Filip II. Orléanský, znám též jako Filip II. vévoda orléanský. V letech 1715 – 1723 byl nejmocnějším mužem ve Francii, jelikož zastával v době nezletilosti Ludvíka XV. funkci jeho regenta. V roce 1723 byl krátce prvním ministrem Francie. Jeho otcem byl vévoda Filip I. Orléanský, bratr francouzského krále Ludvíka XIV. Matkou byla druhá manželka Filipa I. Orléanského Alžběta Charlotta Bavorská, dcera falckého kurfiřta Karla I. Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů.

Tituly
V letech 1674-1701 měl Filip II. titul vévody z Chartres, v roce 1701, kdy zemřel jeho otec, zdědil titul vévody orléanského a vévody z Valois, Montpensier, Nemours a Joinville, titul hrabě de Beaujolais a pair Francie.

Rebel na královském dvoře
Na rozdíl od svého otce a strýce projevoval Filip II. již od mládí velký zájem o studia – zajímala ho geografie, filozofie, historie a přírodní vědy. Velmi dobře se také orientoval v historii a genealogii předních francouzských šlechtických rodin. U královského dvora svého strýce byl ale mladý Filip II. Orléanský považován za cynika bez společenských i politických zásad. Své okolí pobuřoval především tím, že neustále porušoval zažité společenské konvence a zásadně se odmítal podřídit dvorské etiketě. Věřejně o sobě prohlašoval, že je ateista, což bylo v té době skutečně společensky nepřijatelné. Aby svou skandální pověst ještě více utvrdil pořádal záměrně v době velkých církevních svátků plesy a bály. Tento sklon ke skandálnímu a pobuřujícímu chování podědil zřejmě po svém otci, stejně jako po něm podědil i obdiv k umění. Filip II. nebyl jen vyhlášeným mecenášem francouzských umělců, ale do světa múz vstupoval i aktivně - jako herec vystupoval v hrách Moliéra i Racina, skládal opery, maloval obrazy, tvořil mědirytiny. Byl také vlastníkem obrovské sbírky uměleckých děl.

Voják a vojevůdce
Již jako velmi mladý osvědčil své vojenské schopnosti a udatnost ve válce o falcké dědictví, kterou vyvolal jeho strýc Ludvík XIV. V pouhých sedmnácti letech se Filip zúčastnil obléhání Mons. Bojoval také v bitvách u Steenkerque (1692) a Neerwinden (1693) a byl přítomen obléhání Namur (1692). Po ukončení války v roce 1697 se rozhodl věnovat svému oblíbenému studiu přírodních věd. Do služeb francouzské armády se ale vrátil v době války o dědictví španělské. V roce 1706 byl jmenován vrchním velitelem armády v Itálii, kde si však nevedl dobře. Nedokázal si zjednat autoritu u svých podřízených a jeho válečnické umění se ukázalo zoufale nedostatečné: 7. září byly jeho hlavní síly navzdory značné početní i vybavenostní převaze rozdrceny v bitvě u Turína, v níž byl on sám vážně zraněn. Po vyléčení se přesunul do Španělska, kde rovněž převzal vrchní velení (1707 – 1708). K Ludvíku XIV. se ale donesly zprávy, že se Filip II. Orléanský chce údajně zmocnit španělského trůnu, a to na úkor Ludvíkova vnuka Filipa (pozdější španělský král Filip V.). Rozezlený Ludvík XIV. okamžitě odvolal svého synovce Filipa II. Orléanského z velení armády. Na dlouhou tak Filip II. upadl u dvora v nemilost, ale král Ludvík XIV. mu ke konci svého života odpustil a ve své závěti z roku 1715 jej l dokonce povolal do čela regentské rady, která měla po smrti Ludvíka XIV. spravovat Francii až do chvíle, kdy se bude moci vlády ujmout tehdy ještě nezletilý Ludvík XV.

