Eliška Přemyslovna byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).

Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a také ještě polorodá sestra Anežka.

Boje o trůn
Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž je možné, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž však zabránily následující události. Její dětství nebylo šťastné, o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání.

Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky se — jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek — stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf.

Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Jindřich se tentokrát nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc. Jindřich chtěl neprovdanou Přemyslovnu Elišku údajně dát za ženu jakémusi pánovi z Bergova. Eliška mu na to podle Přibíka Pulkavy řekla: „Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne bezpochyby jako svého nepřítele.“

Jindřich princeznu, která odmítala jím vybraného manžela, nechal uvěznit, i když se jí nakonec podařilo utéct.

Svatba ve Špýru
Proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským.

Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší. Je zřejmé, že původně Jindřich uvažoval o svém bratru Walramovi jako o ženichovi pro českou princeznu.

První léta manželství
Manželství Jana a Elišky začalo dostávat povážlivé trhliny: v prvních relativně klidných letech manželství se narodily pouze dvě dcery a král trávil stále více času v cizině, problémem byla i Janova prchlivá povaha a rozdílné názory obou manželů. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana, který byl často nepřítomen a do Čech jezdil většinou jen pro peníze.

Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku.

Královna nechala Jindřicha v roce 1315 zatknout, což vyvolalo nepokoje mezi šlechtou. Král se po těchto událostech nakonec sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou.

Válka královen
Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi - té ale přinese na mezinárodní scéně nakonec nemalou prestiž.

Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko však bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn Jan Jindřich a později ještě dvojčata Anna a Eliška. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým polorodým bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Toto podezření se nikdy nepotvrdilo a doznání Jana Volka se nedá považovat za věrohodné, poněvadž bylo získáno na mučidlech. V létě 1322, právě po mučení Jana Volka, Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ale manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, jako královna vedle Jana vystupovala jen výjimečně.

Ke konci života se poslední Přemyslovna věnovala sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a rovněž usilovala o svatořečení Anežky České. Zemřela na tuberkulózu v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. Dne 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.