Alžběta II. je vládnoucí královna šestnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth realm. Jedná se o státy Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Svatý Kryštof a...
Životopis
Alžběta II. je vládnoucí královna šestnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth realm. Jedná se o státy Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalamounovy ostrovy, Tuvalu a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. V každé této zemi je považována za panovnici samostatného státu a plnění královských povinností pro každou zemi je oddělené. Dále je hlavou Commonwealthu a nejvyšší představitelkou anglikánské církve. I přes velký počet funkcí v souladu se zvykovým právem zasahuje do politiky jen výjimečně.
Britskou královnou se stala po smrti svého otce Jiřího VI. 6. února 1952. V dlouhém období její vlády došlo k zániku Britského impéria (proces, který byl zahájen již za jejího otce) a následnému vzniku Commonwealthu. Poté, co britské kolonie získávaly nezávislost, se stala královnou několika nově osamostatněných zemí. Některé z nich později změnily svůj status na republiku. V září 2015 překonala v délce vlády svoji praprababičku Viktorii a stala se tak nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Spojeného království.
Alžběta, pocházející s windsorské dynastie, se roku 1947 vdala za Philipa, vévodu z Edinburghu, se kterým má čtyři potomky. V současnosti je také pětinásobnou prababičkou.
Mládí
Narodila se 21. dubna 1926 jako nejstarší dcera prince Alberta (později krále Jiřího VI.) a jeho ženy Alžběty. Měla jediného sourozence, princeznu Margaretu.
Po narození byla třetí v pořadí nástupnictví na trůnu po svém strýci Eduardovi a svém otci. Nezdálo se ale pravděpodobné, že by na trůn nastoupila, protože se předpokládalo, že se nástupcem stane její strýc, který se ožení a bude mít potomky. Po smrti jejího dědečka Jiřího V. se sice stal panovníkem její strýc Eduard, ale ještě tentýž rok kvůli snaze oženit se s dvakrát rozvedenou ženou abdikoval a britským králem se tak roku 1936 stal jeho bratr a Alžbětin otec. Alžběta se tímto aktem dostala do postavení následnice trůnu.
Vystudovala ústavní historii na Eton College a náboženství u arcibiskupa canterburského. Učila se také moderní jazyky a stále plynule hovoří francouzsky. Proto, aby se mohla stýkat s ostatními děvčaty svého věku, byla otevřena i dívčí škola (založená na principu podobném skautskému hnutí) organizovaná Buckinghamským palácem. Zde se učila přednášet, plavat, tančit, jezdit na koni, vařit, starat se o děti a vyšívat. Královna se dodnes zajímá o skautské hnutí a od roku 1952 je patronem Skautské asociace.
Alžběta zřejmě poprvé potkala svého budoucího manžela, Philipa, prince řeckého a dánského, v období mezi lety 1934 až 1937. Po setkání ve škole královského námořnictva v Dartmouthu v červnu 1939 se do něho zamilovala a oba si začali posílat psaní.
Její matka se dožila 101 let, zemřela v roce 2002.
Druhá světová válka
Od září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, až do Vánoc téhož roku pobývala se svou sestrou na zámku Balmoral ve Skotsku. Poté se přesunuly do Sandringham House v Norfolku a od května roku 1940 bydlely na Windsorském hradu. Existovaly plány pro evakuaci obou princezen spolu s jejich rodiči do Kanady. Tento plán nebyl nikdy realizován, neboť jak se vyjádřila jejich matka: „Mé děti nikdy neodcestují beze mě. Já nikdy neodejdu bez svého manžela krále. A král zemi neopustí.“
Roku 1945 doprovázela své rodiče na cestě po Commonwealthu, na které pro ni byl připravován oddělený program, například slavnostní přehlídka kanadských pilotek. V únoru 1945 (v necelých 19 letech) se připojila k ženskému pomocnému sboru jako nižší důstojnice Alžběta Windsorová. Cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel a dosáhla funkce mladší velitelky. V současnosti je spolu s rumunským králem Michalem I. jediným žijícím panovníkem, který v době druhé světové války sloužil v uniformě.
Na konci války při oslavách jejich konce se se svou sestrou anonymně připojily k oslavujícím davům v ulicích Londýna.
Manželství
Za svého vzdáleného příbuzného (prapravnuka královny Viktorie) prince Philipa se provdala dne 20. listopadu 1947. Philip se vzdal svých řeckých a dánských titulů a krátce po svatbě přijal titul vévoda z Edinburghu.
Sňatek se nevyhnul kritice. Philip byl jiného vyznání, byl bez finančních prostředků a některé jeho sestry se vdaly za německé šlechtice s vazbou na nacistické hnutí. Země Commonwealthu se ještě úplně nevzpamatovaly ze zpustošení válkou, stále ještě byl uplatňován přídělový systém a Alžběta musela ušetřit z přídělových kupónů na látku pro svatební šaty. Nicméně sňatek byl chápán jako první záblesk obnovy země. Alžběta a Philip obdrželi z celého světa asi 2500 svatebních darů.
