Gallienus / Publius Licinius Egnatius/, římský císař, byl synem Valeriana, který byl v roce 253 provolán svými jednotkami císařem a Aemilianus byl v Římě zavražděn.
Senát prohlásil Galliena, který tehdy pobýval v hlavním městě, Caesarem.

Po svém návratu do Říma povýšil Valerianus svého syna do hodnosti Augusta a obnovil tak společnou dvojvládí.

Gallienus se vydal v roce 254 na rýnskou hranici, kde byly velké nepokoje mezi germánskými kmeny. Gallienus zabránil oddílům složeným z germánských kmenů dorazit až k Rýnu, a jiné porazil, když se pokusili překročit řeku. V té době také zesílil několik římských pevností na levém břehu Rýna.

Ve městě Augusta Trevirorum otevřel císař novou mincovnu. V roce 257 přijal titul Dacicus Maximus za boj s Karpy, kteří vtrhli do Dákie.

Aby zajistil budoucnost dynastii, Valerianus udělil v roce 256 titul Caesar Gallienovu nejstaršímu synovi, Valerianovi mladšímu. Ten o dva roky později zemřel, byl prohlášen za boha a na jeho místo nastoupil jeho bratr Saloninus.

V roce 257 museli císařové Valerianus a Gallienus čelit nebezpečné situaci na evropské a asijské frontě. Rozdělili si mezi sebe římskou říši na územním základě. Valerianus si ponechal východ a Gallienus západ.

Situace ve které se Gallienus ocitl, byla vážná. Germánské kmeny se po celé délce severní hranice sdružovaly k mohutnému úderu. Velkou hrozbu představovali Frankové, kteří tvořili spolek složený z různých menších uskupení . Ty prudké přesuny obyvatelstva v oblasti dolního Labe zahnaly k rýnské hranici. Frankové vyráželi opakovaně do útoku, obsadili Galii a Hispánii, zničili hlavní město Hispánie, Tarrakonu a podnikali nájezdy až k pobřeží Tingitany v severní Africe.

Jiná skupina germánských národů, napadala hraniční pevnosti v Raetii a v roce 258 vtrhli do Itálie.

Gallienus vyrazil proti nim z Galie a zvítězil u Mediolanu / Milán/. Zde pak byla v roce 250 založena mincovna.

Gallienus udělal i nevojenské kroky, aby se vypořádal s germánským nebezpečím.
Valerianus byl zajat Peršany a Gallienus mu údajně nepřišel na pomoc a stal se tak jediným vládcem. Generálové různých provincií se pokusili prohlásit za císaře.

V době, kdy musel tyto starosti Gallienus řešit, svěřil velení na Rýně generálovi jménem Postumus a svého syna a dědice Salonina Caesara ponechal ve městě Polonia Agrippinensium / Kolín nad Rýnem/ v péči pretoriánského prefekta Silvana. Postumus se však se Silanem nepohodl a vydal se proti němu na pochod.

I když obléhání města pokračovalo, Saloninus byl prohlášen Augustem spolu se svým otcem. Brzy na to se posádka vzdala a Saloninus byl spolu se Silvanem popraven. Postumus byl svými vojáky prohlášen císařem, všechny západní provincie se odtrhly a Gallienus, který byl zraněný v boji, tomu nedokázal zabránit.

Zajetí Valeriana zanechalo římské provincie na východě Peršanům. Ti zaútočili na Antiochii , Tarsus a města v Mezopotámii.

Císařský důstojník Macrianus, který měl na východě na starosti ubytování a zásobování vojska, shromáždil ve městě zbytky východní armády s pomocí generála Callistuse. Společně porazili Šápura na pobřeží Kilikie a donutili ho ustoupit.

Po tomto úspěchu dal už starý a chromý Macrianus prohlásit za spoluvládce své syny, Mariana mladšího a Quieta. Sýrie, Malá Asie a Egypt se přidaly na jejich stranu. Quietus zůstal v Sýrii a oba Macrianové se vydali na Balkán, kde je porazil a zabil Domitianus, podřízený generálovi Aureolovi, který sloužil Gallienovi.

Quientus byl napaden u Emesy a obyvateli města popraven.

V letech 262 až 267 na Peršany zaútočil Odenatus. Získal zpět část Mezopotámie a obsadil Arménii. Gallienus ho odměnil titulem Imperátor.

Odnathus zabránil ztrátě a roztříštění východních provincií a formálně zůstal věrný ústřední římské vládě, i když se sám stal pánem celého regionu. V roce 267 byl se svým nejstarším synem zavražděn a jeho postavení po něm zdědila vdova Zenobia.

Východ musel čelit náporu Gótů. Galienus je ale porazil. Nepřátelsky naladění kritikové toto vítězství připisovali jeho nástupci Caludiu II.

Galolienus se snažil zreorganizovat své vojsko. Po dlouhou dobu nasazovali Římané do boje jízdní lučištníky a kopiníky, spoléhali na jezdectvo s koňmi chráněnými krunýři. Ukázalo se ale, že je třeba jako součást císařské armády výrazně rozšířit těžkou jízdu. V letech 264-8 vybudoval Gallienus oddíly těžké pancéřované jízdy. Tato skupina vojenských útvarů byla velmi nákladná. Za hlavní základnu nové armády zvolil Gallienus Mediolanum.

V roce 268 ustanovil Gallienus svého třetího syna Mariniana konzulem jako budoucího následníka. Poté byl úkladně zavražděn. V čele převratu stáli Heraclianus – prefekt pretoriánů-, Macrianus, který vedl oparech proti Gótům, a Cecropius, velitel dalmatské jízdní divize. Na činu se podíleli i dva příští císařové Caludius II. a Aurelianus.

Gallienus neměl ve tváři tvrdé vojenské rysy, ale výraz intelektuála – vyznačoval se zaujetím pro řecké záliby a zájem o literaturu, umění a filozofii. I když se oddaně hlásil k pohanským intelektuálním podnětům, rozhodl se, že nebude pokračovat v otcově bojovném tažení proti křesťanům.

Gallienus se neustále potýkal s naléhavými veřejnými problémy jak nejlépe uměl. Byl ale stejně kritizován, že si našel čas i na kulturní zájmy. Tyto kritiky pocházely od senátorům kterým Gallienus nedůvěřoval a vyloučil je z vysokých velitelských pozic.

Vojenským a politickým krizím jeho vlády odpovídala i hospodářská situace hraničící s naprostým chaosem. Znehodnocení oběživa bylo nejhorší v celé historii římské říše, snížila se váha standardní zlaté mince a tak zvané stříbrné mince neobsahovaly téměř žádné stříbro kromě povrchového povlaku. Lidé si tento úpadek brzy uvědomili – očekávali totiž, že oběživo bude obsahovat drahý kov v hodnotě jejich peněz . Odmítali stejně jako bankéři a obchodníci nadále přijímat spousty obsahově téměř bezcenných kousků kovu v jejich nominální hodnotě. Ceny se vlivem inflace zvýšily o několik set procent a to znamenalo státní bankrot a strádání v životě jednotlivce.