Honorius / Flavius/, římský císař, se narodil v roce 383 v Konstantinopoli. Byl druhým synem Theodosia i. a Aelie Flaccily.

V roce 393 byl povýšen na Augusta. Jeho otec o dva roky později zemřel, on stal se císařem na západě a jeho starší bratr Arcadius na východě.

Honorovi bylo v té době dvanáct let, takže skutečnou vládu převzal jeho vrchní velitel Flavius Stilicho, napůl Vandal, napůl Říman, který měl za manželku sestřenici nezletilého císaře Serenu. S jejich dcerou Marií se pak v roce 395 oženil Honorius.

Stilicho byl velmi schopný a rázný, ale nedokázal římské císařství zachránit a to za prvé proto, že se k vládcům východního císařství choval chladně a nepřátelsky a protože jim chtěl odejmout území na Balkáně, které zabral Theodosius I. Nechal zavraždit Arcadiova prvního ministra a pretoriánského prefekta Rufina. Za druhé byl neochotný vystoupit dostatečně ostře proti svým germánským krajanům, Vizigótům a Alarichovi, který byl jejich vynikajícím vůdcem. Stilichio zakročil proti Germánům v Řecku, ale v roce 397 je nechal vyváznout. Když se v roce 410 obrátili Germáni proti západu, povolal vojska od rýna a z Británie a jejich vpády do Itálie odvrátil. Alarichovi se znovu podařilo uprchnout.

Honorius i přes tyto události vjel triumfálně do Říma, aby oslavil porážku Vizigótů. Ve své rezidenci v Mediolanu se ale už necítil před nájezdníky dost bezpečný a v roce 404 se rozhodl přesídlit do Ravenny.

Vojáci dalšího germánského kmene, Ostrogótů, pronikly do oblasti středního Podunají a vyháněli početné římské obyvatelstvo z maďarské nížiny. Stilichio nepodnikl skoro žádná účinná opatření, aby valící se záplavu zastavil. Tato jeho neschopnost podnítila uzurpátora Constanstina / III./, aby se chopil moci v Británii, v Galii a částečně v Hispánii. Stilichio byl obviněn ze spiknutí s Alarichem, aby mohl na trůn dosadit svého syna Eucheria. Vojska v Ticinu byla zpracována, aby se proti němu vzbouřila a tak se Honorovi vzdal a byl popraven. Tyto události vyvolali mohutný odpor proti Germánům a dalších padesát let se už žádný Germán nestal v západním císařství vrchním velitelem.

V příštích deseti letech byl Honorovým nejmocnějším vojenským velitelem Constantius / III./, který zvítězil nad uzurpátory v Galii. Honorius měl velmi rád svou nevlastní sestru Placidii. Začal ji projevovat lásku, zahrnoval ji polibky a objímáním. To způsobil veřejný skandál a zároveň ji to proti Honorovi popudilo. Jejich vzájemné odcizení vyvolalo v Ravenně šarvátky mezi družinami obou stran. Placidia byla nakonec z Ravenny vypovězena a našla útočiště v Konstantinopoli i se svými dvěma dětmi, z nich jedno byl maličký Valentinianus / III./. V témže roce / 423/ císař zemřel na vodnatelnost.

Honorius byl velmi zbožný. V Africe vypukly náboženské bouře mezi pohany, jejichž svatyně byly v roce 399 zavřeny. Pohani byli vyloučeni z armády, hereze byla vyhlášena jako veřejný zločin. Žádní nekatolíci nesměli sloužit u dvora, ale brzy musel Honorius tato nařízení změkčit, protože každého Germána ariánského původu propustit nemohl.
O Honoriovi se říkalo, že nebyl příliš chytrý. Když se prý dověděl o pádu Říma, nepochopil to správně a usoudil, že zemřel jeho oblíbený kohout jménem Roma a poznamenal: „ a já jsem ho zrovna před chvílí krmil“.

Za Honoriovy vlády utrpěl stát mnoho bolestných ran. Hlavně západní polní armáda ztratila při různých válečných pohromách přinejmenším polovinu své celkové síly. On sám ale přispěl ke všem událostem jen velmi malým dílem.