První potomek, syn Charles, se narodil 14. listopadu 1948. Druhé dítě, dcera Anna, se narodilo roku 1950.
Po svatbě si pár pronajal dům Windlesham Moor a od 4. července 1949 bydlel v Clarence House. V letech 1949 až 1951 trávil Philip určitá období na Maltě, kde sloužil jako námořní důstojník, Alžběta tam s ním často pobývala. Žili v domě Philipova strýce lorda Moutbattena, zatímco děti zůstavaly v Británii.
Nástup na trůn
Zdraví krále Jiřího VI. se roku 1951 zhoršilo a Alžběta ho často zastupovala na společenských událostech. V říjnu cestovala do Kanady a navštívila i prezidenta Spojených států Harryho Trumana. Na počátku roku 1952 vyrazila se svým manželem na cestu do Austrálie a na Nový Zéland s plánovanou zastávkou v Keni. Tam ji 6. února zastihla zpráva o úmrtí jejího otce. Alžběta byla v různých zemích Commonwealthu prohlášena královnou a pár přerušil svou cestu a vrátil se zpět do Anglie.
Navzdory úmrtí královniny babičky Marie dne 24. března 1953 se, v souladu s Mariiným přáním, konala 2. června korunovace ve Westminsterském opatství. Televizní přenos z korunovace sledovalo přibližně 20 miliónů obyvatel Velké Británie a dalších asi 12 miliónů naslouchalo prostřednictvím rozhlasu.
Commonwealth
Během Alžbětina dospívání probíhala transformace Britského impéria do nového Commonwealthu a jeho moderní formy společenství národů. V době, kdy nastoupila na trůn, byla transformace ukončena a Alžběta se ocitla v konsolidované pozici formální hlavy mnoha samostatných států. V letech 1953 až 1954 podnikla královna se svým manželem šestiměsíční cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Byla prvním panovníkem těchto států, který je navštívil. Odhaduje se, že ji při této její návštěvě viděly asi tři čtvrtiny tehdejších obyvatel Austrálie.
V říjnu 1956 došlo k Suezské krizi, kdy se Británie, Francie a Izrael neúspěšně pokusily získat kontrolu nad Suezským průplavem. O dva měsíce později britský premiér Anthony Eden rezignoval. V konzervativní straně neexistoval mechanismus pro volbu nového předsedy strany a tak bylo na Alžbětě, aby vybrala člena konzervativců, který by sestavil novou vládu. Po konzultacích s důležitými členy strany byl pověřen sestavením nové vlády Harold Macmillan. Po šesti letech Macmillan odstoupil a doporučil královně za svého nástupce Aleca Douglase-Homeho. V obou případech musela Alžběta čelit výtkám, že jmenovala předsedu vlády po konzultaci s pouze malou skupinou lidí. Teprve roku 1965 přijala konzervativní strana vnitrostranický mechanismus volby svého nového předsedy.
Právě zmiňovaná Suezská krize a jmenování Edenova nástupce roku 1957 vedly k první osobní kritice Alžběty. John Grigg, baron z Altrinchamu, uveřejnil ve svém vlastním časopise kritické články. Byl ale veřejností odsouzen.
V roce 1957 Alžběta absolvovala státní návštěvu Spojených států. Při této příležitosti navštívila též sídlo OSN v New Yorku a pronesla projev před jeho Valným shromážděním. V témže roce zahájila také jednání kanadského parlamentu, jako první kanadský panovník, který tak učinil. O dva roky později navštívila Kanadu a Spojené státy americké znovu. Roku 1961 procestovala Kypr, Indii, Pákistán, Nepál a Írán. Když v témže roce navštívila Ghanu, odmítla obavy o vlastní bezpečnost, i když její hostitel, prezident Kwame Nkrumah, byl nedlouho předtím terčem atentátníků.
Její těhotenství v letech 1959 a 1963 byly jediné případy, kdy formálně nezahájila jednání britského parlamentu. V té době zahájením jednání pověřila lorda kancléře. Roku 1961 slavnostně zahájila provoz transatlantického telefonického spojení rozhovorem s kanadským premiérem Johnem Difenbakerem.
Urychlování dekolonizace
60. a 70. léta 20. století byla ve znamení zrychlující se dekolonizace Afriky a Karibiku. Během tohoto období přes 20 zemí získalo nezávislost na Británii v rámci vzájemných dohod, následovaných plánovanými přechody k vlastním samosprávám. Roku 1965 ovšem rhodeský premiér Ian Smith vyhlásil nezávislost na Velké Británii jednostranně. I když královna jeho deklaraci odmítla a mezinárodní společenství uplatnilo sankce, udržel se Smithův režim dalších dvanáct let.
Výsledky voleb v únoru 1974 byly nerozhodné a znamenaly, že by původní premiér Edward Heath mohl zůstat v úřadu, pokud by byl schopen sestavit koalici s Liberální stranou. Než aby rezignoval, zvolil Heath tuto možnost a odstoupil až poté, co neuspěl se sestavením koaliční vlády. Královna pak pověřila vytvořením vlády opozičního vůdce Harolda Wilsona.
