Beatrix Bourbonská byla druhá manželka krále Jana Lucemburského, která se narodila krátce před rokem 1320 jako dcera francouzského vévody Ludvíka I. Bourbonkého z boční linie kapetovksého rodu a Markéty Hennegavské. Její otec patřil mezi nejbohatší francouzské šlechtice, což mu umožňovalo stálý pobyt s celou rodinou na pařížském dvoře.

Právě tady se na podzim 1334 s mladou princeznou seznámil král Jan Lucemburský, jenž byl čtyři roky vdovcem. I když mezi snoubenci byl věkový rozdíl téměř 25 let, po dohodě mezi českým králema bourbonským vévodou se v prosinci 1334 konala v Paříži svatba. O měsíc později tento sňatek schválil oficiálně také papež Benedikt XII. Ten také poskytl pro novomanžele dispens, jímž bylo překonáno jejich blízké příbuzenstvo ze strany nevěstiny matky.

Do manželova království se dostala až po roce, v lednu 1336. Do té doby žila na manželových statcích v Lucembursku a Hennegavsku. Po příjezdu do Prahy se jí ujala přibližně stejně stará nevlastní snacha Blanka. Pro Beatrici, která hovořila pouze francouzsky, se stala manželka nevlastního syna společnicí a průvodkyní po celou dobu pobytu v Čechách. Zároveň však začala manželka českého krále chápat, že není v zemi očekávanou a vítanou královnou, neboť tato role byla přisuzována manželce následníka trůnu Blance.

V Praze se sice v únoru 1337 narodil syn Jana a Beatrice, který dostal jméno patrona Václav, ani toto gesto však nepřispělo k proměně chadných vztahů mezi českou šlechtou a nástupkyní Elišky Přemyslovny. Proto se Beatrice hned po korunovaci na českou královnu, k níž došlo 18. května 1337, rozhodla ze země odjet. Počátkem července tak zemi opustila právě korunovaná královna a již se nevrátila. Usídlila se v Lucembursku, kde se věnovala výchově syna Václava a dcery Bony.

Zemřela jako téměř pětašedesátiletá 23. prosince 1383 a přežila tak nejen oba své nevlastní syny, markraběte Jana Jindřicha a císaře Karla IV., ale dokonce o dva týdny i svého syna, lucemburského vévodu Václava.