Libius Severu, západořímský císař, byl vybrán za nástupce Maioriana až více než tři měsíce po jeho smrti – 19. listopadu. Pocházel z Lukánie v jihozápadní Itálii. O jeho původu nelze nic jiného zjistit a o začátku jeho kariéry není nic...
Životopis
Libius Severu, západořímský císař, byl vybrán za nástupce Maioriana až více než tři měsíce po jeho smrti – 19. listopadu. Pocházel z Lukánie v jihozápadní Itálii. O jeho původu nelze nic jiného zjistit a o začátku jeho kariéry není nic známo.
Libius řídil vládu jen jako nastrčení loutka, opravdovým vládcem byl Ricimer, germánský vrchní velitel vojska.
Libiovi se nepodařilo získat uznání od vládce východu, Leona I. Jeho titulární pravomoce nesahaly daleko za hranice Itálie. Dva vojevůdci v dalších západních oblastech se zdráhali přijmout jeho loutkovou vládu. Jedním z nich byl Maiorianův generál Aegidius, velitel vojska v Galii. Ten si vydobyl dobré jméno díky svým vojenským schopnostem a křesťanské zbožnosti.
Frankové načas vypověděli ze země svého mladého krále Childericha I. a projevili Aegidiovi nebývalou úctu tím, že mu nabídli své království – dočasně ho přijal a po osmi letech vrátil franckému rodu Merojevců.
Když se Aegidius dověděl o nástupu Libia Severa na trůn, chystal se vytáhnout do Itálie. Spolu s Geiserichem spřádal spiklenecký plán, podle kterého by on držel v šachu Vizigóty, zatímco Vandalové by napadli Ricimera v Itálii. V roce 464 se údajně otrávil jedem a zemřel.
Druhým Ricimerovým hlavním odpůrcem byl jistý Marcelius, pohan a význačný věštec. Ten se podílel na pádu svého ochránce Aetia, uchýlil se do Dalmácie, ale o jeho kandidatuře na západního císaře se uvažovalo dříve, než trůn Maiorianus. Za svou věrnost se dočkal odměny a povýšení – v roce 461 získal postavení vojenského velitele na Sicílii. Ricimer pomocí úplatků nalákal huny do svých vlastních jednotek, Marcellinus se vrátil do Dalmácie, kde obdržel nový titul vrchního velitele Dalmácie od východního císaře Leona I., který mu přiznal postavení nezávislého panovníka a podněcoval ho k projevům nepřátelství vůči Libiovi Severovi.
Vandalové, páni na Sardinii, Korsice a Baleárských ostrovech, dále pustošili středomořské pobřeží a Geiserich přemluvil východního císaře, aby mohl s jeho souhlasem zabrat části západní říše. Chtěl tak získat věno pro Eudocii mladší, manželku svého syna Hunericha a dceru Valentiniana III. Vandalové se teď zcela otevřeně postavili proti vládě Libia Severa. Eudociina sestra Placidia mladší byla poslána do Konstantinopole, kde se provdala za aristokrata Olybria, kterého pak Geiserich navrhl na kandidáta na západní trůn.
Když se Ricimer vracel zpět od Bergama, po vítězné bitvě proti Alanům, ocitl se v ohrožení za strany Vandalů a Marcellina. Prosil Leona I., aby ho přiměl nepřátelské akce zastavit. Marcelinu souhlasil, ale Geiserich žádost odmítl, vytáhl proti Itálii a Sicílii, a stal se tak pro říši větší hrozbou než dříve. Během těchto událostí Libius severu 14. listopadu 465 zemřel – snad ho Ricimer otrávil.
Libius řídil vládu jen jako nastrčení loutka, opravdovým vládcem byl Ricimer, germánský vrchní velitel vojska.
Libiovi se nepodařilo získat uznání od vládce východu, Leona I. Jeho titulární pravomoce nesahaly daleko za hranice Itálie. Dva vojevůdci v dalších západních oblastech se zdráhali přijmout jeho loutkovou vládu. Jedním z nich byl Maiorianův generál Aegidius, velitel vojska v Galii. Ten si vydobyl dobré jméno díky svým vojenským schopnostem a křesťanské zbožnosti.
Frankové načas vypověděli ze země svého mladého krále Childericha I. a projevili Aegidiovi nebývalou úctu tím, že mu nabídli své království – dočasně ho přijal a po osmi letech vrátil franckému rodu Merojevců.
Když se Aegidius dověděl o nástupu Libia Severa na trůn, chystal se vytáhnout do Itálie. Spolu s Geiserichem spřádal spiklenecký plán, podle kterého by on držel v šachu Vizigóty, zatímco Vandalové by napadli Ricimera v Itálii. V roce 464 se údajně otrávil jedem a zemřel.
Druhým Ricimerovým hlavním odpůrcem byl jistý Marcelius, pohan a význačný věštec. Ten se podílel na pádu svého ochránce Aetia, uchýlil se do Dalmácie, ale o jeho kandidatuře na západního císaře se uvažovalo dříve, než trůn Maiorianus. Za svou věrnost se dočkal odměny a povýšení – v roce 461 získal postavení vojenského velitele na Sicílii. Ricimer pomocí úplatků nalákal huny do svých vlastních jednotek, Marcellinus se vrátil do Dalmácie, kde obdržel nový titul vrchního velitele Dalmácie od východního císaře Leona I., který mu přiznal postavení nezávislého panovníka a podněcoval ho k projevům nepřátelství vůči Libiovi Severovi.
Vandalové, páni na Sardinii, Korsice a Baleárských ostrovech, dále pustošili středomořské pobřeží a Geiserich přemluvil východního císaře, aby mohl s jeho souhlasem zabrat části západní říše. Chtěl tak získat věno pro Eudocii mladší, manželku svého syna Hunericha a dceru Valentiniana III. Vandalové se teď zcela otevřeně postavili proti vládě Libia Severa. Eudociina sestra Placidia mladší byla poslána do Konstantinopole, kde se provdala za aristokrata Olybria, kterého pak Geiserich navrhl na kandidáta na západní trůn.
Když se Ricimer vracel zpět od Bergama, po vítězné bitvě proti Alanům, ocitl se v ohrožení za strany Vandalů a Marcellina. Prosil Leona I., aby ho přiměl nepřátelské akce zastavit. Marcelinu souhlasil, ale Geiserich žádost odmítl, vytáhl proti Itálii a Sicílii, a stal se tak pro říši větší hrozbou než dříve. Během těchto událostí Libius severu 14. listopadu 465 zemřel – snad ho Ricimer otrávil.