Karol Józef Wojtyła byl od svého zvolení papežem 16. října 1978 známý jako Jan Pavel II. Od roku 1522, kdy se stal papežem holanďan Hadrián VI., je poprvé na biskupském stolci muž bez italské národnosti. Papežové navíc pocházeli ze zemí...
Životopis
Karol Józef Wojtyła byl od svého zvolení papežem 16. října 1978 známý jako Jan Pavel II. Od roku 1522, kdy se stal papežem holanďan Hadrián VI., je poprvé na biskupském stolci muž bez italské národnosti. Papežové navíc pocházeli ze zemí hrajících významnou roli v evropské historii (Itálie, Francie, Německo, Portugalsko, Anglie…). Nikdy předtím se papežem nestal Slovan, ještě ke všemu ze země ovládané komunismem. Jeho zvolení překvapilo dokonce více než zvolení barevného kardinála.
Narodil se ve Wadowicích, malém městě 50 kilometrů od Krakova, 18 května 1920. Byl druhým ze dvou synů Karola Wojtyli a Emilie Kaczorowské. Jeho matka zemřela v roce 1929 na srdeční vadu. Jeho starší bratr Edmund byl lékař. V nemocnici, kde pracoval se od pacientů nakazil spálou a zemřel na ní v roce 1932. Jeho otec Karol byl kapitánem ve výslužbě u 12. pluku polské armády a jako úředník měl na starost nebojové složky armády. Jeho zbožnost se přenesla také na syna. V roce 1941 přišel mladý Karol i o něj.
Po maturitě na gymnasiu se v roce 1938 přihlásil na Krakovskou Jagelonskou univerzitu (obor polská filologie) a večerní školu řečnictví. Student byl výborný, vynikal zejména v jazycích-latině, řečtině a němčině. Miloval sport, slabost měl pro kino a divadlo, ve škole prý hrál v deseti hrách hlavní role. V době nacistické okupace byla univerzita v roce 1939 uzavřena a Karol musel pracovat v kamenolomu (1940-1944) a poté v čističce vod, aby si vydělal na živobytí a zabránil tomu, být deportován do Německa.
Patřil k duchovní skupině pěstující kult Panny Marie, královny Polska. V roce 1942, vědom si svého poslání být kněz, začal s tajnými kurzy semináře v Krakově, u známého kardinála Adama Stefana Sapieha, arcibiskupa krakovského. Oba se podíleli na tajném vydávání falešných potvrzeních o křtu Židům na důkaz příslušnosti ke katolické církvi. Wojtyla pomáhal s ukrýváním, změnou identity a stěhováním. Současně byl Karel Wojtyla jedním z průkopníků „Rapsodického divadla“, také tajného.
Po druhé světové válce pokračoval ve studiích v krakovském semináři, svého času byla znovu otevřená a na fakultě teologie Jagelonské univerzity, až do jeho kněžské ordinace v Krakově, 1. listopadu 1946. Brzy poté ho kardinál Saphiena poslal do Říma, kde zahájil doktorandské studium na koleji Angelikum pod vedením francouzského dominikána, Garrigou-Lagrange. Zde se naučil italsky a francouzsky. V roce 1948 dokončil doktorát z teologie s tezemi na téma víry v díle svatého Jana z Kříže.
V roce 1948 se vrátil do Polska a byl vikářem na různých farnostech v Krakově. Od roku 1951, kdy znovu zahájil svá studia na teologii, byl kaplanem pro univerzitní studenty. V roce 1953 obhájil teze „O zhodnocení možnosti vybudování katolické etiky na základě Maxe Schelera“ na lublinlinské katolické univerzitě. Později se stal profesorem mravní teologie a sociální etiky ve velkém semináři v Krakově a na fakultě teologie v Lublinu. Titul profesor nebyl však v té době tak vysoký jako dnes.
4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským a vysvěcen 28. září 1958 ve wawelské katedrále v Krakově arcibiskupem Baziakem. Ve svých 38 letech byl nejmladším biskupem Polska vůbec. V roce 1964 byl jmenován arcibiskupem krakovským a v květnu 1967 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Částečně promlouval na druhém Vatikánském koncilu s důležitým příspěvkem promýšlejícím povahu Gaudim et spes a zasazoval se především o svobodu svědomí. Účastnil se také jako kardinál všech biskupských synod. Roku 1974 byl zvolen do „Konsilia“ – biskupské rady při stálém generálním sekretariátu. Roku 1977 byl synodou zvolen do Konsilia opět a to si ho vybralo za svého předsedu.
