Arcadius / Flavius/, římský císař, se narodil kolem roku 377 v Hispánii. Byl nejstarším synem Theodosia I. a Aelie Flavie Flaccilly.
V roce 383 ho otec prohlásil Augustem. Z počátku ho vychovávala matka, poté diákon Arsenios a nakonec slavný...
Životopis
Arcadius / Flavius/, římský císař, se narodil kolem roku 377 v Hispánii. Byl nejstarším synem Theodosia I. a Aelie Flavie Flaccilly.
V roce 383 ho otec prohlásil Augustem. Z počátku ho vychovávala matka, poté diákon Arsenios a nakonec slavný pohanský spisovatel Themistios.
V roce 394 se Theodosius I. vydal s vojskem proti uzurpátorovi Eugenikovi a Arcadia jmenoval titulárně hlavou vlády v Konstantinopoli. Rok na to Theodosius zemřel a osmnáctiletý Arcadius po něm nastoupil na východořímský trůn. Jeho bratr Honorius formálně převzal vládu v západní části říše. Toto rozdělení rozhodlo o uspořádání země natrvalo. Římský svět byl rozdělen teritoriálně na dvě oblasti již dříve, jeden císař se zpravidla považoval vůči druhému za vyššího, takže se do jisté míry udržovala jednota. Naléhavé okolnosti – politické i vojenské- to v novém věku pravděpodobně neumožňovaly, tou dobou se každá vláda ubírala svou vlastní cestou.
Zákony vyhlášené východním i západním císařem stále platily i v zemi jeho spoluvládce a oba vydávali četné mince se jménem a hlavou i druhého panovníka. Toto rozdělané bylo reálnější, než jakékoliv předchozí podílnictví na moci a v politických vztazích mezi oběma vládami panovalo často ostré napětí. Kdy přesně nahradil „ východořímské císařství“ pojem „říše byzantská“, se neví. Mnozí považují za prvního byzantského panovníka právě Arcadia.
Skutečným vládcem na východě ale nebyl Arcadius, ale Flavius Rufinus, syn ševce z Aquitanie, který byl už tři roky předtím východořímským prefektem pretoriánů. Nevyšel mu plán provdal svou jedinou dceru za Arcadia, protože ten se oženil s Helií Eudoxií, dcerou franckého vojevůdce Bauta a chráněnkou starého eunucha Europia, který zastával funkci správce císařské domácnosti. Rufinus tedy nebyl u dvora v Konstantinopoli nejvyšším pánem. I tak mu ale jeho postavení dávalo velkou moc. Byl velký křesťan, vydával přísné zákony proti pohanům, heretikům a cizoložníkům. Na svém panství u Kalcedonu založil klášter.
Rufinus byl známý svou bezohlednou ctižádostí a lakotou. Dostal se do konfliktu se Stilichonem, který byl Theodosiem pověřen spravovat záležitosti Arcadiova desetiletého bratra Honora na západě a tvrdil, že ho zesnulý císař požádal, aby dohlížel i na Arcadia. To Rufinus neschvaloval a došlo ke střetu mezi těmito dvěma úředníky.
Stilicho usiloval o úpravu hranic mezi oběma říšemi, jak je stanovil Tjeodosius I. Rufinus byl ubodán k smrti a to vedlo k roztržce mezi východním a západním císařstvím. Na Rufinovo místo nastoupil Europius jako nejvlivnější státní úředník na východě a začal přísně dohlížet na Arcadiovy pretoriánské prefekty, kterým nedůvěřoval. Jakákoliv naděje na spolupráci se západním císařstvím brzy pohasla.
V roce 397 vypuklo v severoafrických provinciích povstání v čele s Gildem, hlavním vojenským velitelem. Ten zaměřil vzpouru proti západní straně a vyhlásil věrnost Arcadiovi. Tento krok byl pro západní stranu pohromou, protože Afrika představovala pro Řím nejdůležitější zdroj obilí. Eutropius se vzbouřenci mlčky souhlasil.
