Alexandr Grigorjevič Lukašenko je od roku 1994 prezidentem Běloruska, označovaným jako jediný autokratický diktátor v Evropě. V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mohylevě, v roce 1985 Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách, získal diplom...
Životopis
Alexandr Grigorjevič Lukašenko je od roku 1994 prezidentem Běloruska, označovaným jako jediný autokratický diktátor v Evropě.
V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mohylevě, v roce 1985 Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách, získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil v Sovětské armádě.
Po absolvování vojenské služby a vstupu do KSSS se stal ředitelem kolchozu na východě země.
V roce 1991 podporoval Janajevovy pučisty proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu BSSR hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991.
V letech 1991–1994 byl nadále poslancem Nejvyššího sovětu, proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti: Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Zchudlou část běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.
Pronásledování politických odpůrců
Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, doložili, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno "oddíly smrti". Mezi oběťmi je i bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a Viktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu (rozpuštěného roku 1996).
V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mohylevě, v roce 1985 Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách, získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil v Sovětské armádě.
Po absolvování vojenské služby a vstupu do KSSS se stal ředitelem kolchozu na východě země.
V roce 1991 podporoval Janajevovy pučisty proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu BSSR hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991.
V letech 1991–1994 byl nadále poslancem Nejvyššího sovětu, proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti: Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Zchudlou část běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.
Pronásledování politických odpůrců
Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, doložili, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno "oddíly smrti". Mezi oběťmi je i bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a Viktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu (rozpuštěného roku 1996).