Pontifikát
Od počátku jeho pontifikátu, tzn. 16. října 1978, kdy byl zvolen 264. papežem, nástupcem Jana Pavla I., vykonal papež Jan Pavel II. 95 pastorálních návštěv mimo Itálii a 141 po Itálii. Cestuje nejen po Evropě a Americe, ale navštívil také Pákistán, Japonsko, Nigérie, Rovníková Guinea, Nový Zéland, Šalamounovy ostrovy, Thajsko… Navštívil také 301 z 334 farností. Žádný z papežů před ním v takové míře necestoval a pro nemalé výdaje, spjaté s touto činností, musí Jan Pavel II. často čelit tvrzení, že finance tímto způsobem utrácené by se daly využít mnohem vhodněji, např. na podporu zemí třetího světa.
Čas od času si papež dopřává také rekreační cestu. V červenci 1984 lyžoval na Adamellu v Tridentu. Do střediska se dopravil společně s italským prezidentem Pertinim letadlem a vrtulníkem. Během pobytu prý dokonce nepohrdl špenátovými nočky „strangolapreti“- rdousiči kněžích. Jan Pavel II. byl také autorem několika knih a her. V roce 1994 mu vyšlo dílo Překročit práh naděje. Několik rozhlasových her a knih napsal a některé také publikoval již před svým pontifikátem, jako např. Láska a zodpovědnost, kde zastává tradiční katolický názor, co se týče funkce manželství, což je plození dětí a odmítavě se staví k jakékoli ochraně před početím, jako ostatně po celou dobu svého pontifikátu. Rozhlasová hra Před zlatnický krámem se vysílala v italském i západoněmeckém rozhlase a v roce 1979 vyšla dokonce deska - Wojtyla zpěvák a básník.
Žádný jiný papež nevyšel vstříc tolika jednotlivcům jako Jan Pavel II.: více než 16 milionů poutníků se účastnilo generálních audiencí, kterých bylo více než 1000. Tento počet je bez všech dalších speciálních audiencí a náboženských ceremonií, více než 8 miliónů poutníků bylo přítomno jen během Velkého jubilea v roce 2000, a s miliony věřících se setkává během pastorálních návštěv po Itálii a ve světě. Při jedné z generálních audiencí málem přišel o život. 13. května 1981 jel jako obvykle v otevřeném autě davem, když ho zasáhly kulky Mehmeta Aliho Agcy. Okamžitě byl převezen do Gemilliho nemocnice, kde byl ještě téhož dne operován. Již v nemocnici atentátníkovi odpustil a pronesl za něj modlitbu. Agcy byl samozřejmě odsouzen na doživotí. Papež ho dva roky poté ve vězení navštívil.
V souvislosti s Janem Pavlem II. rovněž nesmí být opomenuty početné návštěvy vládních osobností během 38 oficiálních návštěv a v 650 vládních audiencích a setkáních s hlavami států a během 212 audiencí a setkání s předsedy vlád. Navštívili ho 4 američtí prezidenti: Carter, Reagan, s nímž se společně zavázali pro mír a spravedlnost ve světě, Bush i Clinton, přijal Jásira Arafata, Šimona Perese, Benjamina Netanjahua, zná se s Alžbětou II. i prezidentem Kamerunu…
Jan Pavel II. uctívá Pannu Marii. Pod pravým břevnem kříže v jeho erbu je velké M: Marie pod Kristovým křížem. Za svůj úkol papež považuje posílení disciplíny v církvi, bojuje za očistu a integraci učení. Na Zelený čtvrtek 1979 rozeslal kněžím list, v němž potvrdil tradicí posvěcený obraz kněze a přikázal, aby byly kněžím nadále zamítány žádosti o dispens z celibátu.V říjnu 1982 dokonce požadoval po všech kněžích ve Věčném městě, aby nosili sutanu nebo tmavý oblek s kolárkem. Disciplínu uvnitř církve upevňuje s pomocí prefekta Kongregace víry, kardinála Josepha Ratzingera. Kongregace vydala např. instrukce k osvobozující teologii, dokument o homosexualitě nebo dokument odsuzující jakoukoli formu oplodnění ve zkumavce.
