Karel V. byl králem španělským (jako Carlos I., 1516–1556), císařem římským (1519–1556), vévodou burgundským (1506–1556) a arcivévodou rakouským (1519–1521). 23. srpna 1556 postoupil svému synu Filipu II. španělský trůn a svému bratru Ferdinandovi císařskou hodnost. Díky novým državám, které získalo Španělsko v Americe, mohl Karel V. prohlašovat: „Nad mojí říší Slunce nezapadá.“ Byl posledním císařem Svaté říše římské, jenž byl korunován papežem. Korunovace, kterou provedl Klement VII., však již neproběhla v Římě, jak bylo nezbytné ve středověku, ale v Bologni.

Původ
Karel V. pocházel z rodu Habsburků a byl prvním španělským králem z této dynastie. Byl druhorozeným dítětem Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána I., a španělské infantky, pozdější kastilské královny Jany I. Kastilské. Po předčasné smrti otce, již následovalo propuknutí duševní choroby u matky, se stal dědicem burgundského vévodství, jež zahrnovalo především sedmnáct nizozemských provincií. V hospodářsky i kulturně vyspělém Nizozemí, ve městech Gentu a Bruselu, byl také vychován pod dohledem svojí tety Markéty Rakouské.

V roce 1516 zemřel Karlův dědeček Ferdinand Aragonský, a mladý Habsburk byl povolán na španělský trůn, přestože si zesnulý král nástup Habsburků nepřál. Skutečnou dědičkou Kastilie a Aragonu byla sice Karlova matka Juana, která však byla kvůli svému duševnímu stavu již delší dobu internovaná. O tři roky později, po smrti Maxmiliána I., byl Karel zvolen římským králem. Současně zdědil tzv. dědičné habsburské země.

Panování
V době jeho mládí byli jeho vychovateli Vilém z Croy, pán z Chiévres, a Adrian Floriszoon (později papež Hadrián VI.). Roku 1515 byl Karel prohlášen formálně za plnoletého, ale ve skutečnosti za něho vládl Croy. Karel se začal domáhat na svém dědovi, španělském králi Ferdinandovi, kastilské koruny jakožto dědictví své matky, ale než došlo k dohodě Ferdinand roku 1516 zemřel. Karel nyní zdědil korunu kastilskou i aragonskou se vším příslušenstvím, ale v Kastilii byl dlouho formálně pouze spoluvládcem své choromyslné matky (Jana zemřela roku 1555).

Panovníkem se stal jako člověk nehotový. Byl od mládí slabého těla, zvolna dospíval na duchu a jeho povaha se teprve během času ustálila. V roce 1517 přišel do Španělska a hned vzbudil proti sobě nevoli tím, že všude dával přednost Nizozemcům před Španěly; nespokojenost živená také jinými příčinami rostla stále, a roku 1520, právě když Karel odjížděl do Svaté říše římské, vypuklo povstání, které však záhy obrátilo se v boj měst proti vyšší šlechtě. Karel se do svaté říše vypravil, protože v lednu 1519 zemřel jeho děd císař Maxmilián I. a kurfiřtové přese všechny snahy francouzského krále Františka I. o vlastní volbu zvolili císařem Karla (28. června 1519). Ovšem i Karel musel přinésti značné oběti; sama kandidatura – též jedna z příčin nespokojenosti Španělů – stála jej velké peníze a uvedla jej do dluhů; mimo to musil přistoupiti na volební kapitulaci toho smyslu, že ve všech důležitějších věcech bude se říditi radou kurfiřtů a že obnoví říšský regiment.

V říjnu 1520 byl v Cáchách korunován a tituloval se hned císařem. Veřejné mínění ve svaté říši jej přijalo, ač v té době ani německy neuměl a mohl docela dobře být považován za cizince, velmi příznivě, a zejména zástupci nového náboženského hnutí kladli do něho velké naděje, že se uchopí reformace církve; za příznivou okolnost v té příčině také pokládáno, že papež Lev X. nepřál jeho kandidatuře na římský trůn. Ale Karel, na kterého měl v té věci vliv jeho zpovědník, františkán Glapion, byl sice přítelem reformace ve smyslu 15. století, byl by souhlasil s omezením papežské moci, ale nelíbilo se mu zpochybňování dogmatu a reforma prováděna za pomoci nižších vrstev, a zaujal nepřátelské postavení vůči Lutherovu reformnímu hnutí, to mělo v důsledku negativní dopad jak pro něho, tak pro říši.

