Boris Nikolajevič Jelcin byl první prezident Ruské federace, který tuto funkci zastával v letech 1991 až 1999. V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu.

Mládí
Narodil se 1. 2. 1931 ve Sverdlovské oblasti. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když s se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.

Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.

Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského Svazu.

Člen KSSS
Členem Komunistické strany Sovětského Svazu byl od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku. Od 24. 12. 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačevovi. Tvářil se jako velký reformátor a populista (např. jezdil do práce trolejbusem), čímž si získal popularitu u obyvatel Moskvy. Díky sporům s Gorbačovem a Ligačevem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po odebrání funkce předsedy KSSS v Moskvě (11. 11. téhož roku) se dokonce pokusil spáchat sebevraždu. Díky kritice Politbyra (vrcholného aparátu KSSS) a Gorbačova si vysloužil antikampaň; ta mu však jen přidala na popularitě.

Prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky
V březnu 1989 byl zvolen do Shromáždění lidových zástupců jako delegát za oblast Moskvy. V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího Sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jelcin byl podporován jak demokraty, tak konzervativci. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.

12. 6. 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména diktátorství, avšak vůbec nenavrhl, jak nastartovat tržní hospodářství v Rusku.

Komunisté vedení Vladimírem Krjučkovem provedli 18. 8. 1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Jelcin tento převrat úspěšně potlačil a u Ruského Bílého domu na něj reagoval projevem z dělové věže tanku. Ten zapříčinil ještě větší nárůst jeho popularity.

Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským Svazem.

V listopadu 1991 zakázal Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice. Na začátku prosince roku 1991 Ukrajina odhlasovala nezávislost na SSSR. O týden později, 8. 12. 1991, se setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Společně dohodli rozpad Sovětského svazu, jenž byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.

24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal existovat.

PREZIDENT RUSKÉ FEDERACE

Ekonomické reformy
Po rozpadu Sovětského svazu se stalo jeho hlavní prioritou urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Konkrétní provedení této změny se ale ukázalo být nesmírně nešťastným a ruská ekonomika po celá devadesátá léta stagnovala.

Za vinu to lze klást
1)Jelcinovi, ať už kvůli jeho neznalosti liberálních ekonomických principů, nebo kvůli korupčnímu jednání, ze kterého byl často svými odpůrci obviňován.
2)Mezinárodnímu společenství, zejména tzv. Washingtonskému konsenzu, který Jelcina k této podobě šokových změn ponoukal.
3)Hluboké nekonkurenceschopnosti ruské výroby oproti západu. I v porovnání s ostatními zeměmi se ukazuje, že úspěšný přechod od centrálně řízené k tržní ekonomice je obtížný.

Jeho reformní program začal působit v lednu 1992. Protože prudce vzrostly ceny, vládní výdaje byly přísně omezeny a byly zavedeny tvrdé daně. Muselo být odstaveno mnoho průmyslu a nastala inflace a hospodářská krize. Zbohatli jen lidé kolem Jelcina.

Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na jeho přívržence a opozici, které se navzájem začaly obviňovat z korupce. Alexandr Rustkoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými. On sám pak reagoval sesazením Rustkoje z jeho funkce.

V roce 1992 opozice proti jeho reformám ještě zesílila. Ruský vice prezident, Alexandr Rustkoj, označil Jelcinův program za „ekonomickou genocidu“. Některé republiky začaly volat po úplné samostatnosti.

Politická krize
V tomto roce také zápasil s Nejvyšším Sovětem a Shromážděním lidových zástupců. V prosinci 1992 vetovalo 7. Shromáždění lidových zástupců kandidaturu Jegora Gajdara na předsedu vlády, která byla iniciována právě Jelcinem.

Tento konflikt se obnovil 20. 3. 1993, kdy v televizním projevu k národu oznámil, že hodlá převzít vyšší pravomoci, aby mohl realizovat svůj reformní program. Narychlo svolané 9. Shromáždění lidových zástupců se pokusilo pomocí obžaloby z 26. 3. 1993 svrhnout Jelcina z funkce prezidenta. Nicméně 25. 5. 1993 uspěl Jelcin v parlamentním referendu o důvěru v něj a jeho reformní program.

