Commodus, římský císař, se narodil v roce 161 v Lanuviu. Byl starším synem Marka Aurelia a Faustiny mladší. Dostal jméno Commodus – to bylo původně jméno Aureliova spoluvládce Lucia Vera.

V roce 166 byl Commodus prohlášen Caesarem. Ovidius Cassius chtěl mladého Commoduse zajmout, byl však zabit dříve, než se mu to stačilo povézt.

Společně se svým otcem dostal Commodus tituly Imperátor Germanicus a Sarmaticus, v roce 177 mu byla udělena tribunská pravomoc a také hodnost Augustu.

Po Aureliově smrti v roce 180 se stal Commodus samovládcem a změnil si jméno na Marcus Aurelius Commodus Antoniu. Byl prvním, kdo po sto letech nastoupil na trůn po svém otci.

Commodus se vzdal všech expanzionistických plánů svého otce a to proto, že se domníval, že by přesáhly zdroje a možnosti císařství. Měl nejspíš pravdu.Uzavřel dohodu s Markomany , která je zavazovala k mírumilovnému chování. Poté se vrátil do Říma, kde mělo podle něj probíhat spiknutí, do kterého se údajně zapletla i jeho sestra Annia Lucilla a také její bratranec, význačný bývalý konzul Marcus Umminidius Quadratus. Commodius získal také informace, že se intriky zúčastnil i přední vojenský právník, Tarrutenius Paternus – pretoriánský spoluprefekt již z doby předchozí vlády. Commodus dal i jeho sprovodit ze světa, provedl na radu Tigidia Perennida, který se stal jediným velitelem stráží a nejmocnějším mužem císařství, Commodus přenechal veškerou vládu nad zemí v jeho rukou. Nikdy před tím neměl pretoriánský prefekt tak obrovskou moc. Názory na charakter tohoto muže se rozcházely, někdo jeho činy schvaloval a jiní v něm viděli lakomého despotu.

Perennis se snažil svou pozici nejlépe zajistit. Dal zavraždit císařova správce Saotera a své dva syny jmenoval na klíčová místa vojenských velitelů v Panonii. Commodus se ale dozvěděl, že má Perennis spadeno na trůn a nechal ho proto zavraždit i s jeho manželkou, sestrou a syny.

Na počátku Commodovy vlády prorazili Antoniův val Makedoňané. Pobili tamní římskou jednotu a obsadili jižní Skotsko. Commodus rebelii potlačil. Zanedlouho se však vzbouřila posádka v britské provincii. Nepokoje podněcoval dezertér Maternus.

Pro armádu to byla těžká doba, na její vojáky se pohlíželo jako na tajnou vojenskou policii a utlačovatele. V Římě přesuny moci v zákulisí trůnu vyvolávaly mezi senátory napětí a nervozitu. Císař je vystavoval stále tvrdším úkolům a zabíral jejich majetek, aby naplnil státní pokladnu, kterou svou rozmařilostí vyčerpal. Stále více u něho projevovaly známky megalomanie a to zašlo tak daleko, že přejmenoval Řím, jako svou osobní kolonii , na Commodianu.

Nový pretoriánský prefekt Quintus Aemilius Laetus rozhodl, že Commodus je nadále neudržitelný a císařova milenka Marcia a dvorský správce s ním souhlasili. Hrozilo, že armáda zareaguje nepříznivě na ukončení antoninské dynastie a bylo proto nutné získat pro převrat podporu mezi předními osobnostmi na úrovni správních úřadů a provinciích.

Večer posledního dne roku byly hotovy přípravy na zavraždění Commoda. Senát i lid zavrhli vše, co mrtvého císaře připomínalo. Strhli jeho sochy a vymazali jeho jméno z nápisů, jeho vrah Laetus uchránil jeho tělo od jámy pro vlastizrádce a tajně ho pohřbil.

Spiknutí urychlil císařův otřesný návrh, že až přijme 1. ledna 193 konzulát, oslaví jeho zahájení v čele průvodu z gladiátorských kasáren v gladiátorském oděvu. Byl svou chrabrostí přímo posedlý, rozkoš v něm vyvolávalo zabíjené zvířat. Senátoři museli volat „ Ty jsi pán a ty jsi první, ze všech mužů nejšťastnější!Vítězem jsi a vítězem budeš! Tys amazonský, provždy vítězem!“

Commodus si představoval, že je královský lovec. Mince, která ho znázorňuje, jak útočí na lva, nese nápis „ na odvahu císařovu“.

Commodus znovu oživil Antoniův titul „Pius“, symbolizoval věk, ve kterém staří tradiční olympští bohové a bohyně začínali být nazíráni jako části, nebo jednotlivé aspekty či symboly jediné, transcendentální božské podstaty. Tento duchovní ráz doby,který ostře kontrastuje s Commodovým osobním chováním, je patrný i v soudobých uměleckých dílech. Hlavně tehdy dokončený sloup Marka Aurelia, který dosud stojí v Římě, vypovídá o výrazné změně celkové atmosféry. Tvůrci reliéfů, které ho ve spirále obtáčejí, upustili od extrovertních obrazů výbojů – jako na Traianově sloupu- a upřednostňují dojímavý lidský tón. Římské válčení se už nejeví jako vítězné, vzrušující dobrodružství, ale pozornost se zaměřuje také na scény tragického utrpení a vyzařuje z nich i soucítění s údělem, který Římané připravili barbarským nepřátelům. Je to svět strachu a hrůzy.

Nový přístup umělců se projevuje také na Commodových bystách. V tomto případě však vytvořili zábavně přezdobenou hlavu s kamenným výrazem a s poněkud pohrdavým a zlověstným pohledem v hezké tváři.

Commodu byl znám jako mimořádně pohledný muž, měl světlé kadeřavé vlasy. Údajně byl prostý a bezelstný a proto se stal otrokem svých kumpánů, kteří ho sváděli ke krutostem a smilstvu.