Ludvík IV. Bavor byl bavorským vévodou, falckrabětem rýnským, od r. 1314 římským králem a od r. 1328 také císařem Svaté říše římské.

Pocházel z rodu Wittelsbachů a byl synem vévody Ludvíka II. Hornobavorského a jeho manželky Matildy, dcery římského krále Rudolfa Habsburského. Vládl v Rýnské Falci, odkud vystrnadil staršího bratra Rudolfa I. Falckého. Územní spory měl také s se svými habsburskými příbuznými.

Římský císař
Když byl po smrti císaře Jindřicha VII. roku 1314 zvolen římským králem jeden z jeho nepřátel Fridrich Sličný z rodu Habsburků, zvolili si v říjnu téhož roku čtyři ze sedmi kurfiřtů Ludvíka Bavora za protikrále, který byl následně v Bonnu (na rozdíl od tradičních Cách) korunován arcibiskupem kolínským. Na straně Bavora stál i český král Jan Lucemburský, který přispěl k vítězství Ludvíka Bavora nad Fridrichem v rozhodující bitvě u Mühldorfu 28. září 1322, ve které byl Fridrich zajat. Po tříletém věznění pak oba sokové uzavřeli smlouvu, na jejímž základě byl Ludvík uznán panovníkem a Fridrich propuštěn.

Jako jediný římský král se Ludvík dostal do sporu s papežem Janem XXII. Ten začal roku 1323 sporem o Milán. Papež poté uvalil na Ludvíka klatbu, vyhlásil nad jeho územím interdikt a nakonec jej odvolal z trůnu. Tato opatření nebyla ale účinná a vyprovokovala Ludvíkovu odvetu. Roku 1327 zaútočil na Itálii a o rok později přijal císařskou korunu z rukou římského hejtmana Sciarra Colonny, čímž demonstroval nezávislost císařství na papeži. Ještě roku 1328 pak s pomocí shromáždění římských občanů nechal papeže sesadit a zvolit vzdoropapežem Mikuláše V.

V Říši se Ludvík soustředil především na posílení své rodové moci. Získal braniborské kurfiřství pro svého mladšího syna. Toho následně oženil s Markétou Pyskatou, dědičkou tyrolského hrabství a první manželkou Jana Jindřicha Lucemburského, pozdějšího markraběte moravského (jejich sňatek přitom nechal prohlásit za neplatný kvůli údajné impotenci manželově, čímž si znepřátelil celý lucemburský rod).

V blízkosti Ludvíka Bavora se soustřeďovali odpůrci papežské hegemonie a zasahování církve do státních záležitostí jako Marsilius z Padovy a William Occam. Nový papež Klement VI. proto hledal protikandidáta na římský stolec a roku 1346 dopomohl ke zvolení českého kralevice Karla římským králem. Ludvík Bavor zemřel roku 1347 při lovu medvědů ještě před tím, než mohlo dojít k rozhodujícímu střetu s Lucemburky.