Regent
Král Ludvík XIV. zemřel 1.září 1715. Svému pravnukovi a následníku trůnu Ludvíku XV. ale zanechal nepříjemné dědictví - hospodářsky zničenou a politicky rozvrácenou zemi. Jelikož Ludvík XV. byl v době smrti svého předchůdce pětiletým dítětem, padla veškerá zodpovědnost za další vývoj země na regentskou radu vedenou Filipem II. Orléanským. Filip se stal navíc hned po Ludvíku XV. jediným dalším následníkem trůnu, jelikož vnuk Ludvíka XIV., španělský král Filip V. , se smlouvou z Utrechtu (1713) vzdal nároků na francouzský trůn pro sebe i své potomky. Ludvík XIV. ale neměl svého synovce Filipa II. Orléanského nikdy příliš v lásce a tak jej sice jmenoval předsedou regentské rady, ale svou závětí maximálně omezil jeho moc. Dědictví trůnu navíc připsal svým nemanželským synům - Ludvíku Augustovi vévodovi z Maine a Ludvíku Alexandrovi hraběti z Toulouse. Filip se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát velké životní a politické šance, kterou mu osud přinesl. S podporou pařížského parlamentu zpochybnil testament Ludvíka XIV. a regentskou radu brzy ovládl. Poté se rozhodl rázně vypořádat se všemi nepohodlnými osobami u dvora bývalého krále a především odstavit od moci nemanželské syny Ludvíka XIV. a posílit tak šance vlastního rodu Bourbon-Orléans na případné budoucí získání francouzského trůnu. Propustil také z vězení jansenisty a naopak uvěznil a nebo vyhnal ze země mnohé jezuity, které měl předešlý král v oblibě (vyhnal např. i zpovědníka zemřelého Ludvíka XIV. - Le Telliera). Období regentství přineslo uvolnění dosavadního absolutismu, což se projevilo zpočátku tím, že Filip II. zrušil cenzuru a povolil vydávání knih, které byly zakázány za vlády jeho strýce Ludvíka XIV. Také šlechta, vyloučená za Ludvíka XIV. z politického života, získala ve Filipu II. Orléanském rozhodného zastánce. Filip chtěl maximálně posílit práva šlechty v zemi a omezit moc méně urozených osob, které se za Ludvíka XIV. podílely na vládě díky svým mimořádným kvalitám a schopnostem. Regent tak dal ovšem často přednost urozeným před schopnými, což se začalo velmi brzy neblaze projevovat na výsledcích jeho vlády. Pustil se také do reorganizace státní správy a jednotlivé ministry nahradil tzv. kolegiálními radami (těch bylo celkem sedm – rada pro námořnictvo, válečná rada, rada pro finance, zahraniční věci, vnitřní věci, rada obchodu a rada pro náboženství). Všechny funkce v radách obsadili příslušníci šlechty a vlivným regentovým poradcem se stal jeho vychovatel z dětství abbé Dubois, který se stal v době Filipova regentství nejprve arcibiskupem, pak kardinálem a vlivným ministrem zahraničí. Hlavním koordinátorem celého vládního systému byla Regentská rada, které předsedal sám Filip II. Orléanský. Rychle se ale ukázalo, že většina členů rad své funkce nezvládá a že pouhá příslušnost ke šlechtě z nich ještě nedělá odborníky. Problémy se hromadily – jednalo se především o náboženské spory v zemi, rostoucí mezinárodní napětí a také finanční krizi.

Systém Law
Právě finanční krize způsobená obrovským státním dluhem z období vlády Ludvíka XIV. se stala i problémem politickým a Filip II. se snažil tuto nepříznivou situaci zvrátit za každdou cenu ve svůj prospěch. S prosbou o pomoc se tedy obrátil na skotského finančního reformátora a národohospodáře Johna Lawa. V roce 1715 předložil Law vévodovi projekt nového finančního systému, který měl francouzské hospodářství opět postavit na nohy a to za přispění financí investovaných šlechtou. Law zavedl ve Francii papírové bankovky a akcie a v roce 1716 mu bylo povoleno založit banku, která byla později převedena na stát. Bankovky zpočátku zvýšily obchodní výměnu v zemi a napomáhaly hospodářské prosperitě. V roce 1717 založil Law akciovou společnost pro obchodování s francouzskými koloniemi v Americe (Compagnie du Mississipi). Na počest Filipa II. Orléanského bylo v tomto období vzmachu pojmenováno dokonce jedno město v koloniích - město New Orleans ve státě Louisiana (dnes v USA). Law se stal v roce 1720 generálním kontrolorem financí a jeho kariéra i bohatství závratně stoupaly. Teorie, které vypracoval se ale v konečném důsledku v praxi neosvědčily.V roce 1720 vyhlásila francouzská státní banka Banque Royale bankrot, jelikož většina papírových bankovek nebyla kryta drahými kovy a lidé ztratily k tomuto platidlu důvěru. O rok později došlo ke krachu celého tzv. „systému Law”. Akcie ztrácely prudce svou hodnotu a řada francouzských šlechtických rodů přišla o celé jmění. Krach ohrozil stabilitu ve společnosti. Law byl zbaven svých funkcí a uprchl z Francie. Jeho reformy byly rychle zapomenuty a v oblasti financí nastal návrat do doby Ludvíka XIV. Ve Francii nadlouho zakořenila nechuť ke všemu co Law a Filip II. zavedli - k papírovým bankovkám, emisním bankám a spekulacím s akciemy. V těchto těžkých časech čelil regent ještě další nepřízni - vzpouře několika šlechticů, v čele s vévodou z Maine, kteří chtěli regentství ve Francii přenést na španělského krále Filipa V. V roce 1720 tak Francie vyhlásila Španělsku válku a armáda maršála Berwicka okamžitě vkročila na španělské území. Francouzská armáda byla i v těchto těžkých časech natolik silná, že Král Filip V. zanedlouho uzavřel se svým příbuzným, regentem Filipem II. Orléanským, mír. Konec regentství nastal v roce 1723, kdy byl král Ludvík XV. prohlášen ve svých třinácti letech za plnoletého a Filip se vzdal své funkce a moc předal králi. V té době už byl lid ve Francii s dosavadní vládou Filipa II. silně nespokojen. Ze všech pohrom a neúspěchů posledních let byl obviňován právě Filip II. a především pak jeho bezbožnost. Lidé byli také pobouřeni tím, že ani ctihodný úřad regenta nezměnil povahu a chování Filipa II. – ten po celou dobu svého regentství nadále pořádal ve svém sídle Palais Royal divoké večírky a honosné oslavy. Krátce po ukončení období regentství umírá 10.srpna 1723 první ministr kardinál Dubois. V tomto okamžiku nastává poslední, ale také velmi krátká, etapa Filipova působení v politice. Po kardinálově smrti totiž Ludvík XV. překvapivě jmenuje prvním ministrem právě Filipa II. Orléanského.

