Leopoldina Rakouská se narodila 22.1.1797, jako dcera Františeka I. Rakouského a jeho druhé ženy Marie Terezie Karoliny Neapolsko- Sicilské. Patřila do dynastie Habsburků.

Vyrůstala v teple a bezpečí domova. V té době vládly na vídeňském dvoře téměř měšťanské zvyky, etiketa a ceremonie se dodržovaly jen při slavnostních příležitostech.

Leopoldina pocházela z jedenácti dětí. Pět zemřelo v dětství. Dospělosti se dožili: Marie Luisa, pozdější Ferdinand l., Marie Klementina, Karolina, František Karel a Marie Anna. Leopoldina měla blízký vztah k Marii Luise a k Marii Klementině.

Leopoldina nebyla nějak krásná, ale ani ošklivá. Měla plavé vlasy, světle modré oči, bílou pleť a krátký krk. Byla živá, veselá, ale i ustrašená a melancholická. Po své babičce Marii Karolině Neapolské podědila silnou vůli a tvrdošíjnost.

Jako desetiletá přišla Leopoldina o matku. Nevlastní matkou se stala o čtyři roky starší Marie Luisa Modenská, která byla citlivá a vzdělaná. Leopoldina k ní okamžitě přilnula.

V roce 1812 ukončilo tažení do Ruska Napoleonův vzestup. Na francouzský trůn se vrátila bourbonská dynastie a začala se formovat nová Evropa. Marie Luisa se v květnu vrátila do Vídně se synem / nar. 1811/. Vídeňský kongres jí věnoval parmské vévodství a tam v březnu 1816 odjela. Její syn, malý Napoleon František – vévoda Zákupský zůstal na vídeňském dvoře. V Leopoldině našel tetu, která si sním ráda hrála. Přitahoval ji klidný život, učení a její velkou zálibou byly minerály. Nedbala o svůj zevnějšek, oblékala se prostě. Protože věděla, že je velmi emocionální, nařídila si přísnou sebekázeň.. Jako žena z habsburského rodu měla velká smysl pro povinnost a hlubokou zbožnost. Také nevlastní matka Leopoldině zemřela. Ve snaze zahnat smutek se Leopoldina přimkla k otci. Snila o velké lásce a nemohla se smířit s intrikami a klepy na vídeňském dvoře.

Leopoldina souhlasila s domluveným sňatkem s Pedrem Alvaresem Babralem, který byl následníkem portugalského trůnu. Leopoldina se s nadšením pustila do studia portugalštiny. Také na roli manželky se připravovala svědomitě.

Její otec František I. ji nabádal, aby se manželovi ve všem podřídila. O Pedrově nemoci a nemorálním způsobu života, o špatném charakteru a napjatém vztahu k otci se však nezmínil.

28.listopadu 1816 byla podepsána svatební smlouva. Jako zásnubní dar dostala Leopoldina ženichův portrét v rámu s brilianty. Vznášela se štěstí z toho, za jak krásného muže se má provdat.

13.5.1817 se ve Vídni v augustiánském kostele konala svatba. Ženicha zatupoval markýz Marialva.

Po oslavách opustila Leopoldina 2. června Vídeň a odcestovala do Brazílie. Po tříměsíční cestě konečně dorazila do Rio de Jančára. Čekalo ji velkolepé uvítání.
Konečně se setkala se svým mužem. Okamžitě to mezi nimi zajiskřilo a nedaly se přehlédnout vzájemné sympatie. Leopoldina okouzlila také tchána krále Jana Vl., který se do ní zamiloval. V budoucnu to byl právě on, kdo jí pomáhal sžít se s cizím prostředím.

Leopoldina byla novým domovem nadšená. Panovaly tady ovšem jiné zvyky, než na vídeňském dvoře: neporážek , špína, křičící služebnictvo a nedostatek dvorských ceremonií. Nemorálnost a chybějící zbožnost odporovaly Leopoldininu založení a výchově. Cizí jí byla nedůvěra v královské rodině. Nad vodou ji drželo pouze to, že se rodina měla do dvou let přestěhovat do Portugalska.

Pedro však nedokázal být své ženě věrný. Měl sklony k výbuchům a nedokázal se ovládat. Leopoldina věděla, že pokud chce se svým mužem vycházet, musí se mu zcela podřídit. Přenechávala mu svou měsíční apanáž, denně ho doprovázela na vybídkách.

Leopoldina neměla kromě krále Jana a švagrové Marie Terezy, žádné přátele. Stýskalo se jí po domově a kultivovaném vídeňském dvoře.

4. dubna 1819 porodila Leopoldina holčičku Marii de Glórii. Poté dvakrát potratila. 6. března 1821 přivedla na svět syna Jana Carlose.

Leopoldina se začala plně věnovat politice. Pedro jí bezmezně důvěřoval, vážil si jejího názoru. Na její popud bylo zrušeno mučení a bičování. Portugalské kortesy rozhodly o zrušení brazilského království a země získala opět statut kolonie. Pedro byl nucen se i s rodinou vrátit do Portugalska. Zatímco Pedro se neodvážil odporovat, Leopoldina pocítila silné pouto s Brazílií. Obětovala své přání vrátit se do Evropy a přiměla manžela, aby se vzepřel rozkazům Lisabonu a zůstal v Brazílii.

Brazilský lid jásal. Atmosféra ale byla velmi napjatá, země se ocitla na pokraji občanské války.

Leopoldina uprchla ve vysokém stupni těhotenství s dětmi do paláce Boa Vista. Její roční syn nezvládl cestování a zemřel. Měsíc na to se narodila druhá holčička Januária. Tato doba plná útrap Leopoldinu a Pedra sblížila. Pedro se rozhodl bojovat za svobodu Brazílie a vyhlásil v Riu nezávislost země.

Prohlášení nezávislosti Brazílie to byl vrchol Leopoldina krátkého života. Ještě netušila, že ji čeká osobní neštěstí.

Pedro se zahleděl do dony Domitily, která ho požádala o pomoc v osobní záležitosti. Tato žena ho zcela ovládla. Stala se centrem jeho života. Veřejnost protestovala proti tomu, jak se panovník ke své ženě choval. Jeho to však nezajímalo. Jmenoval svoji milenku vrchní dvorní dámou své ženy a tím ji velmi ponížil.

2.12.1825 porodila Leopoldina následníka trůnu a věřila, že se k ní manžel vrátí. Ale také jeho milenka porodila syna. Císař si své ženy přestal všímat. Nespokojenost obyvatelstva s jeho chováním rostla a on si uvědomoval nebezpečí. Naoko se tedy začal věnovat opět své ženě. Dlouho to nevydržel. Scházel mu takt a respekt k citům druhých.

Na podzim 1826 Leopoldina onemocněla. Už se neuzdravila a 11.12.1826 zemřela.

Byla pohřbena v Adjudském klášteře. Pedro na pohřeb nepřijel. Tvářil se sice jako truchlící vdovec, ale city předstíral. Na nátlak lidu si musel hledat jinou nevěstu a svou milenku zapomenout.