Klatba Martina Luthera a rozdělení říše
Na svém prvním sněmu ve Wormsu dal 26. května 1521 přijmouti edikt, jímž uvalil na Luthera acht a šíření jeho učení bylo zapovězeno. Na témž sněmu uspořádal Karel také některé věci týkající se správy říše a odevzdal alpské země svému bratru Ferdinandovi. Pak odešel roku 1522 do Španělska, kde bylo zatím povstání potlačeno. Ještě za jeho pobytu v říši vstoupil do konfliktu s francouzským králem Františkem I., který se měl stát počátkem dlouholetého nepřátelství mezi Habsburky a Francií.

Karel zlepšil roku 1516 vztah s Františkem, ale když se stal pánem tak ohromných říší, cítil se František jeho mocí ohrožen, a někdejší přátelství proměnilo se v opak. Z té a jiných příčin došlo mezi oběma roku 1521 k první a roku 1526 ke druhé válce. V první měl Karel za spojence Anglii, papeže a krom Benátek ostatní knížata italská. Na konci této války v roce 1525 dosáhla Karlova armáda velkého úspěchu u Pavie a tak papež Klement VII. obávaje se císařovy rostoucí moci v Itálii spojil se roku 1526 s Františkem.

Protireformace
K smíření mezi císařem a papežem došlo ještě před dojednáním míru v Cambray smlouvou v Barceloně (29. června 1529), načež Karel přišel ze Španělska, kde se až dosud zdržoval, do Itálie a učinil s papežem a jinými státy italskými velkou ligu, vlastně jakousi hegemonii. 23. února 1530 byl papežem v Bologni korunován korunou lombardskou i císařskou. To byla poslední císařská korunovace vykonaná papežem. Hned potom se odebral Karel do svaté říše, kam jej důrazně volalo stálé šíření protestantství, a svolal sněm do Augšpurku, kde se hodlal zasadit o odstranění církevní roztržky.

Zprvu pomýšlel na mírné dohodnutí s protestantskými stavy, k čemuž radil i jeho kancléř Gattinara, ale když protestanti nechtěli od augšpurské konfese ustoupit, potvrdil usnesení sněmovní majority, jímž byl v podstatě obnoven edikt wormský. Tu však protestantští stavové mezi sebou učinili 31. prosince 1531 šmalkaldský spolek, a jelikož zároveň byla moc Habsburků ohrožena Turky, byl Karel nucen prohlásiti v Norimberku náboženský mír, dle něhož zatím měl potrvat stav dosavadní až do rozhodnutí příštího koncilu. O svolání koncilu, jehož protestanti stále se dovolávali, Karel velmi horlivě se zasazoval. Ještě roku 1532 podnikl výpravu proti Turkům, jíž donutil je k ústupu z Ferdinandových zemí, odešel hned do Itálie a tu na druhém sjezdu s papežem na konci roku 1532 v Bologni vyjednával o svolání koncilu, ale papež obávaje se ztenčení své moci neměl k tomu mnoho chuti. Sice slíbil svolání koncilu, ale žádné kroky ke svolání nepodnikl.

Tažení do Tunisu a boj s Francií
Karel potom po delší dobu byl zaměstnán na jiných stranách a nemohl se tak věnovat církevním záležitostem. Roku 1535 podnikl ze Španělska velikou výpravu proti Tunisu, kde se vlády zmocnil poturčenec Chajruddín Barbarossa a pod ochranou sultána cařihradského provozoval námořní loupežnictví . Karel dobyl Goletty, porazil Chajruddína a dosadil zapuzeného jím panovníka Muley Hasana; osvobození 20 000 křesťanských otroků korunovalo tuto zdařilou výpravu, jež získala císaři v Evropě velikou úctu jako přednímu obhájci křesťanství proti islámu.

