Vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli se narodil 25. listopadu roku 1881 v Sotto il Monte v provincii Bergamo v severní Itálii. Narodil se jako třetí dítě a první syn Jana Křtitele Roncalliho. Byl pokřtěn místním farářem ještě v den svého narození v kostele sv. Jana.

Škola a mládí:
Od devíti let Angela vyučoval farář ze sousední vesnice latině. Připravoval se tak na gymnázium v Celaně, na které byl přijat o rok později. Toto gymnázium však brzy opustil a šel do učení k vikáři donu Karlu Valtelinovi. Pod jeho vedením úspěšně složil přijímací zkoušky do třetí třídy gymnázia při konviktu v Bergamu. V roce 1901 přišel Angelo Roncalli s dvěma kolegy do římského semináře, aby tam pokračoval ve studiích.

Ačkoliv byl již v posledním roce svých bohosloveckých studií, kanonické právo mu nedovolovalo kněžské svěcení, jelikož ještě nedovršil pětadvaceti let. Kněžského svěcení se mu dostalo až v roce 1904 v Římě v kostele Santa Maria na Monta Santo. Den po vysvěcení sloužil svou první mši svatou u sv. Petra.

Seminaristé římského diecézního semináře se zdokonalovali, podle tradice, v některé speciální disciplíně, když byli vysvěceni na kněze. Don Angelo si vybral právní vědu. V té době zemřel bergamský biskup a nový biskup, hrabě Rodini-Tedeschi, si krátce po svém jmenování vybral Roncalliho za sekretáře. Biskupské svěcení konal Pius X. a don Angelo přisluhoval.

Aktivita a postup:
I přes své zaměstnání vedl Roncalli také samostatný život. Po tři dny v týdnu konal v sousedním kněžském semináři přednášky o církevních dějinách a apologetice. Byl diecézním předsedou žen v katolickém hnutí a členem mnoha komisí. Až do roku 1908 pracoval na díle o církevním historiku Cesaru Baroniovi, od jehož úmrtí uplynulo právě 300 let. Psal do diecézního časopisu, prostřednictvím poutního spolku poznal Francii, Španělsko a Palestinu. Byl činný v duchovní správě nemocných a vězňů. Nalezl akta vizitační cesty v Bergamu a okolí svatého Karla Boromejského z roku 1575 z papežského příkazu. Vyhodnocení těchto svazků v následujících desetiletí věnoval skoro veškerý volný čas. Teprve roku 1936 vyšel první díl jeho práce, 1937 druhý, 1938 třetí, 1946 čtvrtý a krátce před svým zvolením papežem pátý. Za první světové války byl povolán do vojenské služby nejdříve jako ošetřovatel, později jako lazaretní farář.

Od roku 1920 žil v Římě, kde řídil Kongregaci pro šíření víry. Byl jmenován prelátem. V roce 1925 kardinál Taochi, sekretář Kongregace pro východní církev, vysvětil preláta na biskupa v kostele zasvěcenému sv. Karlu Boromejskému - San Carlo al Corso. Roncalli se stal nově ustanoveným vizitátorem pro Bulharsko. Po tisíci letech to bylo poprvé, že Řím navázal přímé styky s touto zemí.

Koncem roku 1934 byl Roncalli jmenován apoštolským delegátem v Turecku a Řecku. V Istanbulu také přečkal značnou část druhé světové války . V prosinci 1944 byl jmenován nunciem v Paříži. Toto místo se považuje za jedno z nejdůležitějších v diplomatické službě Vatikánu. Pařížský nuncius zpravidla získává titul kardinála. Toto místo však s sebou za tehdejších podmínek přinášelo kromě poct a kariéry nemálo obtíží a problémů. Ve Francii považovali Pia XII. za napomahače Hitlera a Mussoliniho a veřejné mínění se nijak nepřiklánělo k Vatikánu. Mezi Roncalliho úkoly patřilo změnit nepřátelský poměr k Vatikánu v přívětivější - což se mu do značné míry podařilo.

