Maiorianus / Julius Valerius Maiorianus/, západořímský císař, dostal jméno po dědečkovi z matčiny strany, který za vlády Theodosia I. sloužil jako vrchní velitel vojska v Illyriku. Maiorianův otec se osvědčil jako finanční správce v Galii.

Maiorianus se stal Aetiovým důstojníkem, ale byl prý propuštěn, protože mu Aetiova manželka záviděla jeho úspěchy.

Maiorianus odešel na své venkovské sídlo, ale už v roce 455 ho Valentinianus III. povolal znovu do vojenské služby – stal se velitelem tělesné stráže. Brzy na to byl Valentinianus zavražděn a Maiorianus připadal v úvahu jako jeho možný následník a to hlavně proto, že mu byla příznivě nakloněna vdova po zesnulém císaři Licinia Eudoxia. Trůn ale získal Petronius Maximus a po něm Avitus.

Avitus byl sesazen a zemřel. Západ zůstal šest měsíců bez císaře. Toto období ale nelze označit za bezvládí, protože podle zákona se jedinou hlavou císařství stal východní panovník Marcianus.

Marcianova smrt potom znamenala, že při jmenování nového západního císaře musela Konstantinopoli svou oficiální podporu dodržet. Marcianus nebo jeho následník Leo I. využili této panovnické mezery a udělili Maiorianovi příslušnost k patricijskému rodu. Leo Maioriana ustanovil 1. dubna západním císařem.

Prvním úkolem nové vlády bylo naklonit si příslušníky mocné a téměř nezávislé galské šlechty bouřící se kvůli vpádu Avita, který byl jedním z nich. Maiorianus neměl podporu galské šlechty, ale i tak donutil město Lugdun / Lyon/ ke kapitulaci a potrestal jeho obyvatelstvo zvýšením daní.

Další germánskou hrozbou byl pro římskou říši Theoderich II., král Vizigótů, který obléhal město Arelate / Arles/. Mariorianův vrchní velitel v Galii, Aegidius, jeho jednotky zastavil. Oba vládci uzavřeli dohodu a římsko – galská aristokracie pak obdržela četné výsady.
Teď se ještě zbýval vypořádat s Geiserichovými Vandaly. Maiorianus se střetl s tlupou Vandalů a Mauretánců, kteří pustošili Kampánii. Římané je zaskočili nečekaným útokem a tak prošli o veškerou kořist a ustoupili na své lodě.

Během zimy Maiorianus v severní Itálii shromáždil mohutnou armádu, složenou z germánských, hunských a skythských oddílů. Římané obléhali španělské břehy, vynikající výzvědná služba Geiserichovi umožnila překvapit a zničit nechráněnou flotilu a Maiorianus byl pak přinucen přistoupit na nevýhodnou smlouvu, podle níž musel uznat, že se Mauretánie a Tripolitana staly vlastnictvím Vandalů.

Maiorianus přišel o loďstvo a vrátil se do Itálie. Ricimer usoudil, že Maiorianus už pro něj nemá cenu a tak když císař přijel do Dertony / Tortona/ v severní Itálii, ne náhodou tam vypukla vzpoura, takže musel 2. srpna odstoupit. Za pět dní přišla zpráva, že zemřel na úplavici, i když podle všeho byl zavražděn.

Jen těžko můžeme zhodnotit Maiorianovy schopnosti. Kolem něj vznikla celá řada romantických historek, jako např. zpráva, že navštívil Kartágo s obarvenými vlasy, aby se osobně přesvědčil o poměrech v tomto vandalském království. Říkalo se, že Maiorianus představoval souhrn všech královských ctností, byl imponující osobností a měl velký smysl pro humor.

Maiorianus schválil významné zákony. Snažil se o odstranění nejrůznějších zlořádů. Jeho sankce proti celibátu nebyly příliš účinné, ale utlačovaným venkovanům vymazal daňové nedoplatky a znovu zavedl funkci Obhájců měst, úředníků, pověřených, aby se starali o stížnosti obyvatel. Další zákon vytvořil na záchranu římských veřejných budov, které utrpěly, když Avitus rozprodal jejich sochy. Maiorianus shromáždil expediční armádu proti Vandalům. Když ale jeho vojenské tažení ztroskotalo, jeho další setrvání v císařském úřadě nepřicházelo v úvahu – a to Ricimer pochopil a zařídil.