Kromě disciplíny také neustále zdůrazňuje snahu o dosažení sjednocení všech křesťanů a zlepšení vztahů s židy, proto v roce 1983 navštívil kostel římské lutheránské obce a o tři roky později římskou synagogu. Nepřestává se zasazovat o řešení konfliktů mírovou cestou. Mírotvorná aktivita pontifikátu Jan Pavla II. byla korunována úspěchem již 27. října 1986, v podobě mírové modlitby představitelů všech náboženství v Assisi. S hlavou katolické církve se zde sešlo více než 150 zástupců 33 křesťanských církví a mezinárodních církevních společenství i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů, sikhů, zarathruštrovců a přírodních náboženství ke společné modlitbě za světový mír.
K míru vyzýval papež v souvislosti s vraždou libanonského prezidenta v roce 1982, válkou v Perském zálivu, v Kosovu, západním Timoru, Afghánistánu a stejně tak 22. března 2003 vyslovil prosbu o nenásilné řešení irácké situace. Po teroristických útocích na New York a během války v Afghánistánu znovu vyzval čelní představitele světových církví ke Dni modliteb v Assisi za mír ve světě.
Jan Pavel II. během svého pontifikátu předsedal 131 blahoslavícím ceremoniím (1282 blahoslavených) a 43 kanonizačním ceremoniím (456 svatých). Říká se, že to patří mezi jeho nejoblíbenější činnosti a vždy, když má někam vycestovat, neopomene se zeptat jestli v té zemi není někdo, kdo by měl být kanonizován nebo blahoslaven. V únoru 1983 Jan Pavel II. nově vymezil proces kanonizace apoštolskou konstitucí Divinum perfectiones Magister. Přibylo také spolupatronů. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy společně se sv. Benediktem, spolupatronkami se staly Brigita Švédská, Kateřina ze Sieny a Tereza Benedikta od Kříže (Edith Steinová). Thomas More je od roku 2000 patronem státníků a politiků.
Konal 8 konzistoří, při nichž jmenoval 201 kardinálů. Papež Jan Pavel II. vystupuje velmi samostatně také při jmenování nových biskupů. V Itálii jmenoval do 3. července 1985 kardinálního vikáře diecéze Uga Polettiho do italské biskupské konference. Obešel tím personální návrhy většiny italských biskupů dávajících přednost osmi jiným kardinálům před Polettim s pověstí konzervativce.
Také shromáždil 6 plenárních setkání kolegia kardinálů. V listopadu 1979 svolal papež všech 130 kardinálů do Říma, aby s nimi prohovořil nejdůležitější vnitrocírkevní problémy. Tím vrátil apoštolskému kolegiu, které vlastně prozatím fungovalo jen jako papežské volební gremium, jeho původní funkci, tedy úlohu poradního orgánu.
Jeho nejdůležitější dokumenty zahrnují 13 encyklik, 13 apoštolských exhortací, 11 apoštolských ustanovení a 41 apoštolských dopisů. Jeho první encyklikou byla Redemptor hominis (Vykupitel člověka,1979), v níž vyzdvihuje význam spasení skrze Krista a zároveň uvádí, že základní povinností mocných je chránit dobro. Následovala Laborem Exercens (O lidské práci, 1981), Slavorum Apostoli (1985), která měla připomenout evangelijní činnost Cyrila a Metoděje u příležitosti jejich 1100 výročí. Dominum et Vivificantem (1986) hovoří o Duchu svatém, Redemptoris Mater (1987) vzdává úctu Panně Marii. Papež jako Mariin ctitel vyhlašuje také mariánským, rok 1987. Sollicitudo Rei Socialis (Sociální starostlivost církve, 1987) kritizuje stále se zvětšující propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem.
Zodpovědnost přitom prý padá na bohatší národy a na prostředky, které používají ke zvětšování svého bohatství. Je tím popírána lidská důstojnost a prohlubují světovou sociální nerovnost. Je považována za zřejmě nejzdařilejší od doby encykliky Lva XIII., Rerum Novarum, nedočkala se však rozvedení. Redemptoris Missio (Poslání Krista vykupitele, 1990) vyzývá katolíky aby se zapojili do evangelizačního poslání církve. Od Centassimus Annus (Sto let, 1991) k oslavě sta let od vydání encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII. Veritatis splendor (Nádhera pravdy, 1993) pohlíží na některé zásadní otázky církevního morálního učení, Evangelium Vitae (1995) hovoří o hodnotě a neporušitelnosti lidského života a Fide et Ratio (1998), o vztahu mezi vírou a rozumem, je adresována biskupům katolické církve.