Během australské ústavní krize roku 1975 odvolal britský generální guvernér John Kerr z funkce australského premiéra Gougha Whitlama, který nebyl schopen získat podporu pro své rozpočtové návrhy v opozicí kontrolovaném australském Senátu. Jelikož Whitlam měl většinu ve Sněmovně reprezentantů, mluvčí Sněmovny požádal královnu, aby Kerrovo rozhodnutí zvrátila. Ta to odmítla s tím, že nebude zasahovat do kompetencí, které australská ústava vyhrazuje generálnímu guvernérovi. Krize výrazně zvedla popularitu australských republikánů.
Stříbrné jubileum
Roku 1977 oslavila stříbrné jubileum svého nástupu na trůn. Oslavy se konaly v mnoha zemích Commonwealthu a zahrnovaly bohoslužby díkuvzdání v katedrále svatého Pavla za účasti hodnostářů a vedoucích představitelů mnoha států. Oslavy vyvrcholily velkou slavností v červnu. Na počest této události byla pojmenována i trasa Jubilee Line metra v Londýně (otevřená roku 1979).
V roce 1978 přijala jako státní návštěvu rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca s manželkou, i když soukromě si myslela že mají „krev na rukou“. Rok 1979 jí přinesl dvě těžké rány. Bývalý správce jejích obrazových sbírek Anthony Blunt byl odhalen jako komunistický špion a Prozatímní irská republikánská armáda zavraždila jejího vzdáleného příbuzného a strýce jejího manžela Philipa lorda Mountbattena.
Podle Paula Martina se královna v 70. letech 20. století obávala, že kanadský premiér Pierre Trudeau nemá valné mínění o královském majestátu. Příčinou bylo jeho chování v Buckinghamském paláci a odstranění některých kanadských královských symbolů v době jeho úřadování. Martin byl spolu s jinými vyslán do Británie, aby projednali změny kanadské ústavy. Královna se velmi zajímala o tuto ústavní debatu a byla lépe informována než někteří kanadští politici. Výsledkem bylo zrušení vlivu britského parlamentu v Kanadě, ale vliv monarchie zůstal zachován.
80. léta
Její odvaha, stejně jako její jezdecké schopnosti se projevily roku 1981 při slavnostním střídání stráží. Při jízdě po ulici Mall na ni bylo vypáleno šest střel, ale ona svého koně zvládla a pokračovala v jízdě. Následující rok se královna ocitla v jiné riskantní situaci, když se probudila ve své ložnici v Buckinghamském paláci a spatřila cizího muže. Královna zůstala klidná a asi deset minut do příjezdu policie s mužem mluvila.
I když roku 1982 hostila amerického prezidenta Ronalda Reagana na Windsorském hradu a následující rok navštívila jeho ranč v Kalifornii, byla rozzlobena, když jeho administrativa nařídila invazi na Grenadu, jedno z jejích dominií.
V době, kdy byla britskou premiérkou Margaret Thatcherová, bylo uváděno, že se královna obávala její ekonomické politiky, která podle ní rozdělovala společnost, a byla znepokojena vysokou mírou nezaměstnanosti, řadou nepokojů, násilím při stávkách horníků a neochotou Thatcherové uplatnit sankce proti režimu v Jihoafrické republice, uplatňujícímu politiku apartheidu. Vztahy obou žen byly občas popisovány jako upřímný odpor. Navzdory těmto spekulacím označila Thatcherová Alžbětu za úžasnou ženu, která vždy ví co říci, což se zřejmě vztahovalo k jejímu poslednímu setkání s královnou ve funkci premiérky. Poté, co Margaret Thatcherová odešla z politiky, udělila jí královna řád za zásluhy a Podvazkový řád a oba se i s princem Philipem účastnili oslav 80. narozenin Margarety Thatcherové.
Roku 1991 se stala prvním britským panovníkem, který pronesl projev před Kongresem Spojených států amerických. Následující rok se pokusila zabránit rozpadu manželství svého syna Charlese s jeho ženou Dianou. Její snaha nebyla úspěšná a dvojice se formálně rozešla.
90. léta
Královna nazvala ve svém projevu z 24. listopadu 1992 tento rok příšerným. V tomto roce se rozvedla její dcera, jeden syn se formálně rozešel se svou manželkou a manželství druhého procházelo krizí. Windsorský hrad byl poničen požárem a monarchie byla vystavována narůstající kritice a veřejnému přetřásání jejích potíží. V neobvykle osobním projevu připustila, že každá instituce musí počítat s kritikou, ale přála si, aby tak bylo činěno s větším taktem, porozuměním a humorem.
