Evin životní příběh se začíná psát 7.května roku 1919. Narodila se na statku La Unión v Los Toldos (provincie Buenos Aires). Přišla na svět jako nejmladší z pěti nemanželských dětí chudé švadleny Juany Ibarguren a správce zmíněného statku Juana Duarte, přičemž ji jedinou otec odmítl uznat za vlastní. Příjmení Duarte tedy používala neprávem. Pravé také není oficiální datum Evitina narození, jak jej prezentovaly argentinské úřady v době Perónovy vlády. Dle zfalšovaného matričního zápisu z roku 1945 se totiž Eva měla narodit 7.května roku 1922 v Junínu.

V městečku Junín sice Eva s matkou a sourozenci skutečně žila, ale až od roku 1929, kdy Evina sestra Elisa získala místo na junínské poště. Tři roky před tím, než se celá rodina přestěhovala do Junínu, zemřel Juan Duarte při automobilové nehodě. V roce 1934 zavítal do Junínu slavný zpěvák, jedna z legend éry argentinského tanga, Augustin Magaldi. Patnáctileté Evě se podařilo po zpěvákově junínském koncertu protlačit do zákulisí, kde Magaldiho údajně požádala o podporu v jejím plánu odjet do Beunes Aires a stát se herečkou.

Svůj smělý plán o rok později skutečně uskutečnila. Jako šestnáctiletá doslova utekla z domova do vysněného velkoměsta. Nechala za sebou chudobu a bezútěšnost argentinského venkova a rozhodla se vzít osud do svých rukou. Do Buenos Aires přijela 3.ledna, nicméně první angažmá získala až koncem března v divadelní společnosti Evy Frank. Pár dní Eva skutečně bydlela u Magaldiho, poté si pronajala tmavý vlhký pokoj bez oken, ve kterém žila na hranici bídy. V té době Eva vážila pouhých čtyřicet kilogramů a drobnou dívčí postavu si držela ještě několik let.

V roce 1936 již vyrazila na turné po argentinských provinciích s osvětovou hrou Smrtící polibek a vystupovala v dalších hrách, o rok později se díky známosti s automobilovým závodníkem a ředitelem rozhlasového časopisu Emiliem Kartulowiczem objevila v malé roličce na filmovém plátně – v komedii Vteřiny K.O. Vedle toho hrála dál divadlo, začala účinkovat v reklamě a na své konto si připsala první rozhlasovou hru. Bylo jí Bílé zlato vysílané v Radio Belgrano.

V roce 1938 Eva přestoupila do divadelní společnosti Pieriny Dealessi. V květnu 1939 se Eva objevila na titulní stránce časopisu Sintonía, získala první výrazné angažmá v rozhlase a stanula v čele společnosti rozhlasových herců. O 3 roky později se o Evě Duarte mluvilo jako o rozhlasové hvězdě.

Rok 1944 je pro Evu tím nejzásadnějším. Právě v tomto roce se totiž seznámila s Juanem Domingem Perónem, který od června zastával úřad víceprezidenta. K setkání došlo 22.ledna na benefičním koncertu v Lunaparku, na němž se sešli umělci a politici, aby pomohli obětem nedávného zemětřesení v San Juanu. O jejich seznámení kolují nejrůznější historky. Eva Perón prý využila chvilky, kdy se vedle sedícího Peróna uvolnila židle a politika vyvedla z míry oslovením: Díky, Plukovníku, že jste, že existujete. 9.října přestala armáda nečinně přihlížet Perónovým ambicím a připravila vzpouru. Perón byl zbaven veškerých funkcí a o čtyři dny později zatčen.

Perónovo zatčení a deportace vyvolaly masový odpor dělnického hnutí. Za demonstracemi a hlasitými protesty lidu dle mnohých teorií stála právě Eva. 17.října se uskutečnila mohutná lidová manifestace přímo v Buenos Aires, na které si demonstranti vyžádali propuštění. Pod tíhou bouřlivých událostí vyhlásil prezident Farrel na 24.únor 1946 prezidentské a parlamentní volby. Ještě před svým přesvědčivým vítězstvím Perón s Evou uzavřel civilní i církevní sňatek. Perónistický blok ve volbách získal 54%. Perón se ujal úřadu prezidenta 3.června 1946, Eva byla poprvé oficiálně představena jak o první dáma o den dříve na recepci, na níž vzbudila velký rozruch o pohoršení svou dekoltovanou róbou. Evitě bylo v té době pouhých 27 let.Vznikla Justicialistická strana a Sdružení pro volební právo žen, v jehož čele se objevila Eva Perón. Eva v době, kdy se argentinská společnost vyznačovala silným machismem, tedy okázalým společenským přehlížením žen, rozjela kampaň za ženské volební právo.Perón se vydal třetí cestou. Opíral se při tom o deklarovanou sociální spravedlnost a radikální nacionalismus. Na konci této cesty stál dodnes obtížně pojmenovatelný politický režim se silnými totalitními prvky. Zanechal za sebou na jedné straně třeba rozvinutý sociální program, na druhé straně vypleněné hospodářství a pachuť demagogické manipulace s národem.

V roce 1947 Eva uskutečnila propagandistickou cestu po Evropě.V následujícím roce, konkrétně 8.července, byla založena Nadace sociální pomoci Maríi Evy Duarte de Perón. V témže roce byla reformována argentinská ústava. Byl zrušen zákon, dle něhož nemohl být tentýž president zvolen 2x za sebou. V lednu 1950 u Evy lékaři objevili známky nádorového onemocnění. Eva se odmítla podrobit jakékoli léčbě s tím, že nemůže ani na okamžik upustit od svých politických a charitativních aktivit. Ve volbách, které proběhly 11.listopadu 1951 poprvé také za účasti žen, zvítězil Perón 62,5% hlasů. 1.května 1952 přednesla Eva svůj poslední veřejný projev. O týden později, v den Eviných narozenin, jí Kongres udělil titul Duchovní vůdkyně národa. Ke slavnostnímu aktu, v jehož rámci se Perón podruhé ujal prezidetského úřadu, se 4. června Eva objevila na veřejnosti značně zesláblá, podporovala ji zvláštní kovová konstrukce. Po celé Argentině se lidé modlili za Evino uzdravení, u Ministerstva práce vydrželi modlící se lidé klečet celé noci. 26. července 1952 Eva Perón ve 20,23 hodin zemřela. Těla se ujal balzamovač a od 27. července se vystavěnému tělu na Ministerstvu práce přicházely poklonit nekonečné zástupy lidí, které zaplňovaly přilehlé ulice po 2 týdny.

Dne 16.září roku 1955 byl Juan Domingo Perón svržen vojenským převratem. Perón odešel do Exilu v Paraguaji (největší část exilu strávil ve Španělsku). Všechno, co byť jen okrajově souviselo s Perónem či Evitou, bylo novou vládou důkladně zničeno. Vláda zavřela Evinu nadaci, rušila dětské vesničky, jména svrženého prezidenta a jeho zesnulé ženy vymýtila. Evino tělo bylo převezeno do budovy Vojenské zpravodajské služby, kde jej uložili mezi krabice. O jeho osudu kolovaly nejrůznější pověsti. Pravda je taková, že tělo bylo tajně odesláno do Itálie a pohřbeno na milánském hřbitově pod falešným jménem. Do Buenos Aires se vrátilo až v roce 1971.