Ale již také vznikalo nové nepřátelství s Františkem I. Spor o Milán, kde roku 1535 vymřel rod Sforzů, a o Savojsko, na jehož některé části František si činil nároky, vedl roku 1536 k třetí válce mezi oběma panovníky, až roku 1538 papež zprostředkoval příměří v Nizze na 10 let. Císař podržel Milán, Francouzi Savojsko. Nákladné války Karlovy spojeny byly s velikým finančním útiskem jeho zemí a to, jakož i snahy Karlovy o zvýšení moci panovnické a omezení svobod stavovských i zemských budilo nespokojenost nejen ve Španělsku, kde Karel zatím zcela byl zdomácněl, nýbrž i v Nizozemí; r. 1539 došlo tu dokonce ke vzbouření města Gentu.

Karel vypravil se osobně do Nizozemí, přemohl vzpouru a město přísně potrestal, načež přišel po devítileté nepřítomnosti zase do Němec a vypsal sněm do Řezna, kde se mělo jednati o návrat protestantů do církve, ale tyto snahy se ukázaly marnými, pročež byl prozatím obnoven nábožensky norimberský mír (1541). Karel byl nucen k povolnosti proti protestantům, neboť touto dobou Turci ohrožovali Ferdinandovy země a také s Francií nastávalo nové nepřátelství, jež vedlo ke čtvrté válce (1542–44). Aby oslabil moc tureckou, podnikl Karel roku 1541 z Itálie výpravu proti Alžíru, kde se dosud držel Chajruddín pod vrchním panstvím tureckým a neustával v námořním loupežnictví, ale výprava ta zmařena byla bouřemi mořskými a Turci činili potom jako spojenci Františka I. nemalé škody na italském pobřeží.

Šťastněji byla vedena válka proti Františkovi samému. V míru z Crespy (1544) se zřekl František nároků na Neapolsko a vrchního práva lenního nad Flandry a Artoiskem a slíbil ústně i pomoc proti protestantům. Milán zůstal císaři nejprve prozatímně, potom nadobro. Nyní se mohl Karel se vším důrazem věnovati uspořádání náboženských poměru v Německu. Přese všechny nezdařené pokusy nepřestal posud doufati v příznivý výsledek mírného jednání a stále usiloval o svolání koncilu. Když však konečně po dlouhém jednání a po mnohých odkladech papež Pavel IV. v září 1544 svolal na rok 1545 tridentský koncil a protestanti jej odepřeli obeslat, rozhodl se Karel užít zbraně.

Šmalkaldská válka
Maje mír s Francií, s Turky a přátelství s Anglií mohl se s celou mocí obrátit proti německým protestantům. Nad to se mu podařilo rozdělit jejich moc. Tajně přivedl na svou stranu vévodu saského Mořice, jemuž slíbil saské kurfiřtství, a některá menší knížata a zároveň pohnul kurfiřty falckého a braniborského k neutralitě, takže šmalkaldský spolek byl osamocen. Když se spolčil s papežem a s Ferdinandem vyhlásil Karel v červenci 1546 acht na náčelníky spolku, kurfiřta saského Jana Fridricha a hessenského lankrabí Filipa. Ti nicméně byli připravení, předešli jej a vtrhli na jih svaté říše, a jen jejich nerozhodnost byla příčinou, že nedosáhli úspěchů. Tu však vpadl Mořic s Ferdinandem v listopadu 1546 nenadále do kurfiřtství saského a přinutili spojence k ústupu na sever, načež protestantská města jihoněmecká se musela vzdát.

Karel pak sám vtrhl do Saska a vítězstvím u Mülhberka 24. dubna 1547 boj rozhodl. Jan Fridrich byl zajat a Filip poddal se na milost i nemilost. Jelikož však papež, který se ulekl rychlého vzrůstu císařovy moci a který se obával jeho zasahování do jednání koncilu, přenesl sněm proti vůli císařově do Bologně, uspořádal Karel náboženské poměry ve svaté říši prozatímně v roce 1548 tzv. interimem v Augšpurku, jímž byly protestantům povoleny některé koncese, v podstatě však měli se navrátit ke katolickému vyznání.