V následujících letech pokračovalo veřejné propírání manželství jejího syna (a následníka trůnu) Charlese a Diany Spencerové. Po konzultaci s premiérem Johnem Majorem, arcibiskupem canterburským, svým soukromým tajemníkem a svým manželem napsala Charlesovi a Dianě dopis, ve kterém označila jejich rozvod za žádoucí. Rok poté zemřela Diana při autonehodě v Paříži. V té době byla královna se svými vnuky na Balmoralském zámku. Oba chtěli navštívit bohoslužby, a tak je s nimi oba prarodiče navštívili. Královně a jejímu manželovi se podařilo pět dní držet oba Dianiny syny na Balmoralu mimo pozornost tisku a veřejnosti. Odtažitost královské rodiny způsobila pohoršení veřejnosti. Pod nátlakem premiéra Tonyho Blaira, svých přátel a královské rodiny souhlasila Alžběta s veřejným vystoupením. V něm vyjádřila Dianě svůj obdiv jako matce svých vnuků, princů Williama a Harryho. Po tomto vystoupení se nálada veřejnosti z nepřátelství proměnila na respekt.
Zpočátku se zdálo, že vztah královny a Tonyho Blaira byl v prvním období v letech 1997 až 2002 velmi dobrý. Nicméně některé skutečnosti ukazují na to, že jejich vztah byl napjatý. V květnu 2007 bylo odhaleno, že Alžběta se cítila podrážděná a frustrovaná Blairovými aktivitami, zvláště tím, že se jí zdálo, že byl příliš spjat s venkovským prostředím, ze kterého pocházel, a že jí nabízel, aby ho oslovovala Tony. Uvádí se, že byla znepokojena neúspěchy britského vojska, zvláště v Iráku a Afghánistánu, a stejně tak byla překvapena přesunutím pravidelných schůzek s premiérem z úterý na čtvrtek odpoledne. Zdá se, že Tonymu Blairovi tuto nespokojenost dávala najevo, ale nikdy se veřejně nevyjádřila k Iráku. Alžběta nicméně oceňovala Blairův úspěch v dosažení míru v Severním Irsku.
Zlaté jubileum
Roku 2002 oslavila zlaté jubileum svého nástupu na trůn. Absolvovala rozsáhlou cestu po svých dominiích. Cesta začala v únoru na Jamajce, kde královna označila uvítací oslavu za pozoruhodnou, a to poté, co výpadek elektrického proudu ponořil oficiální guvernérovu rezidenci do tmy. I když probíhaly veřejné oslavy tohoto výročí, byly skromnější než u předchozího (stříbrného) jubilea, a to i z důvodu úmrtí královniny matky a sestry na počátku roku. Podobně jako v roce 1977 obdržela královna mnoho darů a na počest tohoto výročí byly pojmenovány některé památníky.
Roku 2005 se stala prvním monarchou, který pronesl projev před zákonodárným shromážděním kanadské provincie Alberta. Alžběta a její manžel oslavili 60. výročí své svatby roku 2007 zvláštní bohoslužbou ve Westminsterském opatství, soukromou večeří pořádanou jejich synem Charlesem a večírkem, na který byli pozvaní i ostatní členové královské rodiny, předchozí a současný premiér.
Diamantové jubileum a současnost
Diamantové jubileum, tedy 60 let od nástupu na trůn, oslavila v roce 2012. V poselství proneseném u příležitosti jubilea pronesla: „Tento speciální rok se znovu zasvěcuji službě Vám všem. Doufám, že si všichni připomeneme sílu sounáležitosti a spojující sílu rodiny, přátelství a dobrého sousedství… Také doufám, že tento jubilejní rok bude časem k vyjádření díků za velký pokrok dosažený od roku 1952 a časem, kdy s jasnou hlavou a otevřeným srdcem pohlédneme do budoucnosti.“
V roce 1976 oficiálně otevřela XXI. letní olympijské hry v kanadském Montréalu a nechyběla ani u zahájení XXX. letních olympijských her 2012 v Londýně. Stala se tak první hlavou státu, která oficiálně zahájila dvoje olympijské hry ve dvou různých státech. Na zahájení londýnské olympiády ztvárnila samu sebe v krátkem filmu po boku Daniela Craga jakožto Jamese Bonda. Za toto vystoupení obdržela čestnou cenu BAFTA za „patronaci nad britským filmovým průmyslem“.
Jako první britský panovník od roku 1781 a doby Jiřího III. se 18. prosince 2012 zúčastnila zasedání britské vlády. Dne 3. března 2013 byla přijata do nemocnice s příznaky gastroenteritidy. Následujícího dne byla propuštěna do domácího ošetření. Kvůli pokročilému věku a obtížnému cestování se v roce 2013 poprvé od roku 1973 nezúčastnila pravidelného bienálního setkání hlav Commonwealthu, které se konalo na Srí Lance.
V roce 2007 se stala nejstarším britským panovníkem na trůně a 9. září 2015 se stala nejdéle vládnoucím britským panovníkem, když v obou případech překonala svou praprababičku královnu Viktorii. Je nejdéle vládnoucí ženou v zaznamenané historii, nejstarším úřadujícím a druhým nejdéle vládnoucím panovníkem v současném světě (thajský král Pchúmipchon Adunjadét je mladší, ale panuje déle).