Od roku 1978 Svatý otec předsedal 15 synodám biskupů: šesti řádným (1980, 1983, 1987, 1990, 1994, 2001), jedné mimořádné (1985) a osmi zvláštním (1980, 1991, 1994, 1995, 1997, 1998 a 1999). Jeden z nejdůležitějších aktů pontifikátu Jana Pavla II. se odehrál 25. ledna 1983, kdy papež podepsal nový církevní zákoník. Přesně na den před 24 lety vyslovil papež Jan XXIII. Společně s vyhlášením II, vatikánského koncilu i přání, aby bylo vypracováno nové církevní zákonodárství. Nový kodex neobsahoval žádné převratné změny. Spíše jen utřídil a uspořádal podněty koncilu. Provedl však užitečnou redukci. Namísto 2414 kánonům starého zákoníku stojí dnes pouze 1752 zákonů. Poprvé v dějinách církevního zákonodárství byla vypočtena základní práva křesťana-laika.
Dne 15. března 1983 vyhlásil papež u příležitosti 1950.výročí vykoupení lidstva Kristovou smrtí mimořádné „milostivé léto“. V roce 1988 Vatikán poprvé zveřejnil finanční zprávu za rok 1986. 25.12.1995 se poprvé objevila vánoční zpráva a požehnání Urbi et Orbi na internetu a 3. března následujícího roku byla zavedena internetová stránka Vatikánu.
Papež také formálně odvolal odsouzení Galilea z roku 1633. V roce 1979 u příležitosti stého výročí narození Alberta Einsteina, řekl Jan Pavel II.: „Nemůžeme popřít, že Galileo rukou církve velmi trpěl.“ O dva roky později založil komisy, která měla záležitost zkoumat. 31. října bylo na shromáždění Papežské akademie věd oznámeno, že se Galileovi soudci dopustili „subjektivní chyby v úsudku.“ Později se vyjádřil i k problému pokřesťanšťování Ameriky: Mayové měli právo bránit svou kulturu, proto apeloval na vlády obou Amerik, aby se angažovali v ochraně jejich potomků.
Papež Jan Pavel II zemřel 2.4.2005. Svatý otec zastával svůj úřad téměř 27 let.
Autor: Luděk Žatečka
Narodil se ve Wadowicích, malém městě 50 kilometrů od Krakova, 18 května 1920. Byl druhým ze dvou synů Karola Wojtyli a Emilie Kaczorowské. Jeho matka zemřela v roce 1929 na srdeční vadu. Jeho starší bratr Edmund byl lékař. V nemocnici, kde pracoval se od pacientů nakazil spálou a zemřel na ní v roce 1932. Jeho otec Karol byl kapitánem ve výslužbě u 12. pluku polské armády a jako úředník měl na starost nebojové složky armády. Jeho zbožnost se přenesla také na syna. V roce 1941 přišel mladý Karol i o něj.
Po maturitě na gymnasiu se v roce 1938 přihlásil na Krakovskou Jagelonskou univerzitu (obor polská filologie) a večerní školu řečnictví. Student byl výborný, vynikal zejména v jazycích-latině, řečtině a němčině. Miloval sport, slabost měl pro kino a divadlo, ve škole prý hrál v deseti hrách hlavní role. V době nacistické okupace byla univerzita v roce 1939 uzavřena a Karol musel pracovat v kamenolomu (1940-1944) a poté v čističce vod, aby si vydělal na živobytí a zabránil tomu, být deportován do Německa.
Patřil k duchovní skupině pěstující kult Panny Marie, královny Polska. V roce 1942, vědom si svého poslání být kněz, začal s tajnými kurzy semináře v Krakově, u známého kardinála Adama Stefana Sapieha, arcibiskupa krakovského. Oba se podíleli na tajném vydávání falešných potvrzeních o křtu Židům na důkaz příslušnosti ke katolické církvi. Wojtyla pomáhal s ukrýváním, změnou identity a stěhováním. Současně byl Karel Wojtyla jedním z průkopníků „Rapsodického divadla“, také tajného.