Ale interim nejen že nemělo účinku na protestanty, kteří se podrobili jen zdánlivě, nýbrž pobouřilo i katolíky. Nad to rozešel se Karel v této době i s bratrem Ferdinandem, zvoleným již roku 1531 německým králem – tedy nástupcem císaře – tím, že chtěl za jeho nástupce dát zvolit svého syna Filipa. A vůbec veliký vzrůst moci císařovy vzbudil odpor všech jeho nepřátel. Také Mořic Saský, jeho dosavadní spojenec, učinil proti němu tajně spolek s několika protestantskými knížaty a spojil se s novým francouzským králem Jindřichem II. Karel se konečně dohodl s papežem Juliem III. o nové svolání koncilu do Tridentu a poukázal protestanty na tento koncil, když v tom na počátku roku 1552 Jindřich počal válku, dobyl Met, Toulu a Verdunu a současně Mořic vtrhl do Tyrolska. Churavý císař, který neměl tušení o Mořicově zradě, se musel rychlým útěkem spasit z Innnsbruku do Villachu.

Tento neočekávaný obrat působil velmi nepříznivě na jeho mysl. Nezbývalo než s protestanty vyjednávat, přičemž prostředníkem byl Ferdinand. Aby se zbavil aspoň jednoho protivníka, obrátil se Karel s celou mocí proti Francii a oblehl Mety, nepořídil však ničeho a také v Itálii dařilo se Francouzům dobře. S protestanty pak podepsal Ferdinand roku 1555 mír v Augšpurku, jímž byly všechny Karlovy snahy o univerzalismus zmařeny.

Rezignace a poslední roky
Císařův plán ztroskotal a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval, proto se rozhodl odejít do ústraní. Ještě roku 1554 zorganizoval sňatek svého syna Filipa s Marií, královnou anglickou, s čímž spojoval velké naděje do budoucnosti, počal prováděti svůj úmysl. Dne 25. října odstoupil Filipovi v Bruselu Nizozemí a 15. ledna 1556 i říši Španělskou. V září 1556 zřekl se také vlády ve svaté říši ve prospěch bratra Ferdinanda, čímž došlo definitivně k rozdělení habsburského rodu na španělskou a rakouskou větev a uchýlil se do kláštera sv. Jeronýma zvaného Juste v Extremaduře. Zde žil ještě dvě léta nezříkaje se nikterak radostí a pohodlí světského a pilně pozoruje běh světových událostí.

Charakter
Karel byl slabého těla a chorobného zevnějšku; v pozdější době trápen byl dnou a jinými neduhy, následky to zhýralosti v mladších letech. V povaze jeho kryly se pod vnější chladností a uzavřeností prudké vášně: byl dráždivý, popudlivý a mstivý; urážek nikdy nezapomínal a hněvu nepěkným způsobem dával průchod.

V provádění svých plánů vyznamenával se velikou vytrvalostí a houževnatostí; co jednou si umínil a dobře rozvážil, prováděl zvolna sice a opatrně, ale nedával se od svých úmyslů odvrátiti překážkami ani nezdarem. Do vládních prací vpravoval se zvolna, když již byl několik let panovníkem, ale potom vždy bedlivě si hleděl svých povinností. Nadání státnické měl a neštítil se také všelijakých politických úskoků, ale plány jeho nesoucí se k obnovení císařství ve smyslu středověké svrchovanosti nad celým světem nehodily se do jeho doby, jakož on zase neměl porozumění pro zájmy jednotlivých národů a částek své veliké državy. Jaké byl vlastně národnosti, těžko říci; první řeč, kterou mluvil, byla francouzština a zůstala mu vedle španělštiny, jíž později se přiučil, do konce života jeho řečí nejoblíbenější; německy nenaučil se nikdy pořádně.