21. 8. 1993 Jelcin rozpustil dekretem Nejvyšší Sovět a Shromáždění lidových zástupců. Tento dekret, který odporoval ruské ústavě z roku 1978, zajistil přechodové období do voleb do nového parlamentu, Státní Dumy, a referenda o nové ústavě. Dekret způsobil Ruskou ústavní krizi, která byla okamžitě potlačena vojenským zásahem v Moskvě, kde bylo zabito 187 lidí. Nejvyšší Sovět odvolal Borise Jelcina kvůli porušení ústavy z funkce prezidenta, kterou převzal vice prezident Rustkoj, což Ústavní soud označil za legální. Nicméně Jelcin si udržoval svou moc a vládu díky armádě a vojenským silám. A když se dva týdny trvající klid změnil v krvavé pouliční boje, budova parlamentu byla dobyta bombardováním a jeho vůdci byli zadrženi.

Nové volby do Státní Dumy se konaly 12. 12. 1993. Pravice i komunisté prokázali velice dobré výsledky, na rozdíl od „Ruské volby“ podporované Jelcinem. Referendum pořádané v tu samou dobu přineslo novou ústavu, která znatelně posílila moc prezidenta. Ten získal právo jmenovat členy vlády, odvolat předsedu vlády a v některých případech dokonce i rozpustit Dumu.

Privatizace
Významnou událostí se stala privatizace v roce 1993. Oficiálně měla být privatizace rozdělením státního majetku mezi občany. Avšak běžní občané dostali jen téměř bezcenné poukázky (za jednu poukázku se dala koupit lahev vodky); zbohatli zase jen lidé na významných pozicích ve státní správě.

Když získal absolutní moc v Rusku, porušoval zákony například dosazováním svých příbuzných na vysoké vládní posty. Prezidentovým poradcem se v roce 1996 stala jeho dcera Taťána Djačenková.

Jeho zvláštní chování už bylo známé. V srpnu roku 1994 se pokusil Jelcin dirigovat orchestru při návštěvě Německa. V září stejného roku zase nedorazil na schůzku s irským předsedou vlády. Jako oficiální důvod bylo uvedeno, že prý zaspal.

Čečensko
V prosinci 1994 nařídil invazi do Čečenska, aby upevnil moskevskou moc nad touto republikou. Vojenské síly odvolal až v roce 1996 mírovou dohodou. Ta zajistila Čečensku větší autonomnost, ale ne úplnou nezávislost.

Druhé období
V červenci 1996 byl znovu zvolen prezidentem; avšak s pomocí obchodních magnátů, kteří získali bohatství díky napojení na jeho vládu. Svého komunistického protivníka porazil už v prvním kole, i když získal jen 35 % hlasů.

Rok po volbách podstoupil operaci srdce a musel zůstat v nemocnici několik měsíců.

Po dobu své vlády získal 40 miliard USD z fondů Mezinárodního měnového fondu a dalších organizací, které podporovaly ruskou ekonomiku a jeho samotného. Bohužel, většina z těchto peněz byla rozkradena Jelcinovými blízkými spolupracovníky.

V roce 1998 nastala ekonomická krize vyvolaná jeho nesplacenými dluhy. Způsobila paniku na finančních trzích a kolaps ruské měny, Rublu.

15. května 1999 Jelcin ustál další pokus o obvinění, tentokrát demokratickou a komunistickou opozicí ve Státní Dumě. Byl spojen s několika protiústavními aktivitami z nichž nejvýznamnější byly dohoda o rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991, puč v roce 1993 a invaze do Čečenska. Avšak žádné z těchto obvinění nezískalo potřebnou dvou třetinovou podporu ve Státní Dumě.

9. srpna 1999 sesadil Jelcin z funkce předsedu vlády Sergeje Stepašina a už počtvrté odvolal celou vládu. Za Stepašina dosadil na místo předsedy vlády Vladimíra Putina, který nebyl v té době příliš známý. Jelcin oznámil, že Putina by rád viděl jako svého nástupce.

V průběhu kosovské války v roce 1999 Jelcin silně kritizoval NATO a jeho vojenskou kampaň proti Jugoslávii. Varoval před možným zákrokem, pokud by NATO vysadilo vojáky v Kosovu.

Abdikace
Jelcin pokračoval jako prezident Ruska až do 31. 12. 1999. V posledních měsících jeho vlády s ním souhlasilo už jen 5 % občanů.Přemluven svou dcerou Taťánou Djačenkovou 31. prosince 1999 rezignoval. Podle ruské ústavy se stal novým prezidentem stávající předseda vlády, Vladimír Putin. Další volby byly naplánovány až na 26. 3. 2000. 23. dubna 2007 exprezident Ruské federace Boris Jelcin zemřel na zástavu srdce.