Nemíní abdikovat, přestože se od následníka trůnu prince Charlese očekává, že od královny, která v roce 2016 oslavila 90. narozeniny, postupně přebere část jejích oficiálních povinností.
Britskou královnou se stala po smrti svého otce Jiřího VI. 6. února 1952. V dlouhém období její vlády došlo k zániku Britského impéria (proces, který byl zahájen již za jejího otce) a následnému vzniku Commonwealthu. Poté, co britské kolonie získávaly nezávislost, se stala královnou několika nově osamostatněných zemí. Některé z nich později změnily svůj status na republiku. V září 2015 překonala v délce vlády svoji praprababičku Viktorii a stala se tak nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Spojeného království.
Alžběta, pocházející s windsorské dynastie, se roku 1947 vdala za Philipa, vévodu z Edinburghu, se kterým má čtyři potomky. V současnosti je také pětinásobnou prababičkou.
Mládí
Narodila se 21. dubna 1926 jako nejstarší dcera prince Alberta (později krále Jiřího VI.) a jeho ženy Alžběty. Měla jediného sourozence, princeznu Margaretu.
Po narození byla třetí v pořadí nástupnictví na trůnu po svém strýci Eduardovi a svém otci. Nezdálo se ale pravděpodobné, že by na trůn nastoupila, protože se předpokládalo, že se nástupcem stane její strýc, který se ožení a bude mít potomky. Po smrti jejího dědečka Jiřího V. se sice stal panovníkem její strýc Eduard, ale ještě tentýž rok kvůli snaze oženit se s dvakrát rozvedenou ženou abdikoval a britským králem se tak roku 1936 stal jeho bratr a Alžbětin otec. Alžběta se tímto aktem dostala do postavení následnice trůnu.
Vystudovala ústavní historii na Eton College a náboženství u arcibiskupa canterburského. Učila se také moderní jazyky a stále plynule hovoří francouzsky. Proto, aby se mohla stýkat s ostatními děvčaty svého věku, byla otevřena i dívčí škola (založená na principu podobném skautskému hnutí) organizovaná Buckinghamským palácem. Zde se učila přednášet, plavat, tančit, jezdit na koni, vařit, starat se o děti a vyšívat. Královna se dodnes zajímá o skautské hnutí a od roku 1952 je patronem Skautské asociace.
Alžběta zřejmě poprvé potkala svého budoucího manžela, Philipa, prince řeckého a dánského, v období mezi lety 1934 až 1937. Po setkání ve škole královského námořnictva v Dartmouthu v červnu 1939 se do něho zamilovala a oba si začali posílat psaní.
Její matka se dožila 101 let, zemřela v roce 2002.
Druhá světová válka
Od září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, až do Vánoc téhož roku pobývala se svou sestrou na zámku Balmoral ve Skotsku. Poté se přesunuly do Sandringham House v Norfolku a od května roku 1940 bydlely na Windsorském hradu. Existovaly plány pro evakuaci obou princezen spolu s jejich rodiči do Kanady. Tento plán nebyl nikdy realizován, neboť jak se vyjádřila jejich matka: „Mé děti nikdy neodcestují beze mě. Já nikdy neodejdu bez svého manžela krále. A král zemi neopustí.“
Roku 1945 doprovázela své rodiče na cestě po Commonwealthu, na které pro ni byl připravován oddělený program, například slavnostní přehlídka kanadských pilotek. V únoru 1945 (v necelých 19 letech) se připojila k ženskému pomocnému sboru jako nižší důstojnice Alžběta Windsorová. Cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel a dosáhla funkce mladší velitelky. V současnosti je spolu s rumunským králem Michalem I. jediným žijícím panovníkem, který v době druhé světové války sloužil v uniformě.
Na konci války při oslavách jejich konce se se svou sestrou anonymně připojily k oslavujícím davům v ulicích Londýna.
Manželství
Za svého vzdáleného příbuzného (prapravnuka královny Viktorie) prince Philipa se provdala dne 20. listopadu 1947. Philip se vzdal svých řeckých a dánských titulů a krátce po svatbě přijal titul vévoda z Edinburghu.
Sňatek se nevyhnul kritice. Philip byl jiného vyznání, byl bez finančních prostředků a některé jeho sestry se vdaly za německé šlechtice s vazbou na nacistické hnutí. Země Commonwealthu se ještě úplně nevzpamatovaly ze zpustošení válkou, stále ještě byl uplatňován přídělový systém a Alžběta musela ušetřit z přídělových kupónů na látku pro svatební šaty. Nicméně sňatek byl chápán jako první záblesk obnovy země. Alžběta a Philip obdrželi z celého světa asi 2500 svatebních darů.
První potomek, syn Charles, se narodil 14. listopadu 1948. Druhé dítě, dcera Anna, se narodilo roku 1950.
