Licinius, římský císař, se narodil kolem roku 250 v Dácii / Horní Moesii/. Jeho otec byl rolníkem. Byl přítelem Galeria a vyznamenal se při jeho výpravě proti Peršanům v roce 297 a tím získal vyšší velitelské místo na Dunaji.

Když byl Licinus adoptován Diocletianem, převzal jeho označení „ Jovius“ a nadále pak užíval jména Valerius Licinius Licinianus.

Než vpadl Galerius do Itálie , v roce 307, s úmyslem sesadit Maxentia, což se nezdařilo, Licinius byl jedním ze dvou důstojníků, které vyslal do Říma v marné snaze pokusit se o vyjednávání. O rok později získal Licinius titul Augusta a území zahrnující provincie a Balkán / teoreticky navíc k Itálii, severní Africe a Hispánii, územím dosud pod vládou Maxentiovou/.

Liciniovo povýšení se jevilo jako výsměch nárokům, které si činili Maximinus II. Daia a Konstantin.Tak se Licinius v roce 310 rozhodl usmířit si Konstantina a zasnoubil se z jeho sestrou Constantií.. Když rok na to Galerius zemřel, Maximinus se zmocnil Malé Asie, dříve, než se to podařilo Liciniovi. Oba muži se domluvili, že přijmou demarkační čáru oddělující oba kontinenty za svou hranici, dohoda ale neměla dlouhého trvání.

V zimě v roce 312 přeplul Maximinus přes Bospor do Thákie, ale byl Liciniem u města Campus Serenád poražen a stáhl se do Tarsu, kde zemřel. Licinius nechal popravit Maximianova syna, dceru, Galerii Valerii – dceru Diocletiana a Diocletianovu vdovu Priscu a Galeriova syna Candidianuse, kteří by v budoucnu mohli vyvolat převrat.

Římský svět byl nyní rozdělen mezi Konstantina a Licinia. V roce 313 se Licinius oženil s Constantií v Mediolanu / Milán/. V červnu téhož roku zveřejnil listinu udělující křesťanům úplnou svobodu vyznání za podmínek dohodnutých dříve v ediktu Milánském.

Liinius si dělal nároky na příbuzenství s císařem Philippem, který byl křesťanům nakloněn. Edikt milánský se mu hodil jako zbraň proti Maximinovi a uznal pak Konstantinův požadavek zaujmout místo staršího Augusta výměnou za právo vydávat ve svých částech císařství zákony.

Licinius odmítal souhlasit se záměrem Konstantina, jmenovat jeho švagra Bassiana Caesarem a pověřit ho správou Itálie a podunajských provincií. Domníval se totiž, že Bassianus bude pouze Konstantinovým nástrojem a v roce 314 ho navedl, aby se vzbouřil. Vše ale vyšlo najevo a mezi oběma císaři vypukla o dva roky později válka. Licinus byl poražen a ustoupil do Hadrianopole, kde vyzývavě prohlásil Konstantinova konkurenta Aurelia Valeria Valenta, velitele na hranici Dolní Moesie, Augustem západního císařství. Po druhé nerozhodné bitvě bylo dojednáno rozdělení říše. Valens byl popraven a Konstantin získal pod svou vládu podunajské a balkánské provincie s výjimkou Thrákie. Licinius si udržel plnou svobodu jednání ve východním císařství.

Na znamení usmíření byli v roce 317 jmenováni tři noví Caesarové: Konstantinovi synové Crispus a mladičký Constantinus mladší a malý syn Licinius a Constantie stejného jména jako jeho otec. Další občanská válka tak byla na řadu let odvrácena, ale vztahy mezi oběma císaři se brzy začaly znovu zhoršovat. Konstantin dále jednal ve prospěch křesťanů, ale Licinius došel k závěru, že spojení státu s křesťanskou komunitou, jak si představoval Konstantin, je katastrofální chybou. Proto se také rozhodl moc církve potlačit a v letech 320 a 321 přijal souhrnná opatření směřující k tomuto cíli: zakázal synody, omezil činnost kněžstva a vyloučil křesťany z úředních míst.

V roce 321 dospěl Licinius k přesvědčení, že Konstantin nespravedlivě nadržuje svým synům. Aby mu to oplatil, jednostranně ustanovil jako konzuly ve východních provinciích sebe a své syny. To znamenalo ochlazení vzájemných vztahů a další občanská válka se blížila.

V roce 322 vstoupil Konstantin na Liciniovo území, aby zasáhl proti nájezdu Gótů. Tento postup byl v případě cizího vpádu, na základě smlouvy, přípustný. Licinius se ale rozhodl toto považovat za porušení jejich úmluvy proto si na jaře 324 obě strany vyhlásily nepřátelství.

Licinius si zřídil základnu v Hadrianopoli. Konstantin nad Liciniem vyhrál a ten uprchl do Nikomedie. Krátce nato byl zajat.

Konstantinova sestra naléhavě prosila svého bratra, aby Licinia propustil. Ten byl ale brzy obviněn, že se spolčil s Góty, aby se mohl vrátit a Konstantin nařídil jeho popravu. Stejný osud čekal i Martinina. Licinius mladší přišel o titul Caesara a o dva roky později byl zabit.

Zhodnotit zásluhy císaře Licinia je těžké, protože se za svůj odpor ke Konstantinovým prokřesťanským krokům dočkal přímo zuřivé nenávisti. Byl prý nejohavnější ze všech tvrdých mužů své doby, sobecký a chladně krutý. Jeho náboženská politika byla nedůsledná a nespolehlivá . Některá jeho prohlášení nebyla upřímná. Svou krutost projevoval vyvražděním rodin a přívrženců ostatních tetrarchů po pádu Maximiana II. Dali. Ať už byl jakkoliv dobrým vůdcem v Konstantinovi našel více než rovnocenného protivníka, a to byl pravý důvod jeho pádu.