Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín – 20. září 1979) byl československý generál a prezident, nositel titulů hrdina ČSSR a SSSR.

Za první světové války člen Československých legií v Rusku. Od roku 1922 důstojník československé armády. Roku 1939 uprchl do Polska, kde organizoval československou jednotku. Po jeho porážce byl zajat Rudou armádou, internován a odsouzen k smrti jako špión (rozsudek však vzápětí na to byl zrušen – patrně z důvodu toho, že Svoboda již tehdy pracoval jako špión pro NKVD).

Po přepadení SSSR Německem (1941) vstoupil do nově ustavovaných bojových jednotek Čechoslováků bojujících po boku Rudé armády, kde rychle stoupal v hodnostech. V roce 1945 se stal divizním generálem a ministrem obrany ČSR jakožto nestraník (ačkoliv už v té době byl s velkou pravděpodobností tajným členem KSČ).

Právě jeho naprostá loajalita ke KSČ, jíž si demokratické strany nebyly vědomy (jinak by jej nikdy do této funkce neschválily), byla jedním z klíčových prvků v únorovém převratu. Svoboda tehdy sdělil prezidentu Benešovi, že armáda za žádných okolností „nepůjde proti lidu“, čímž se zpronevěřil svým povinnostem ministra obrany, ale zato splnil úkol komunistického trójského koně ve vládě a ozbrojených silách. Na počátku 50. let byl odstraněn z politiky a krátkou dobu vězněn.

V rámci Pražského jara byl 30. března 1968 zvolen prezidentem za příliš zkompromitovaného A. Novotného. Za srpnové okupace na jedné straně odmítl jmenovat dělnickorolnickou vládu Biľaka a Indry, na druhé straně se v následujících letech podílel na tzv. normalizaci. 29. května 1975 byl pro zdravotní problémy zbaven prezidentské funkce.