Basiliscus, konkurenční císař ve východořímské říši, byl bratr Aelie Veriny, manželky císaře Leona I. Od roku 464 byl vrchním velitelem vojska v Thrákii. V roce 468 mu Verina zajistila nejvyššího vojenského velitele ve štábu a také místo v čele mohutné společenské výpravy východního i západního císařství proti Vandalům.

Vlivný germánský vojevůdce Aspar s tímto jmenováním souhlasil, prý proto, jak se později říkalo, že Basiliscus byl příliš hloupý, aby v bitvě zvítězil, a Aspar nechtěl, aby se jakýkoliv plán Leona I. výrazně vydařil.

1 113 lodí vyplulo z Konstantinopole s více než sto tisíci mužů na palubě. Společná operace začala úspěšně, ale nedaleko Kartága se Basiliscus nechal zaskočit vandalskou flotilou, která polovinu jeho námořní síly zničila. Našel pak útočiště na Sicílii a odtud se vrátil do Konstantinopole, kde pod ochranou Aelie Veriny uprchl do chrámu Boží moudrosti. Svým selháním přivedl východní císařství téměř na pokraj insolventnosti a uchýlil se do ústraní v Thrákii.

Po smrti Leona I. v roce 474 dostal Basilicus díky neoblíbenosti jeho isaurského zetě Zenona další příležitost, kdy ho sestra Verina dočasně dosadila na trůn za Zenona místo vlastního kandidáta / a milence / Patricia, kterého pak dala popravit.

Basiliskova manželka Aelia Zenonis byla povýšena na Augustu, syna Marka prohlásil Basiliscus Caesarem a brzy na to Augustem.

Konstantinopolis postihli těžké časy. Velkou část města zachvátil velký požár, který zničil také baziliku, ve které Julianus založil knihovnu.

Basiliscus se zapletl do vážných náboženských sporů, protože otevřeně projevoval přízeň monofyzitům obviněným z hereze. Jeho Encyklika sdílí jejich názor, že Kristus měl pouze jednu podstatu, a byla proto v ortodoxních katolických kruzích považována za hrubě urážlivou.

Basiliscus si také znepřátelil svého dřívějšího příznivce Theodericha Strabona, nyní vrchního vojenského velitele. Stalo se tak proto, že podobnou a rovnocennou hodnost, jako měl Strabo, propůjčil bohatému záletníkovi Armatovi, který byl milencem císařovny Aelie Zenonidy. Isaur Illus, který dopomohl Basiliskovi na trůn, se nyní obrátil proti němu a to pro četné stížnosti a nenasytnou chamtivost jeho ministrů. Povzbuzen jeho postojem opustil Zeno svůj úkryt v Isaurii a společně s Illem vytáhl s vojskem na hlavní město.

Basiliscus, aby si naklonil patriarchu i obyvatelstvo, zrušil své teologické edikty a svých dřívějších názorů se zřekl. Postupující armádu měl zastavit Armatur, ale jeho velitelé ho přemluvili, aby se vydal jiným směrem a vyhnul se jí. Zeno tak znovu vstoupil v srpnu roku 476 do Konstantinopole bez boje. Basiliska, jeho manželku a děti vypověděl do Cucusu v Kappadokii, kde je dal zazdít ve vyschlé vodní jímce a nechal tam zemřít hlady.

Basiliscus byl prý dobrý voják – i když jeho selhání ve střetu s Vandaly to může jen stěží potvrdit. Byl málo bystrý a lehko se dal oklamat.