyli spokojeni s vládou tehdejšího západního císaře Gratiana a vyhlásili věrnost Magnu Maximovi, který jejich výzvu přijal a znovu otevřel mincovnu v Lindinou / Londýn/.
Gratianus se svými oddíly vycestoval za ním, dorazil až k lutecii, ale jeho vojáci dezertovali, takže musel ustoupit k Lugdunu / Lyon/. Tam ho uzurpátorův velitel jízdy Andragatius dostihl a dal popravit.
Magnus rozšířil svá území až ke germánské hranici a k Hispánii. V Trevíru si vybudoval své hlavní město. Zahájil jednání s císaři Valentinianem II. a Theodosiem I. a u obou dosáhl úspěchu: Valentinianus II. jeho násilné převzetí trůnu uznal a Theodosius, který měl dost starostí se svou vlastní východní hranicí, byl nucen učinit totéž.
Maximus přijal, jako pojítko s císařským rodem, jméno Flavius. Své náboženské povinnosti bral jako ortodoxní katolík velmi vážně. Obnovil sankce proti dualistickým manichejcům, které nakonec vedly až k tragédii. Jejich obětí se stal Pricsilianus, hispánsko – římský katolík laik, jehož kázaní lid velmi přitahovalo.I když se sám prohlásil za křesťana a byl dokonce zvolen biskupem, církev ho podezřívala, že strojí na straně manichejců. V roce 384 byl odsouzen církevním soudem.
Maximus se stavěl velmi nepřátelsky ke kacířství i ke klasickému pohanství. Na návrh svého bratra Marcellina rozhodl, aby stoupenci vedoucího představitele pohanů byli postihováni pokutami. Na druhé straně nechal znovu postavit vyhořelou židovskou synagogu.
V roce 387 povýšil Maximus svého malého syna Flavia Victora na svého spoluAugusta. Na jeho počest dal v Trevíru razit mince.
V létě téhož roku Maximus ponechal Victora v Galii a vpadl do Itálie, zatím se smířlivými nabídkami svým spolucísařům. Theodosius, ke kterému uprchl Valentinianus II., byl připraven vyrazit do protiútoku.
Maximus zůstal v Aquilei a jeho armáda dorazila do Illyrika. Císařští vojáci ale nepřešli na jeho stranu tak houfně, jak doufal, a bitvu nakonec prohrál. Jeho bratr sice armádu shromáždil, ale ta přesto utrpěla porážku. Maximus se vydal Theodosiovi na milost a nemilost, ale to ho stejně neuchránilo od trestu smrti. Naživu nezůstal ani jeho syn Victor.
Theodosius vyhlásil, že Maximova vláda vznikla nezákonným uzurpováním moci a že všechna opatření v té době přijatá jsou v důsledku toho neplatná. Některé moderní prameny ho ale líčí jako schopného a prozíravého vládce.
Magnus se stal vrchním velitelem v britských provinciích, kde úspěšně zakročil proti Piktům a Skotům. Vojáci britských posádek nebyli spokojeni s vládou tehdejšího západního císaře Gratiana a vyhlásili věrnost Magnu Maximovi, který jejich výzvu přijal a znovu otevřel mincovnu v Lindinou / Londýn/.
Gratianus se svými oddíly vycestoval za ním, dorazil až k lutecii, ale jeho vojáci dezertovali, takže musel ustoupit k Lugdunu / Lyon/. Tam ho uzurpátorův velitel jízdy Andragatius dostihl a dal popravit.
Magnus rozšířil svá území až ke germánské hranici a k Hispánii. V Trevíru si vybudoval své hlavní město. Zahájil jednání s císaři Valentinianem II. a Theodosiem I. a u obou dosáhl úspěchu: Valentinianus II. jeho násilné převzetí trůnu uznal a Theodosius, který měl dost starostí se svou vlastní východní hranicí, byl nucen učinit totéž.
Maximus přijal, jako pojítko s císařským rodem, jméno Flavius. Své náboženské povinnosti bral jako ortodoxní katolík velmi vážně. Obnovil sankce proti dualistickým manichejcům, které nakonec vedly až k tragédii. Jejich obětí se stal Pricsilianus, hispánsko – římský katolík laik, jehož kázaní lid velmi přitahovalo.I když se sám prohlásil za křesťana a byl dokonce zvolen biskupem, církev ho podezřívala, že strojí na straně manichejců. V roce 384 byl odsouzen církevním soudem.
Maximus se stavěl velmi nepřátelsky ke kacířství i ke klasickému pohanství. Na návrh svého bratra Marcellina rozhodl, aby stoupenci vedoucího představitele pohanů byli postihováni pokutami. Na druhé straně nechal znovu postavit vyhořelou židovskou synagogu.
V roce 387 povýšil Maximus svého malého syna Flavia Victora na svého spoluAugusta. Na jeho počest dal v Trevíru razit mince.
V létě téhož roku Maximus ponechal Victora v Galii a vpadl do Itálie, zatím se smířlivými nabídkami svým spolucísařům. Theodosius, ke kterému uprchl Valentinianus II., byl připraven vyrazit do protiútoku.
Maximus zůstal v Aquilei a jeho armáda dorazila do Illyrika. Císařští vojáci ale nepřešli na jeho stranu tak houfně, jak doufal, a bitvu nakonec prohrál. Jeho bratr sice armádu shromáždil, ale ta přesto utrpěla porážku. Maximus se vydal Theodosiovi na milost a nemilost, ale to ho stejně neuchránilo od trestu smrti. Naživu nezůstal ani jeho syn Victor.
Theodosius vyhlásil, že Maximova vláda vznikla nezákonným uzurpováním moci a že všechna opatření v té době přijatá jsou v důsledku toho neplatná. Některé moderní prameny ho ale líčí jako schopného a prozíravého vládce.