Na konci roku 1953 byl jmenován kardinálem. Právě v tuto dobu zemřel benátský patriarcha a nově jmenovaný kardinál byl určen za jeho nástupce. Za pět let své činnosti jako benátský patriarcha zřídil Roncalli asi 30 nových farností, malý seminář, vizitoval skoro všechny farnosti, nemocnice a instituce. Dal obnovit chrám sv. Marka.

Nejvyšší hlavou církve:
9.října 1958 zemřel papež Pius XII. Angelo Giuseppe Roncalli odjel do Říma na konkláve. „I tentokrát se konkláve neobešlo bez zvláštností. Aby šli s pokrokem, nezapalovali kardinálové jako signál o výsledcích hlasování papír a slámu, nýbrž černé či bílé kuličky ze speciálních chemických sloučenin. Avšak tuto důležitou ceremonii řídil napolo slepý kardinál Ottaviani a celou dobu je zaměňoval. Takže místo černého dýmu se valil z komínku Sixtinské kaple šedivý, což mátlo dav, který venku očekával zprávu o zvolení nového papeže. Skutečnou senzací však bylo jméno, které si nový papež zvolil. Pojmenoval se Jan XXIII. Nově zvolený papež se vrátil ke jménu, které bylo mezi středověkými papeži velice populární, jen s tou výhradou, že většina středověkých Janů byla známa jako smolaři nebo jako zločinci. V 15. století byl na papežském trůně, i když jen na krátkou dobu, jiný Jan XXIII., světským jménem Baltasar Cossa, neapolský pirát a lupič, kterého svrhl roku 1415 koncil kostnický. Později byl otráven. Od té doby nepřijal žádný papež jméno Jan. Proč si Roncalli vybral právě toto jméno? Oficiální verze říká, že to bylo údajně jako splnění slibu papeže svatému Janovi, v jehož kostele ho pokřtili, a dále jako památka jeho otce a dědečka, kteří se také jmenovali Jan. Ale existuje ještě jiné vysvětlení. Roncalli chtěl volbou jména Jan XXIII. dát údajně na srozuměnou všem, že nevěří na předsudky, a že tak rozhodně, jak vyškrtl z počtu svých předchůdců Baltasara Cossu, se také rozchází s kursem zpátečnických papežů minulého století.“ (Grigulevič,Iosif Romualdovič: Papežství 20. století, Praha 1981.)

Jan XXIII. byl zvolen papežem dvanáctým volebním kolem 28.10.1958 ve třetím dni konkláve. Jeho pontifikát je jedním z nejvýznamnějších v moderních dějinách katolické církve. I když trval jen necelých pět let a nebyl příliš bohatý na encykliky, vyznačoval se řadou změn. Nový papež začal rychle doplňovat kardinálské kolegium a za první dva roky svého pontifikátu jmenoval 43 nových kardinálů, čímž jejich počet poprvé přesáhl množství stanovené roku 1586 na 70. Do jejich počtu přijal prvního Japonce a černého Afričana. Především se staral o mezinárodní složení kardinálského sboru.

Štíhlého a urostlého Pia tedy vystřídal Jan, jenž měl podsaditou postavu. Vyznačoval se prostou srdečností, humorem, zdravým rozumem a dětinskou zbožností, na druhé straně však bylo možno v jeho chování zaznamenat i prvky ješitnosti. Na rozdíl od svých předchůdců opouštěl od prvního dne často území vatikánského města, především proto, aby konal pouti nebo jiné bohoslužebné či charitativní návštěvy po svém římském biskupství a daleko mimo ně. Tak v roce 1959 navštívil vězně v římské trestnici. Poslední papežská návštěva zde byla v roce 1870. Téhož roku se vydal na návštěvy nemocných mimo vatikánské město. Od roku 1854 to žádný papež neudělal.

