Elagabalus, římský císař, se narodil v roce 204, jako syn Syřanky Julie Domny. Ta si po zavraždění císaře Caracally v roce 217 dobrovolně vzala život a její sestra Julia Maesa se rozhodla svrhnout císaře Macrina. Ten jí nařídil, aby se uchýlila do svého domova v Sýrii, tím ji však poskytl výbornou základnu pro přípravu vzpoury.

Římské legionáře si Julia získala štědrými dary ze svého majetku. Jejich velitel Publius Valerius Comazon přivedl v noci Elagabaluse do tábora a nechal ho provolat císařem jako Marca Aurelia Antonia, což bylo jméno Caracally, za jehož syna se prohlásil. Vojáci opustily neoblíbeného Macrina a přešli na jeho stranu.

Macrinus byl brzy zabit a Elagabalus začal počítat zahájení své vlády od data vítězné bitvy. Jeho poradci souhlasili, aby převzal císařské tituly, aniž by vyčkali stanoviska senátu. Senátoři se podvolili a přijali Elegabalovo tvrzení, že je synem císaře Caracally, kterého prohlásili za boha.

V srpnu se císař přestěhoval do Nikomedie, kde strávil zimu. Jeho bizardní orientální náboženské rituály vyvolaly zděšení. Císařská rodina postupovala na západ a na podzim 219 vstoupila do Říma. Mnoho císařových syrských stoupenců získalo významná postavení. Jeden z nich, Comazon, se stal pretoriánským spoluprefektem a řídil vládu společně s Julií Masou, která se stala nejvlivnější ženou, jakou kdy císařství pamatovalo.

Mladý císař jevil známky nezávislosti jak v osobním chování, tak i náboženském zaměření a jednání. Proslavila ho jeho pasivní homosexualita. Římská společnost byla zvyklá na císaře, kteří se stýkali s chlapci – obvykle šlo o vedlejší vztah k jejich heterosexuálním aktivitám. Říkalo se , že císař Nero měl rád muže starší než on sám, i když ženy miloval také. Elagabalus byl ale s největší pravděpodobností naprostý homosexuál. Císařovým oblíbeným „ manželem“ byl světlovlasý otrok Hierocles. Elagabalus se na veřejnosti objevoval s namalovanýma očima a červenými tvářemi, to kazilo jeho hezký přirozený vzhled.

Takovéto výstřednosti vedly k tomu, že se rádci snažili ukázat císaře ve zcela jiném světle, opatřili Elagabalovi řadu zákonných nevěst, římského, aristokratického původu. Podle jednoho záznamu se císař během své krátké vlády oženil a poté rozvedl s nejméně pěti ženami.

Na mincích se objevují tři jeho ženy, které obdržely titul Augusta. Jeho první ženou byla Julia Cornelia Paula, druhou se stala Aquilia Severa a třetí Annie Faustina z rodu Marca Aurelia. Po rozvodu s Anií se vrátil k Seveře. Střídání manželek svědčí o císařově proměnlivé osobní náklonnosti. Jeho sexuální zájmy ale byly zaměřeny především na muže.

Velké znepokojení vyvolávaly císařovy náboženské aktivity. Od dob vlády Septima Severa vládl kult Slunce celému panteonu. Ve snaze co nejrychleji začlenit do císařského teologického systému svou představu o uctívání tohoto božstva, přestal Elegabalus dbát na tradice a opatrnost.
Právě kvůli kultu, který vyznával, začal být císař stejně jako bůh označován Elegabalus podle východního zvyku ztotožňovat kněze s bohem, kterému sloužil. Aby své kněžství posvětil, sám podstoupil obřízku a přiměl své přátele, aby učinili totéž. Císař tančil kolem oltářů zasvěcených El- Gabalovi, syrské ženy mu k tomu hrály na činely a bubny a senátoři a příslušníci jezdeckého stavu se museli vstoje dívat.

Není jisté, zda byl císař krutý a proradný, jak tvrdili jeho nepřátelé. Jeho osobní úchylky a náboženské aktivity Julii Maesu velmi poplašily, usoudila, že přestavuje velké riziko a musí být odstraněn. Domnívala se také, že stejně nebezpečná je Elagabalova matka, Julia Soaemias, která podporovala synovo zalíbení v slunečním kultu. Obrátila se proto na svou dceru Julii Avitu Mamaeu, která měla třináctiletého syna Alexiana. Oběma ženám se podařilo Elegabala přesvědčit, aby Alexiana jmenoval Caesarem, protože by se tak mohl více věnovat náboženským povinnostem.

Elagabalus si to ale brzy rozmyslel a pokusil se Alexiana zbavit. Maesa i Mamaea mu zkřížily plány a moudrým rozdělením svého bohatství mezi pretoriánskými gardisty je podnítily k činu. 11. března 222 byli Elagabalus a jeho matka ve vojenské táboře zavražděni. Vojáci jejich těla vláčeli ulicemi Říma a vhodili do Tibery.