Vládu na východě převzal v roce 400 na šest měsíců Gainas a pak Arcadiova energická a impulzivní manželka Aelia Eudoxia, která byla prohlášena Augustou. Rok na to se už cítila dost silná na odvetu proti Stilichonovi. Eudoxia odhalila Stilichonův ambiciózní plán zmocnit se opět Illyrika. V letech 405 a 406 mu tento záměr nakrátko přerušily vpády Germánů, ale rok na to nechal Stilicho obsadit řecké pobřeží. Znovu ale musel svůj úmysl odložit, tentokrát kvůli vzpouře v Británii.
V těchto letech došlo ke konfliktu mezi císařovnou Aelií Eudoxií a sv. Janem Chrysostomem, nekompromisním biskupem Konstantinopole. Jana zajímalo spíče skutečné chování lidí, než teologické jemnosti, vášnivě napadal bohaté a mocné a Eudoxia brzy vycítila, že terče, jeho posměchu je právě její nákladný způsob života. Do jisté míry se ale usmířili, protože v roce 401 biskup pokřtil jejího a Arcadiova syna Theodosia II. Další rok hned Eudoxia tvrdě protestoval proti ostrému kázaní, ve kterém útočil proti ženám a ji přirovnal k největší biblické hříšnici Jezabel. Eudoxia se postarala o to, aby Janovi četní nepřátelé přivedli východního císaře na myšlenku vytvořit komisi, která by vyšetřila obvinění proti jeho vystupování. Komise Jana odsoudila a sesadila. Arcadius rozhodl o jeho vyhnání ze země.
Eudoxia zemřela při potratu a Arcadiova vláda přešla do rukou jeho pretoriánského prefekta ve východním císařství Anthemia, který byl povýšen do patricijského stavu.
Arcadius zemřel v roce 408 přirozenou smrtí. Nesnažil se příliš o to, aby byl mezi lidem známý. Měl snědou pleť, byl hubený, nevýrazný, netečný a hloupý. Jeho veřejné působení se prakticky příliš nelišilo od životní dráhy osob, které postupně stály v čele jeho vlády. Po jeho smrti přešel trůn bez jakýchkoliv potíží na jeho sedmiletého syna Theodosia II., který byl už ve stáří jednoho roku jmenován Augustem. Dynastie, ke které náleželi, si držela stabilní postavení.
V roce 383 ho otec prohlásil Augustem. Z počátku ho vychovávala matka, poté diákon Arsenios a nakonec slavný pohanský spisovatel Themistios.
V roce 394 se Theodosius I. vydal s vojskem proti uzurpátorovi Eugenikovi a Arcadia jmenoval titulárně hlavou vlády v Konstantinopoli. Rok na to Theodosius zemřel a osmnáctiletý Arcadius po něm nastoupil na východořímský trůn. Jeho bratr Honorius formálně převzal vládu v západní části říše. Toto rozdělení rozhodlo o uspořádání země natrvalo. Římský svět byl rozdělen teritoriálně na dvě oblasti již dříve, jeden císař se zpravidla považoval vůči druhému za vyššího, takže se do jisté míry udržovala jednota. Naléhavé okolnosti – politické i vojenské- to v novém věku pravděpodobně neumožňovaly, tou dobou se každá vláda ubírala svou vlastní cestou.
Zákony vyhlášené východním i západním císařem stále platily i v zemi jeho spoluvládce a oba vydávali četné mince se jménem a hlavou i druhého panovníka. Toto rozdělané bylo reálnější, než jakékoliv předchozí podílnictví na moci a v politických vztazích mezi oběma vládami panovalo často ostré napětí. Kdy přesně nahradil „ východořímské císařství“ pojem „říše byzantská“, se neví. Mnozí považují za prvního byzantského panovníka právě Arcadia.