Po svatbě si pár pronajal dům Windlesham Moor a od 4. července 1949 bydlel v Clarence House. V letech 1949 až 1951 trávil Philip určitá období na Maltě, kde sloužil jako námořní důstojník, Alžběta tam s ním často pobývala. Žili v domě Philipova strýce lorda Moutbattena, zatímco děti zůstavaly v Británii.
Nástup na trůn
Zdraví krále Jiřího VI. se roku 1951 zhoršilo a Alžběta ho často zastupovala na společenských událostech. V říjnu cestovala do Kanady a navštívila i prezidenta Spojených států Harryho Trumana. Na počátku roku 1952 vyrazila se svým manželem na cestu do Austrálie a na Nový Zéland s plánovanou zastávkou v Keni. Tam ji 6. února zastihla zpráva o úmrtí jejího otce. Alžběta byla v různých zemích Commonwealthu prohlášena královnou a pár přerušil svou cestu a vrátil se zpět do Anglie.
Navzdory úmrtí královniny babičky Marie dne 24. března 1953 se, v souladu s Mariiným přáním, konala 2. června korunovace ve Westminsterském opatství. Televizní přenos z korunovace sledovalo přibližně 20 miliónů obyvatel Velké Británie a dalších asi 12 miliónů naslouchalo prostřednictvím rozhlasu.
Commonwealth
Během Alžbětina dospívání probíhala transformace Britského impéria do nového Commonwealthu a jeho moderní formy společenství národů. V době, kdy nastoupila na trůn, byla transformace ukončena a Alžběta se ocitla v konsolidované pozici formální hlavy mnoha samostatných států. V letech 1953 až 1954 podnikla královna se svým manželem šestiměsíční cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Byla prvním panovníkem těchto států, který je navštívil. Odhaduje se, že ji při této její návštěvě viděly asi tři čtvrtiny tehdejších obyvatel Austrálie.
V říjnu 1956 došlo k Suezské krizi, kdy se Británie, Francie a Izrael neúspěšně pokusily získat kontrolu nad Suezským průplavem. O dva měsíce později britský premiér Anthony Eden rezignoval. V konzervativní straně neexistoval mechanismus pro volbu nového předsedy strany a tak bylo na Alžbětě, aby vybrala člena konzervativců, který by sestavil novou vládu. Po konzultacích s důležitými členy strany byl pověřen sestavením nové vlády Harold Macmillan. Po šesti letech Macmillan odstoupil a doporučil královně za svého nástupce Aleca Douglase-Homeho. V obou případech musela Alžběta čelit výtkám, že jmenovala předsedu vlády po konzultaci s pouze malou skupinou lidí. Teprve roku 1965 přijala konzervativní strana vnitrostranický mechanismus volby svého nového předsedy.
Právě zmiňovaná Suezská krize a jmenování Edenova nástupce roku 1957 vedly k první osobní kritice Alžběty. John Grigg, baron z Altrinchamu, uveřejnil ve svém vlastním časopise kritické články. Byl ale veřejností odsouzen.
V roce 1957 Alžběta absolvovala státní návštěvu Spojených států. Při této příležitosti navštívila též sídlo OSN v New Yorku a pronesla projev před jeho Valným shromážděním. V témže roce zahájila také jednání kanadského parlamentu, jako první kanadský panovník, který tak učinil. O dva roky později navštívila Kanadu a Spojené státy americké znovu. Roku 1961 procestovala Kypr, Indii, Pákistán, Nepál a Írán. Když v témže roce navštívila Ghanu, odmítla obavy o vlastní bezpečnost, i když její hostitel, prezident Kwame Nkrumah, byl nedlouho předtím terčem atentátníků.
Její těhotenství v letech 1959 a 1963 byly jediné případy, kdy formálně nezahájila jednání britského parlamentu. V té době zahájením jednání pověřila lorda kancléře. Roku 1961 slavnostně zahájila provoz transatlantického telefonického spojení rozhovorem s kanadským premiérem Johnem Difenbakerem.
Urychlování dekolonizace
60. a 70. léta 20. století byla ve znamení zrychlující se dekolonizace Afriky a Karibiku. Během tohoto období přes 20 zemí získalo nezávislost na Británii v rámci vzájemných dohod, následovaných plánovanými přechody k vlastním samosprávám. Roku 1965 ovšem rhodeský premiér Ian Smith vyhlásil nezávislost na Velké Británii jednostranně. I když královna jeho deklaraci odmítla a mezinárodní společenství uplatnilo sankce, udržel se Smithův režim dalších dvanáct let.
Výsledky voleb v únoru 1974 byly nerozhodné a znamenaly, že by původní premiér Edward Heath mohl zůstat v úřadu, pokud by byl schopen sestavit koalici s Liberální stranou. Než aby rezignoval, zvolil Heath tuto možnost a odstoupil až poté, co neuspěl se sestavením koaliční vlády. Královna pak pověřila vytvořením vlády opozičního vůdce Harolda Wilsona.