Po druhé světové válce pokračoval ve studiích v krakovském semináři, svého času byla znovu otevřená a na fakultě teologie Jagelonské univerzity, až do jeho kněžské ordinace v Krakově, 1. listopadu 1946. Brzy poté ho kardinál Saphiena poslal do Říma, kde zahájil doktorandské studium na koleji Angelikum pod vedením francouzského dominikána, Garrigou-Lagrange. Zde se naučil italsky a francouzsky. V roce 1948 dokončil doktorát z teologie s tezemi na téma víry v díle svatého Jana z Kříže.
V roce 1948 se vrátil do Polska a byl vikářem na různých farnostech v Krakově. Od roku 1951, kdy znovu zahájil svá studia na teologii, byl kaplanem pro univerzitní studenty. V roce 1953 obhájil teze „O zhodnocení možnosti vybudování katolické etiky na základě Maxe Schelera“ na lublinlinské katolické univerzitě. Později se stal profesorem mravní teologie a sociální etiky ve velkém semináři v Krakově a na fakultě teologie v Lublinu. Titul profesor nebyl však v té době tak vysoký jako dnes.
4. července 1958 byl papežem Piem XII. jmenován pomocným biskupem krakovským a vysvěcen 28. září 1958 ve wawelské katedrále v Krakově arcibiskupem Baziakem. Ve svých 38 letech byl nejmladším biskupem Polska vůbec. V roce 1964 byl jmenován arcibiskupem krakovským a v květnu 1967 ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Částečně promlouval na druhém Vatikánském koncilu s důležitým příspěvkem promýšlejícím povahu Gaudim et spes a zasazoval se především o svobodu svědomí. Účastnil se také jako kardinál všech biskupských synod. Roku 1974 byl zvolen do „Konsilia“ – biskupské rady při stálém generálním sekretariátu. Roku 1977 byl synodou zvolen do Konsilia opět a to si ho vybralo za svého předsedu.
Pontifikát
Od počátku jeho pontifikátu, tzn. 16. října 1978, kdy byl zvolen 264. papežem, nástupcem Jana Pavla I., vykonal papež Jan Pavel II. 95 pastorálních návštěv mimo Itálii a 141 po Itálii. Cestuje nejen po Evropě a Americe, ale navštívil také Pákistán, Japonsko, Nigérie, Rovníková Guinea, Nový Zéland, Šalamounovy ostrovy, Thajsko… Navštívil také 301 z 334 farností. Žádný z papežů před ním v takové míře necestoval a pro nemalé výdaje, spjaté s touto činností, musí Jan Pavel II. často čelit tvrzení, že finance tímto způsobem utrácené by se daly využít mnohem vhodněji, např. na podporu zemí třetího světa.
Čas od času si papež dopřává také rekreační cestu. V červenci 1984 lyžoval na Adamellu v Tridentu. Do střediska se dopravil společně s italským prezidentem Pertinim letadlem a vrtulníkem. Během pobytu prý dokonce nepohrdl špenátovými nočky „strangolapreti“- rdousiči kněžích. Jan Pavel II. byl také autorem několika knih a her. V roce 1994 mu vyšlo dílo Překročit práh naděje. Několik rozhlasových her a knih napsal a některé také publikoval již před svým pontifikátem, jako např. Láska a zodpovědnost, kde zastává tradiční katolický názor, co se týče funkce manželství, což je plození dětí a odmítavě se staví k jakékoli ochraně před početím, jako ostatně po celou dobu svého pontifikátu. Rozhlasová hra Před zlatnický krámem se vysílala v italském i západoněmeckém rozhlase a v roce 1979 vyšla dokonce deska - Wojtyla zpěvák a básník.
Žádný jiný papež nevyšel vstříc tolika jednotlivcům jako Jan Pavel II.: více než 16 milionů poutníků se účastnilo generálních audiencí, kterých bylo více než 1000. Tento počet je bez všech dalších speciálních audiencí a náboženských ceremonií, více než 8 miliónů poutníků bylo přítomno jen během Velkého jubilea v roce 2000, a s miliony věřících se setkává během pastorálních návštěv po Itálii a ve světě. Při jedné z generálních audiencí málem přišel o život. 13. května 1981 jel jako obvykle v otevřeném autě davem, když ho zasáhly kulky Mehmeta Aliho Agcy. Okamžitě byl převezen do Gemilliho nemocnice, kde byl ještě téhož dne operován. Již v nemocnici atentátníkovi odpustil a pronesl za něj modlitbu. Agcy byl samozřejmě odsouzen na doživotí. Papež ho dva roky poté ve vězení navštívil.
