Antonius Pius / Titus Aurelius Fulvus Boionius Antonius/, římský císař, se narodil v roce 86 v Lanuviu v Latiu. Jeho rodina pocházela z jižní Galie, ale přestěhovala se do Říma, kde jeho dědeček i otec dosáhli postavení konzula. Císařovou matkou byla Arria Fadilla.

Antonius vyrůstal v Lotriu nedaleko Říma a po otcově předčasné smrti se o jeho vzdělání postarali oba dědečkové.

Asi ve věku dvaceti až třiceti let se oženil s Anniní Galerií Faustinou, dcerou Marka Annia Vera. Zastával úřad kvestora a poté prétora. V roce 130 se stal konzulem. Brzy na to byl Hadriánem jmenován jedním ze čtyř soudců pro jednotlivé okrsky, jejichž povinností bylo uplatňovat v Itálii zákon. V této hodnosti působil v Etrurii a Umbrii, kde vlastnil rozsáhlé pozemky. Po návratu do Říma byl jmenován členem reorganizované císařské rady.

Když v lednu 138 zemřel Lucius Aelius Caesar, Hadriánův adoptivní syn a dědic, císařova volba padla na Antonia. Ten po delším uvažování budoucí vyhlídku na trůn přijal. 25. února byl Hadriánem adoptován a získal tribunskou a poté i svrchovanou vládní moc.

Mince ražené na počest Antonia nesly jméno Titus Aelius Caesar Antonius. V téže době byl požádán, aby adoptoval Marka Aurelia a Lucia Vera a tím zajistil nástupnictví. Ti se nakonec stali jeho nástupci.

V době Hadrianovy nemoci po celé měsíce vládl Antoniu. Když císař 10. července zemřel, nastoupil na trůn.

Svou vládu zahájil Antonius poněkud rozpačitě. Když poprosil o deifikaci svého předchůdce a o schválení jeho úředních kroků, senát v obou případech reagoval chladně. Nezapomněl totiž, že Hadrianus omezil jeho pravomoce a několik senátorů popravil. Nakonec ze strachu, že by mohla zasáhnout armáda, kdyby nový režim utrpěl porážku, mu senátoři vyhověli. Musel ale zrušit nepopulární okrskové soudce na italském poloostrově. Většina ze senátorů nepovažovala Antonia za nejlepšího ani původem, ani schopnostmi, ale Antoniův respekt k jejich společenskému postavení jim vnukl myšlenku udělit mu neobvyklý titul „Pius“, aby tak vzdali čest jeho svědomitému plnění povinností náboženských i vlasteneckých.

Antoniovi záleželo na tom, aby země žila v pokoji. Za jeho vlády byl opravdu většinou mír, i když ne zcela. Některé provincie zažily bouře a na některých úsecích hranic panoval neklid.

V severní Británii vedla vzpoura k územnímu rozšíření říše, jejíž ohraničení vyznačila stavba nové ochranné zdi – šedesát metrů dlouhého Antoniova valu od zátoky řeky Forth k řece Clyde. Na rozdíl od Hadrianova valu, kde stály mohutnější pevnosti ve větších vzdálenostech, zde byly posádky rozmístěny do pevnůstek jen asi tři kilometry od sebe.. Antonius nechal vystěhovat obyvatelstvo z území mezi oběma valy. Přemístil je do Germánie a požadoval na nich, aby pomáhali při obraně přilehlé hranice.

Problémy nastaly i v Judei, protože Antonius brzy pozměnil zákaz svého předchůdce týkající se obřízky, aniž by od něho zcela odstoupil. Vyjádřil souhlas, aby Židé směi provádět obřízku svých synů, ale nedovolil jim připustit k obřadu i konvertity. Oslabil tak soutěžení Židů s křesťany, kteří čile získávali nové stoupence víry.

Antoniu požíval na urovnání sporů raději diplomacii než zbraně a to hlavně vůči svému tradičnímu nepříteli, Parthům. I když musel někde zasáhnou vojsky, skutečnost, že žádná závažnější potřeba boje nenastala, mu umožnila, aby omezil výsady námořníků i členů pomocných sborů, jejichž děti – pokud se narodily v době služby svých otců- nezískávaly už římské občanství automaticky jako dříve. Od té doby mohla být synům přiznána občanská práva pouze, pokud vstoupili do legií. Toto omezení mělo povzbudit nábor legionářů.

Antonius na rozdíl od Hadriana nevěnoval pozornost provinciím, ale Itálii, kterou hodlal posílit a vrátit jí v římském světě svrchované postavení.

Peníze byly vydávány štědře, ale nikoliv marnotratně na stavbu přístavů, mostů, lázní a amfiteátrů.

Antonius po celou dobu své vlády neopustil Itálii, vyhovoval mu život venkovského šlechtice v jeho vile v Lanuviu. Středem jeho pozornosti byl vždy Řím, věnoval mu štědré dary, pořádal veřejná představení.

Senátoři uvítali, že Antonius poskytoval více péče a výhod Itálii a hlavnímu městu. Mezi nimi a císařem se vytvořily přátelské vztahy.

O ušlechtilém charakteru i úmyslech císaře není pochyb. Zemřel v roce 161 v Římě.