Během australské ústavní krize roku 1975 odvolal britský generální guvernér John Kerr z funkce australského premiéra Gougha Whitlama, který nebyl schopen získat podporu pro své rozpočtové návrhy v opozicí kontrolovaném australském Senátu. Jelikož Whitlam měl většinu ve Sněmovně reprezentantů, mluvčí Sněmovny požádal královnu, aby Kerrovo rozhodnutí zvrátila. Ta to odmítla s tím, že nebude zasahovat do kompetencí, které australská ústava vyhrazuje generálnímu guvernérovi. Krize výrazně zvedla popularitu australských republikánů.
Stříbrné jubileum
Roku 1977 oslavila stříbrné jubileum svého nástupu na trůn. Oslavy se konaly v mnoha zemích Commonwealthu a zahrnovaly bohoslužby díkuvzdání v katedrále svatého Pavla za účasti hodnostářů a vedoucích představitelů mnoha států. Oslavy vyvrcholily velkou slavností v červnu. Na počest této události byla pojmenována i trasa Jubilee Line metra v Londýně (otevřená roku 1979).
V roce 1978 přijala jako státní návštěvu rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca s manželkou, i když soukromě si myslela že mají „krev na rukou“. Rok 1979 jí přinesl dvě těžké rány. Bývalý správce jejích obrazových sbírek Anthony Blunt byl odhalen jako komunistický špion a Prozatímní irská republikánská armáda zavraždila jejího vzdáleného příbuzného a strýce jejího manžela Philipa lorda Mountbattena.
Podle Paula Martina se královna v 70. letech 20. století obávala, že kanadský premiér Pierre Trudeau nemá valné mínění o královském majestátu. Příčinou bylo jeho chování v Buckinghamském paláci a odstranění některých kanadských královských symbolů v době jeho úřadování. Martin byl spolu s jinými vyslán do Británie, aby projednali změny kanadské ústavy. Královna se velmi zajímala o tuto ústavní debatu a byla lépe informována než někteří kanadští politici. Výsledkem bylo zrušení vlivu britského parlamentu v Kanadě, ale vliv monarchie zůstal zachován.
80. léta
Její odvaha, stejně jako její jezdecké schopnosti se projevily roku 1981 při slavnostním střídání stráží. Při jízdě po ulici Mall na ni bylo vypáleno šest střel, ale ona svého koně zvládla a pokračovala v jízdě. Následující rok se královna ocitla v jiné riskantní situaci, když se probudila ve své ložnici v Buckinghamském paláci a spatřila cizího muže. Královna zůstala klidná a asi deset minut do příjezdu policie s mužem mluvila.
I když roku 1982 hostila amerického prezidenta Ronalda Reagana na Windsorském hradu a následující rok navštívila jeho ranč v Kalifornii, byla rozzlobena, když jeho administrativa nařídila invazi na Grenadu, jedno z jejích dominií.
V době, kdy byla britskou premiérkou Margaret Thatcherová, bylo uváděno, že se královna obávala její ekonomické politiky, která podle ní rozdělovala společnost, a byla znepokojena vysokou mírou nezaměstnanosti, řadou nepokojů, násilím při stávkách horníků a neochotou Thatcherové uplatnit sankce proti režimu v Jihoafrické republice, uplatňujícímu politiku apartheidu. Vztahy obou žen byly občas popisovány jako upřímný odpor. Navzdory těmto spekulacím označila Thatcherová Alžbětu za úžasnou ženu, která vždy ví co říci, což se zřejmě vztahovalo k jejímu poslednímu setkání s královnou ve funkci premiérky. Poté, co Margaret Thatcherová odešla z politiky, udělila jí královna řád za zásluhy a Podvazkový řád a oba se i s princem Philipem účastnili oslav 80. narozenin Margarety Thatcherové.
Roku 1991 se stala prvním britským panovníkem, který pronesl projev před Kongresem Spojených států amerických. Následující rok se pokusila zabránit rozpadu manželství svého syna Charlese s jeho ženou Dianou. Její snaha nebyla úspěšná a dvojice se formálně rozešla.
90. léta
Královna nazvala ve svém projevu z 24. listopadu 1992 tento rok příšerným. V tomto roce se rozvedla její dcera, jeden syn se formálně rozešel se svou manželkou a manželství druhého procházelo krizí. Windsorský hrad byl poničen požárem a monarchie byla vystavována narůstající kritice a veřejnému přetřásání jejích potíží. V neobvykle osobním projevu připustila, že každá instituce musí počítat s kritikou, ale přála si, aby tak bylo činěno s větším taktem, porozuměním a humorem.