Skutečným vládcem na východě ale nebyl Arcadius, ale Flavius Rufinus, syn ševce z Aquitanie, který byl už tři roky předtím východořímským prefektem pretoriánů. Nevyšel mu plán provdal svou jedinou dceru za Arcadia, protože ten se oženil s Helií Eudoxií, dcerou franckého vojevůdce Bauta a chráněnkou starého eunucha Europia, který zastával funkci správce císařské domácnosti. Rufinus tedy nebyl u dvora v Konstantinopoli nejvyšším pánem. I tak mu ale jeho postavení dávalo velkou moc. Byl velký křesťan, vydával přísné zákony proti pohanům, heretikům a cizoložníkům. Na svém panství u Kalcedonu založil klášter.
Rufinus byl známý svou bezohlednou ctižádostí a lakotou. Dostal se do konfliktu se Stilichonem, který byl Theodosiem pověřen spravovat záležitosti Arcadiova desetiletého bratra Honora na západě a tvrdil, že ho zesnulý císař požádal, aby dohlížel i na Arcadia. To Rufinus neschvaloval a došlo ke střetu mezi těmito dvěma úředníky.
Stilicho usiloval o úpravu hranic mezi oběma říšemi, jak je stanovil Tjeodosius I. Rufinus byl ubodán k smrti a to vedlo k roztržce mezi východním a západním císařstvím. Na Rufinovo místo nastoupil Europius jako nejvlivnější státní úředník na východě a začal přísně dohlížet na Arcadiovy pretoriánské prefekty, kterým nedůvěřoval. Jakákoliv naděje na spolupráci se západním císařstvím brzy pohasla.
V roce 397 vypuklo v severoafrických provinciích povstání v čele s Gildem, hlavním vojenským velitelem. Ten zaměřil vzpouru proti západní straně a vyhlásil věrnost Arcadiovi. Tento krok byl pro západní stranu pohromou, protože Afrika představovala pro Řím nejdůležitější zdroj obilí. Eutropius se vzbouřenci mlčky souhlasil.
Vládu na východě převzal v roce 400 na šest měsíců Gainas a pak Arcadiova energická a impulzivní manželka Aelia Eudoxia, která byla prohlášena Augustou. Rok na to se už cítila dost silná na odvetu proti Stilichonovi. Eudoxia odhalila Stilichonův ambiciózní plán zmocnit se opět Illyrika. V letech 405 a 406 mu tento záměr nakrátko přerušily vpády Germánů, ale rok na to nechal Stilicho obsadit řecké pobřeží. Znovu ale musel svůj úmysl odložit, tentokrát kvůli vzpouře v Británii.
V těchto letech došlo ke konfliktu mezi císařovnou Aelií Eudoxií a sv. Janem Chrysostomem, nekompromisním biskupem Konstantinopole. Jana zajímalo spíče skutečné chování lidí, než teologické jemnosti, vášnivě napadal bohaté a mocné a Eudoxia brzy vycítila, že terče, jeho posměchu je právě její nákladný způsob života. Do jisté míry se ale usmířili, protože v roce 401 biskup pokřtil jejího a Arcadiova syna Theodosia II. Další rok hned Eudoxia tvrdě protestoval proti ostrému kázaní, ve kterém útočil proti ženám a ji přirovnal k největší biblické hříšnici Jezabel. Eudoxia se postarala o to, aby Janovi četní nepřátelé přivedli východního císaře na myšlenku vytvořit komisi, která by vyšetřila obvinění proti jeho vystupování. Komise Jana odsoudila a sesadila. Arcadius rozhodl o jeho vyhnání ze země.
Eudoxia zemřela při potratu a Arcadiova vláda přešla do rukou jeho pretoriánského prefekta ve východním císařství Anthemia, který byl povýšen do patricijského stavu.
Arcadius zemřel v roce 408 přirozenou smrtí. Nesnažil se příliš o to, aby byl mezi lidem známý. Měl snědou pleť, byl hubený, nevýrazný, netečný a hloupý. Jeho veřejné působení se prakticky příliš nelišilo od životní dráhy osob, které postupně stály v čele jeho vlády. Po jeho smrti přešel trůn bez jakýchkoliv potíží na jeho sedmiletého syna Theodosia II., který byl už ve stáří jednoho roku jmenován Augustem. Dynastie, ke které náleželi, si držela stabilní postavení.