Marie I. Tudorovna zvaná též Krvavá či Katolická byla anglickou a irskou královnou v letech 1553 - 1558, a provdanou královnou španělskou, neapolskou a sicilskou.

Původ
Marie byla dcerou anglického a irského krále Jindřicha VIII., zakladatele anglikánské církve, a Kateřiny Aragonské, dcery katolických králů Ferdinanda II. Aragonského a Isabely I. Kastilské.
Matka Kateřina se narodila jako nejmladší dcera a v roce 1501 se provdala za následníka anglického trůnu Arthura Tudora. Po manželově smrti mladičká vdova odpřisáhla, že manželství zůstalo nenaplněno a roku 1509 se provdala za Arturova mladšího bratra, krále Jindřicha VIII. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí, ale pět zemřelo v dětském věku. Přežila pouze Marie, které se jako dceři panovníka dostalo skvělé výchovy a velmi dobrého vzdělání. Absence mužského potomka krále přiměla k rozvodu (1533). Po anulaci manželství se ovšem Marie stala nelegitimní dcerou.

Marie měla dva polorodé sourozence: Alžbětu, dceru Anny Boleynové, a Eduarda, syna Jany Seymourové.

Vláda
Panovnicí se stala 19. července 1553, jako sedmatřicetiletá, po nepodařeném puči vévody z Northumberlandu, který měl dosadit na trůn protestantsku Lady Jane Grey. Northumberland (John Dudley), jehož syn Guilford se už dříve za Jane provdal, se právem obával svého osudu, pokud by se katolická Marie stala královnou - protože to byl on, kdo jako Lord President vedl nejradikálnější léta (1549-1553) reformace v průběhu vlády Eduarda VI. Marie se však okamžitě po Eduardově smrti dokázala uchýlit z Londýna na své sídlo v Norfolku. Zde získala podporu lidu, nikoli jako katolička, ale jako právoplatná královna podle vůle Jindřicha VIII. (dokonce i protestanti byli ochotní se za ni postavit) a vydala se do Londýna. Northumberland, jehož spojenci se od něj odvrátili poté, co opustil s armádou Londýn, pochopil beznadějnost celé situace a při svém tažení vstříc Marii se poblíž Cambridge vzdal. Po nástupu Marie k moci byl Northumberland jako zrádce popraven.

Díky výchově své matky (a především své babičky Isabely Kastilské) byla Marie odhodlaná vládnout jako plnohodnotný král, ne jako slabá žena, loutka mužských rádců. V průběhu své vlády se několikrát postavila své radě pro prosazení vlastních cílů (španělský sňatek a válka s Francií). Tím vyšlapala cestu pro svou sestru Alžbětu, pro kterou pak nebyl začátek vlády tolik nejistý.

Z Marie byla po vzoru své matky přesvědčená, až fanatická katolička. Roku 1553 obnovila zákon proti kacířství a ve své kampani proti anglikánské církvi, započaté roku 1555 nechala upálit na 300 protestantů. V roce 1554 se do Anglie z exilu vrátil kardinál Reginald Pole, který ve funkci canterburského arcibiskupa pomohl zavádět katolické církevní reformy. Mezi upálenými protestanty vyčnívají "Oxfordští mučedníci", arcibiskup Thomas Cranmer (duchovní vůdce anglikánské reformace za předchozích vlád) a biskupové Ridley a Latimer - upáleni poblíž Balliol College v centru Oxfordu. Ačkoli většina populace byla katolického vyznání, mnozí historici argumentují, že především kruté zacházaní s protestanty na jihovýchodě země způsobily odvrácení lidu všeho vyznání od jejich královny. Propaganda z pozdějšího alžbětinského období, především "Kniha mučedníků" od Johna Foxe, předvedla rekatolizační útlak v tom nejhorším světle a vryla jej do podvědomí lidí - pravdou ovšem zůstává, že kromě Londýna a jihovýchodu země (oblasti s největší koncentrací protestantů díky jednoduchému spojení s kontinentální Evropou) zůstala celá země netknutá. Na severu země (například Yorkshire) se začali duchovní vracet ke katolickým rituálům ještě před tím, než byly potřebné zákony schváleny ve Westminterském parlamentu.

Jejím manželem se roku 1554 stal španělský infant a od roku 1556 král Filip II. Španělský (*1527 - †1598), který byl jejím synovcem z druhého kolena (jeho babičkou byla sestra Mariiny matky Kateřiny, Jana I. Kastilská). Pro Marii byl výběr Filipa samozřejmý - v budoucnu měl být jedním z nejmocnějších evropských panovníků, navíc silný katolík. Pro španělskou politku byl anglický sňatek důležitý pro udržení dobrého spojení mezi Španělskem a Nizozemím - především ekonomicky cenných měst v oblasti Flander. V Anglii tento sňatek ovšem vyvolal rozruch. Šlechta a dvůr se obávaly vlivu manžela na Marii a anglickou politiku. Proto bylo nejprve nutné vytvořit smlouvu, podle které Filip neměl nárok na anglický trůn, ani pokud by Marie zemřela bezdětná. I tak strach z Habsburků vyprovokoval povstání na jaře 1554 vedené Sirem Thomasem Wyattem z Kentu. Díky tomu, že zprávy o povstání prosákly, Wyatt byl jediný ze skupiny spiklenců, kdo dokázal získat lidovou podporu. I po porážce královského vojska vedeného stárnoucím Thomasem Howardem se Wyattově armádě nepodařilo dostat do Londýna, kde se místní obyvatelsko rozhodlo podpořit královnu a neotevřít bránu do města. Francouzské loďstvo, které mělo zabránit Filipově vylodění v Anglii, se bez podpory na souši rozhodlo kanál uvolnit. Kromě Wyatta a několika povstalců byli popraveni i Guilford Dudley a jeho žena Lady Jane Grey, jejichž existence byla politicky nebezpečná. Princezna Alžběta byla uvězněna a vyslýchána v Toweru, ačkoli její účast na povstání nebyla dodnes prokázána.

Koncem vlády Marie na podporu svého manžela vyhlásila válku proti Francii, navzdory názorům své rady. Tato válka dopadla katastrofálně, ztrátou přístavu Calais, který byl poslední anglickou državou na kontinentu a ztělesňoval slavná vítězství stoleté války. I díky tomuto debaklu královna ztratila zbytky své bývalé oblíbenosti v zemi. Na druhou stranu, tato ztráta alespoň pomohla budoucí královně Alžbětě, protože vydržování a obrana Calais byly jedním z největších výdajů královské pokladny.

Filip II. Anglii navštívil pouze dvakrát, manželství zůstalo bezdětné. V roce 1555 měla Marie falešné těhotenství nervového původu. Zemřela bezdětná. Aniž by měla jinou alternativu, před svou smrtí ustanovila svou nenáviděnou protestantskou sestru Alžbětu jako budoucí královnu Anglie.