V souvislosti s Janem Pavlem II. rovněž nesmí být opomenuty početné návštěvy vládních osobností během 38 oficiálních návštěv a v 650 vládních audiencích a setkáních s hlavami států a během 212 audiencí a setkání s předsedy vlád. Navštívili ho 4 američtí prezidenti: Carter, Reagan, s nímž se společně zavázali pro mír a spravedlnost ve světě, Bush i Clinton, přijal Jásira Arafata, Šimona Perese, Benjamina Netanjahua, zná se s Alžbětou II. i prezidentem Kamerunu…
Jan Pavel II. uctívá Pannu Marii. Pod pravým břevnem kříže v jeho erbu je velké M: Marie pod Kristovým křížem. Za svůj úkol papež považuje posílení disciplíny v církvi, bojuje za očistu a integraci učení. Na Zelený čtvrtek 1979 rozeslal kněžím list, v němž potvrdil tradicí posvěcený obraz kněze a přikázal, aby byly kněžím nadále zamítány žádosti o dispens z celibátu.V říjnu 1982 dokonce požadoval po všech kněžích ve Věčném městě, aby nosili sutanu nebo tmavý oblek s kolárkem. Disciplínu uvnitř církve upevňuje s pomocí prefekta Kongregace víry, kardinála Josepha Ratzingera. Kongregace vydala např. instrukce k osvobozující teologii, dokument o homosexualitě nebo dokument odsuzující jakoukoli formu oplodnění ve zkumavce.
Kromě disciplíny také neustále zdůrazňuje snahu o dosažení sjednocení všech křesťanů a zlepšení vztahů s židy, proto v roce 1983 navštívil kostel římské lutheránské obce a o tři roky později římskou synagogu. Nepřestává se zasazovat o řešení konfliktů mírovou cestou. Mírotvorná aktivita pontifikátu Jan Pavla II. byla korunována úspěchem již 27. října 1986, v podobě mírové modlitby představitelů všech náboženství v Assisi. S hlavou katolické církve se zde sešlo více než 150 zástupců 33 křesťanských církví a mezinárodních církevních společenství i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů, sikhů, zarathruštrovců a přírodních náboženství ke společné modlitbě za světový mír.
K míru vyzýval papež v souvislosti s vraždou libanonského prezidenta v roce 1982, válkou v Perském zálivu, v Kosovu, západním Timoru, Afghánistánu a stejně tak 22. března 2003 vyslovil prosbu o nenásilné řešení irácké situace. Po teroristických útocích na New York a během války v Afghánistánu znovu vyzval čelní představitele světových církví ke Dni modliteb v Assisi za mír ve světě.
Jan Pavel II. během svého pontifikátu předsedal 131 blahoslavícím ceremoniím (1282 blahoslavených) a 43 kanonizačním ceremoniím (456 svatých). Říká se, že to patří mezi jeho nejoblíbenější činnosti a vždy, když má někam vycestovat, neopomene se zeptat jestli v té zemi není někdo, kdo by měl být kanonizován nebo blahoslaven. V únoru 1983 Jan Pavel II. nově vymezil proces kanonizace apoštolskou konstitucí Divinum perfectiones Magister. Přibylo také spolupatronů. Cyril a Metoděj byli prohlášeni za spolupatrony Evropy společně se sv. Benediktem, spolupatronkami se staly Brigita Švédská, Kateřina ze Sieny a Tereza Benedikta od Kříže (Edith Steinová). Thomas More je od roku 2000 patronem státníků a politiků.
Konal 8 konzistoří, při nichž jmenoval 201 kardinálů. Papež Jan Pavel II. vystupuje velmi samostatně také při jmenování nových biskupů. V Itálii jmenoval do 3. července 1985 kardinálního vikáře diecéze Uga Polettiho do italské biskupské konference. Obešel tím personální návrhy většiny italských biskupů dávajících přednost osmi jiným kardinálům před Polettim s pověstí konzervativce.
