Marcianus, římský císař, se narodil v roce 392. Byl synem thráckého nebo illyrského vojáka. Sám se stal také vojákem, když se dal naverbovat do jednotky ve Philippopoli. V roce 421 se zúčastnil vojenských operací proti Peršanům / během kterých onemocněl/. Poté se stal členem císařské stráže. Poté patnáct let sloužil jako velitel pluku ve vojsku Ardaburia staršího a jeho syna Aspara, kteří byli nejvýznamnějšími generály císaře Theodosia II.
Když Theodosius zemřel, vláda v Konstantinopoli – protože neměl mužského dědice a nezvolil si ani spolucísaře ani následníka – měla v souladu s uspořádáním státní správy přejít do rukou západního císaře Valentinina III. Pro východní dvůr by byl tento postup nežádoucí. Pravděpodobně si to nepřál ani Theodosius. Na smrtelném loži řekl Marcianovi, že ho viděl ve snu jako svého následníka.

Protože byl Marcianus vdovec, svolila Pulcheria, že se stane jeho ženou, i když jen podle jména, protože složila přísahu čistoty – dynastie založená Valentinianem I. tak byla na východě formálně zachována, i když jen na dobu jednoho panovníka.

Z rozhodnutí Mariana byl nejprve popraven neoblíbený rádce Theodosia II. Jeho hlavními poradci se – kromě jeho energické ženy – stali Euphemius, představený císařských kanceláří a pretoriánský prefekt Palladius. Významnou roli hrál také patriarcha konstantinopolský Anatolius. Ten společně s Pulcherií se nejvíc zasloužil o svolání čtvrtého ekumenického církevního koncilu v Kalcedonu v roce 451, který měl zásadní význam pro pozdější náboženský a politický vývoj. Na zasedání se sjelo velké množství představitelů církve včetně delegátů zastupujících papeže. Kalchedonský koncil prohlásil Krista za absolutního Boha a člověka téže podstaty jako Otec.

Marcianus a Pulcherie tím ale ztratili sympatie orientálních provincií, Sýrie a Egypta, kde většinu obyvatelstva tvořili monofyzité, kteří věřili, že Kristus měl jen jednu podstatu a ne dvě.

Trhlina mezi východní a západní církví se rozšířila. Došlo k vyhrocení roztržky mezi katolictvím a pravoslavím, která od té doby představuje nejhlubší rozpor v křesťanské církvi.
Pulcheria zemřela v roce 423 a svůj majetek odkázala chudým.

V období Marcianova panování nedošlo k žádným vojenský ani politickým bouřím, takže bylo později považováno za Zlatý věk. Marcianovi vztahy k tomuto císařství nebyly ale uspokojivé, protože Valentinianus III. zpočátku jeho následnictví neuznal. Po Valentinianově smrti, Aspar Marcoana odradil od zásahu, kterým by Vandalům zabránil vydrancovat Řím a to vyvolalo na západě nepříznivé reakce. Když pak věnoval část Panonie Ostrogótům a oblast kolem Tisy Geoidům, obvinili ho z neoprávněného zabírání pohraničních oblastí mezi východní a západní říší. V jeho vlastním východním císařstvím docházelo jen k drobným nepokojům.

Marcianus se snažil vyvarovat jakýchkoliv konfliktů s Peršany. Měl strach z možných útoků Hunů na severu. Proti tomuto národu začal uplatňovat tvrdý postup : zarazil finanční příspěvky, které dostávali od ministra předchozího císaře. Snížil poplatky konzulům a přikázal, aby nerozdělovali peníze mezi obyvatele Konstantinopole, ale použili je na opravu městského akvaduktu. Na druhé straně prominul daňové nedoplatky a zrušil odvádění dávek z majetku senátorů.

Počátkem roku 457 Marcianus onemocněl a po pěti měsících zemřel. Byl pohřben vedle Pulcherie v kostele Sv. apoštolů. Tak skončila v Konstantinopoli vláda dynastie Valentinianů