Smrt
Dne 2. prosince 1723 trávil Filip II. Orléanský večer u své milenky vévodkyně de Phalaris. Náhle dostal záchvat mrtvice. Vévodkyně se snažila rychle sehnat pomoc, ale v zámku ve Versailles nebyl v tu chvíli přítomen žádný lékař. Ten dorazil až z města, pustil Filipovi žilou krev, ale Filip zanedlouho po tomto tehdy oblíbeném lékařském zákroku zemřel. Pochován byl v bazilice Saint-Denis. O tom, že nebyl ve Francii příliš oblíben svědčí i to, že se po jeho smrti objevily v Paříži pověsti, že Filipovo srdce údajně snědl velký pes, kterého Filip vlastnil. Ve skutečnosti bylo jeho srdce pochováno v kostele Val-de-Grâce.

Styl regentství
Za vlády Filipa II. Orléanského došlo k mohutnému rozkvětu architektury a umění a vznikl tzv. styl regentství, který byl počáteční fází rokoka ve Francii. Nejvýznamnějším umělcem období regentství byl malíř Antoine Watteau.

Potomci Filipa II. Orléanského
V roce 1692 se Filip II. Orléanský oženil proti vůli svého otce se svou sestřenicí Františkou Marií de Bourbon, známou také jako mademoiselle de Blois, což byla dcera Ludvíka XIV. a jeho milenky paní de Montespan. Filipův otec, Filip I. Orléanský, se sňatkem svého syna s Františkou Marií de Bourbon od samého počátku nesouhlasil, ale jeho bratr, král Ludvík XIV., tento svůj záměr nakonec stejně prosadil. Manželství bylo poměrně šťastné a Filip II. měl s Františkou Marií de Bourbon šest dcer a syna. Kromě toho měl i několik nemanželských dětí – uznány za legitimní byly tři. Děti Filipa II. Orléanského vzešlé z manželství s Františkou Marií de Bourbon:

- Mademoiselle de Valois ( *1693 – + 1694)
- Marie Louisa Alžběta (* 1695 - + 1719), de Chartres, manželka Karla de Bourbon, vévody de Berry.
- Louisa Adéla (*1698 - + 1743)
- Charlotta Aglaé (* 1700 - + 1761) , manželka Františka III. d´Este, vévody z Modeny.
- vévoda Ludvík I. Orléanský (*1703 - + 1752), oženil se s Augustou Marií Janou Bádenskou. Pokračovatel hlavní rodové linie Bourbon-Orléans.
- Louisa Alžběta (*1709 – +1742 ), mademaiselle de Montpensier, manželka španělského krále Ludvíka I. de Bourbon.
- Filipa Alžběta (*1714 – +1734), mademaiselle de Beaujolais.
- Louisa Diana (*1716 – +1736), mademaiselle de Chartres, manželka Ludvíka Františka de Bourbon, vévody de Conti.

Nemanželské děti Filipa II. Orléanského, které ale oficiálně uznal za své:
- Ludvík Karel de Saint–Albin (*1698 – +1764 ), syn Filipovi milenky Florence Pellerin. Ludvík Karel byl biskupem v Laonu a arcibiskupem v Cambrai.
- Angélique de Froissy (*1702 – +1785), dcera Kristýny Charlotty Desmares, manželka Jindřicha Františka, hraběte de Ségur, barona de Romainville a de Ponchat.
- Jan Filip František Orléanský (*1702 – +1748), syn Marie Louisy Le Bel de La Boissière, komtesy d'Argenton, rytíř orléanský a velkopřevor Řádu maltézských rytířů ve Francii.