Také shromáždil 6 plenárních setkání kolegia kardinálů. V listopadu 1979 svolal papež všech 130 kardinálů do Říma, aby s nimi prohovořil nejdůležitější vnitrocírkevní problémy. Tím vrátil apoštolskému kolegiu, které vlastně prozatím fungovalo jen jako papežské volební gremium, jeho původní funkci, tedy úlohu poradního orgánu.
Jeho nejdůležitější dokumenty zahrnují 13 encyklik, 13 apoštolských exhortací, 11 apoštolských ustanovení a 41 apoštolských dopisů. Jeho první encyklikou byla Redemptor hominis (Vykupitel člověka,1979), v níž vyzdvihuje význam spasení skrze Krista a zároveň uvádí, že základní povinností mocných je chránit dobro. Následovala Laborem Exercens (O lidské práci, 1981), Slavorum Apostoli (1985), která měla připomenout evangelijní činnost Cyrila a Metoděje u příležitosti jejich 1100 výročí. Dominum et Vivificantem (1986) hovoří o Duchu svatém, Redemptoris Mater (1987) vzdává úctu Panně Marii. Papež jako Mariin ctitel vyhlašuje také mariánským, rok 1987. Sollicitudo Rei Socialis (Sociální starostlivost církve, 1987) kritizuje stále se zvětšující propasti mezi bohatým Severem a chudým Jihem.
Zodpovědnost přitom prý padá na bohatší národy a na prostředky, které používají ke zvětšování svého bohatství. Je tím popírána lidská důstojnost a prohlubují světovou sociální nerovnost. Je považována za zřejmě nejzdařilejší od doby encykliky Lva XIII., Rerum Novarum, nedočkala se však rozvedení. Redemptoris Missio (Poslání Krista vykupitele, 1990) vyzývá katolíky aby se zapojili do evangelizačního poslání církve. Od Centassimus Annus (Sto let, 1991) k oslavě sta let od vydání encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII. Veritatis splendor (Nádhera pravdy, 1993) pohlíží na některé zásadní otázky církevního morálního učení, Evangelium Vitae (1995) hovoří o hodnotě a neporušitelnosti lidského života a Fide et Ratio (1998), o vztahu mezi vírou a rozumem, je adresována biskupům katolické církve.
Od roku 1978 Svatý otec předsedal 15 synodám biskupů: šesti řádným (1980, 1983, 1987, 1990, 1994, 2001), jedné mimořádné (1985) a osmi zvláštním (1980, 1991, 1994, 1995, 1997, 1998 a 1999). Jeden z nejdůležitějších aktů pontifikátu Jana Pavla II. se odehrál 25. ledna 1983, kdy papež podepsal nový církevní zákoník. Přesně na den před 24 lety vyslovil papež Jan XXIII. Společně s vyhlášením II, vatikánského koncilu i přání, aby bylo vypracováno nové církevní zákonodárství. Nový kodex neobsahoval žádné převratné změny. Spíše jen utřídil a uspořádal podněty koncilu. Provedl však užitečnou redukci. Namísto 2414 kánonům starého zákoníku stojí dnes pouze 1752 zákonů. Poprvé v dějinách církevního zákonodárství byla vypočtena základní práva křesťana-laika.
Dne 15. března 1983 vyhlásil papež u příležitosti 1950.výročí vykoupení lidstva Kristovou smrtí mimořádné „milostivé léto“. V roce 1988 Vatikán poprvé zveřejnil finanční zprávu za rok 1986. 25.12.1995 se poprvé objevila vánoční zpráva a požehnání Urbi et Orbi na internetu a 3. března následujícího roku byla zavedena internetová stránka Vatikánu.
Papež také formálně odvolal odsouzení Galilea z roku 1633. V roce 1979 u příležitosti stého výročí narození Alberta Einsteina, řekl Jan Pavel II.: „Nemůžeme popřít, že Galileo rukou církve velmi trpěl.“ O dva roky později založil komisy, která měla záležitost zkoumat. 31. října bylo na shromáždění Papežské akademie věd oznámeno, že se Galileovi soudci dopustili „subjektivní chyby v úsudku.“ Později se vyjádřil i k problému pokřesťanšťování Ameriky: Mayové měli právo bránit svou kulturu, proto apeloval na vlády obou Amerik, aby se angažovali v ochraně jejich potomků.
Papež Jan Pavel II zemřel 2.4.2005. Svatý otec zastával svůj úřad téměř 27 let.
Autor: Luděk Žatečka