V následujících letech pokračovalo veřejné propírání manželství jejího syna (a následníka trůnu) Charlese a Diany Spencerové. Po konzultaci s premiérem Johnem Majorem, arcibiskupem canterburským, svým soukromým tajemníkem a svým manželem napsala Charlesovi a Dianě dopis, ve kterém označila jejich rozvod za žádoucí. Rok poté zemřela Diana při autonehodě v Paříži. V té době byla královna se svými vnuky na Balmoralském zámku. Oba chtěli navštívit bohoslužby, a tak je s nimi oba prarodiče navštívili. Královně a jejímu manželovi se podařilo pět dní držet oba Dianiny syny na Balmoralu mimo pozornost tisku a veřejnosti. Odtažitost královské rodiny způsobila pohoršení veřejnosti. Pod nátlakem premiéra Tonyho Blaira, svých přátel a královské rodiny souhlasila Alžběta s veřejným vystoupením. V něm vyjádřila Dianě svůj obdiv jako matce svých vnuků, princů Williama a Harryho. Po tomto vystoupení se nálada veřejnosti z nepřátelství proměnila na respekt.
Zpočátku se zdálo, že vztah královny a Tonyho Blaira byl v prvním období v letech 1997 až 2002 velmi dobrý. Nicméně některé skutečnosti ukazují na to, že jejich vztah byl napjatý. V květnu 2007 bylo odhaleno, že Alžběta se cítila podrážděná a frustrovaná Blairovými aktivitami, zvláště tím, že se jí zdálo, že byl příliš spjat s venkovským prostředím, ze kterého pocházel, a že jí nabízel, aby ho oslovovala Tony. Uvádí se, že byla znepokojena neúspěchy britského vojska, zvláště v Iráku a Afghánistánu, a stejně tak byla překvapena přesunutím pravidelných schůzek s premiérem z úterý na čtvrtek odpoledne. Zdá se, že Tonymu Blairovi tuto nespokojenost dávala najevo, ale nikdy se veřejně nevyjádřila k Iráku. Alžběta nicméně oceňovala Blairův úspěch v dosažení míru v Severním Irsku.
Zlaté jubileum
Roku 2002 oslavila zlaté jubileum svého nástupu na trůn. Absolvovala rozsáhlou cestu po svých dominiích. Cesta začala v únoru na Jamajce, kde královna označila uvítací oslavu za pozoruhodnou, a to poté, co výpadek elektrického proudu ponořil oficiální guvernérovu rezidenci do tmy. I když probíhaly veřejné oslavy tohoto výročí, byly skromnější než u předchozího (stříbrného) jubilea, a to i z důvodu úmrtí královniny matky a sestry na počátku roku. Podobně jako v roce 1977 obdržela královna mnoho darů a na počest tohoto výročí byly pojmenovány některé památníky.
Roku 2005 se stala prvním monarchou, který pronesl projev před zákonodárným shromážděním kanadské provincie Alberta. Alžběta a její manžel oslavili 60. výročí své svatby roku 2007 zvláštní bohoslužbou ve Westminsterském opatství, soukromou večeří pořádanou jejich synem Charlesem a večírkem, na který byli pozvaní i ostatní členové královské rodiny, předchozí a současný premiér.
Diamantové jubileum a současnost
Diamantové jubileum, tedy 60 let od nástupu na trůn, oslavila v roce 2012. V poselství proneseném u příležitosti jubilea pronesla: „Tento speciální rok se znovu zasvěcuji službě Vám všem. Doufám, že si všichni připomeneme sílu sounáležitosti a spojující sílu rodiny, přátelství a dobrého sousedství… Také doufám, že tento jubilejní rok bude časem k vyjádření díků za velký pokrok dosažený od roku 1952 a časem, kdy s jasnou hlavou a otevřeným srdcem pohlédneme do budoucnosti.“
V roce 1976 oficiálně otevřela XXI. letní olympijské hry v kanadském Montréalu a nechyběla ani u zahájení XXX. letních olympijských her 2012 v Londýně. Stala se tak první hlavou státu, která oficiálně zahájila dvoje olympijské hry ve dvou různých státech. Na zahájení londýnské olympiády ztvárnila samu sebe v krátkem filmu po boku Daniela Craga jakožto Jamese Bonda. Za toto vystoupení obdržela čestnou cenu BAFTA za „patronaci nad britským filmovým průmyslem“.
Jako první britský panovník od roku 1781 a doby Jiřího III. se 18. prosince 2012 zúčastnila zasedání britské vlády. Dne 3. března 2013 byla přijata do nemocnice s příznaky gastroenteritidy. Následujícího dne byla propuštěna do domácího ošetření. Kvůli pokročilému věku a obtížnému cestování se v roce 2013 poprvé od roku 1973 nezúčastnila pravidelného bienálního setkání hlav Commonwealthu, které se konalo na Srí Lance.
V roce 2007 se stala nejstarším britským panovníkem na trůně a 9. září 2015 se stala nejdéle vládnoucím britským panovníkem, když v obou případech překonala svou praprababičku královnu Viktorii. Je nejdéle vládnoucí ženou v zaznamenané historii, nejstarším úřadujícím a druhým nejdéle vládnoucím panovníkem v současném světě (thajský král Pchúmipchon Adunjadét je mladší, ale panuje déle).
Nemíní abdikovat, přestože se od následníka trůnu prince Charlese očekává, že od královny, která v roce 2016 oslavila 90. narozeniny, postupně přebere část jejích oficiálních povinností.