Nejdůležitější událostí byl však II. vatikánský koncil. Tři měsíce po svém nástupu oznámil své rozhodnutí svolat v nejbližší době římský synod a všeobecný koncil. Římský synod měl být svolán, aby posoudil stav záležitostí církve v Itálii. Všeobecný koncil, jak řekl Jan XXIII, měl tři hlavní cíle:
a) podporu a rozvinutí katolické víry
b) obnovu křesťanského života
c) přizpůsobení církevní kázně požadavkům moderního života

Ještě před zahájením koncilu ustanovil deset koncilových komisí, Sekretariát na podporu jednoty křesťanů a Ústřední komisy. Tohoto koncilu se poprvé mohli účastnit zástupci pravoslavných a protestantských církví a všech křesťanských společností jako delegovaní pozorovatelé. Nemohli se přihlásit o slovo ani hlasovat. Do jejich rukou byly vloženy všechny písemnosti a podklady, které jinak byly svěřeny jen otcům koncilu, kteří byli zavázáni přísahou o katolickém tajemství.

Před zahájením koncilu podnikl Jan XXIII. pouť do Loreta a Assisi, aby se zde pomodlil za zdar koncilu. Byla to první papežská cesta po ztrátě církevního státu roku 1870.

Definitivně tím skončila éra tzv. vatikánského vězně. II. vatikánský koncil byl zahájen 11.10.1962 v bazilice sv. Petra v Římě. První zasedání koncilu trvalo do 8. prosince roku 1962 a nepřijalo ani jedno schéma a ani jeden dokument, ale znamenalo podle všeho počátek celkového zvratu vatikánské politiky. Zasedání ozřejmilo, že uvnitř církve existují dvě proti sobě bojující hnutí – integristé a novátoři. Novátoři čili progresisté, jak je také nazývali, byli stoupenci změn, reforem a novot v církvi. Průběh koncilové diskuse ukázal, že integristé jsou v menšině. 8.12.1962 zakončilo první zasedání koncilu svou práci. Byla určena přestávka do září 1963.

Od počátku roku 1963 se papežův zdravotní stav nezadržitelně zhoršoval. V polovině května 1963 Jan XXII. ulehl. Jeho osobní lékař Gasbarrini z Benátek a mnoho jiných specialistů došlo po prohlídce pacienta k závěru, že už není naděje na uzdravení. Jan XXIII. zemřel 3.června 1963. Zprávu o smrti žádného papeže nepřijala veřejnost s takovým smutkem. Vlajka OSN visela na půl žerdi, významné osobnosti světových náboženství vydávali prohlášení, italské odbory zastavily v hodině papežova pohřbu na deset minut práci na znamení smutku. Jan XXIII. byl pohřben ve Vatikánských kryptách nedaleko hrobky Pia XII. Na jeho náhrobku (dílo Emilia Greca) je vyobrazen spolu s biskupy, což má pravděpodobně symbolizovat kolegialitu duchovních pastýřů, proklamovanou II. vatikánským koncilem.

Po smrti Jana XXIII. usedl na papežský stolec Giovanni Montini jako Pavel VI.

Jan XXIII. hovořil dobře francouzsky, anglicky, bulharsky, turecky, řecky, latinsky a starohebrejsky.

Encykliky stručně:
* Ad Petri cathedram (29.6.1959)
** oznamuje svolání druhého vatikánského ekumenického koncilu

* Mater et Magistra (Matka a učitelka) (15.5.1961)
** věnována sociálním problémům té doby
*** nejdelší encyklika v dějinách církve

* Poenitentiam agere (1.7.1962)
** vyzývá věřící k modlitbě za zdar koncilu

* Pacem in terris (Mír na zemi) (11.4.1963)
** obrací se ke všem lidem dobré vůle
*** odsoudil v ní zbrojení, vyslovil se pro odzbrojení a zákaz atomových zbraní a pro mírové řešení sporů mezi státy
**** připouští v jasnější formě dialog katolíků a věřících jiných vyznání s ateisty