Maximianus, římský císař, se narodil v roce 240 v rolnické rodině u Sirmia. Nebyl velmi vzdělaný, ale úspěšně budoval svou kariéru ve službách Aureliana v armádách na Dunaji, Eufratu, na rýně a později v Británii. Ve své vojenské kariéře úspěšně...
Životopis
Maximianus, římský císař, se narodil v roce 240 v rolnické rodině u Sirmia. Nebyl velmi vzdělaný, ale úspěšně budoval svou kariéru ve službách Aureliana v armádách na Dunaji, Eufratu, na rýně a později v Británii. Ve své vojenské kariéře úspěšně pokračoval i za Proba.
Maximianus se přátelil se svým krajanem Diocletianem, který ho v roce 285, po svém vítězství nad Carinem, jmenoval Caesarem a Maximianus tak přijal jméno Marcus Aurelius Valerius. Diocletianus připojil ke svému jménu titul Jovius, jako nejvyšší vládce a Maximianus titul Herculius, jako muž činu.
To, že byl Maximianus tak rychle jmenován, způsobily události, kdy tlupy vysídlenců a dezerterů – bagaudů, zahájili jakousi partyzánskou válku pod vedením Aeliana a Amanda. Na jaře v roce 286 tyto záškodníky Maximianus zničil. Vojáci ho povýšili na Augusta.
Do té doby nebyly hranice mezi oběma vládci zeměpisně stanoveny, Maximianus zůstal na západě. V dalších letech vedl opakovaně války v blízkosti hranic s Germánií. V letech 286 a 287 odrazil vpády Alamanů a Burgundů na horním Rýnu. Jeho velitel loďstva Carausius se prohlásil za nezávislého Augusta a přeplavil se přes Lamanšský průliv. Maximianus na něj zaútočil, ale utrpěl porážku.
Po založení tetrarchie v roce 293. zahrnovala Maximianova sféra vlády Itálii. Hlavním městem se stal Madialon / Milán/. V roce 297 zde byla založena nová mincovna. Caesarem se stal dřívější pretoriánský prefekt Constantinus I. Chlorus, který byl ženatý s Maximianovou nevlastní dcerou Theodorou.
Constatinus I. Chlorus se snažil pokořit odštěpenecký režim v Británii.
V roce 297 Maximianus zvítězil nad Karpy. Ještě v témže roce musel odejít do severní Afriky, kde potlačil mauretánský kmen Quinquegentaneů. Po tomto vítězství posílil ochranu afrického pomezí po celé délce od Mauretánie až k Lybii.
V roce 303 začal Maximianus v Africe pronásledovat křesťany a to s mimořádnou tvrdostí. Koncem roku přijel do Říma, aby zde oslavil dvacáté výročí Diocletianova nástupu na trůn. V roce 304 ale Diocletianus rozhodl, že se on sám i Maximianus, vzdají trůnu. Ten se ale velmi zdráhal trůn opustit. Nakonec souhlasil, že svůj úřad po oslavách opustí. 1 května téhož roku se oba Augusti vzdali svých hodností, abdikační ceremonie proběhly v jejich hlavních městech – v Nikomedii / Izmit/ a Mediolanu. Oba se poté usadili ve svých venkovských sídlech. Na jejich počest byly vydány mince oslavující každého jako „ Nejšťastnějšího staršího císaře“.
Za Maximianova prvního období vlády, vznikla významná architektonická díla. Na vyvýšenině severně od pahorku Viminal začal stavět palácové lázně, jaké dosud neměly obdoby, dílo bylo dokončeno v roce 305.
I přes snahu dodat Římu lesk bylo skutečné centrum moci v Itálii přeneseno na sever do údolí Pádu. Maximinus vytvořil v Mediolanu divadlo, palác, chrámy, budovu lázní a mincovnu. Z této nádhery se ale dochovalo jen málo, protože na jejích rozvalinách vyrostl středověký i novodobý Milán.
Když se Maxminianus a Diocletianus vzdali trůnu, stali se Augusty Constantinus i. a Galerius a na místa Caesarů nastoupili Severu II. a Maximinus II. Daia. Maximianův syn Maxentius vyšel naprázdno. Ten v říjnu 306 zorganizoval v Římě puč. Se souhlasem senátu poslal císařské insignie svému otci, který ochotně opustil ústraní a zahájil své druhé období vlády. V únoru 307 znovu přijal titul Augusta a dal razit mince, na kterých prosí o třicetiletou vládu. Maximianus měl stále natolik silnou pozici, že přiměl Severa II. a po něm i Galeria, aby se vzdali chystaných vpádů do Itálie. Podnikl cestu do Galie, kde nechal oddat svou dceru Faustu s Constantiovým synem Konstantinem a tím stvrdil výhodné spojenectví.
Maximianus se pokusil získat Maxentiovy vojáky na svou stranu, byl ale zahnán zpět do Galie. Porada, kterou svolal Galerius v roce 308 za přítomnosti obou bývalých císařů, dopadla pro Maximiana katastrofálně. Diocletianus trval na abdikaci a Maximianus byl nucen stáhnout se do ústraní v Galii. Brzy se ale postavil proti Konstantinovi a prohlásil se potřetí Augustem. Nakonec byl donucen se vzdát a spáchal v roce 310 sebevraždu.
Maximianus vynikal jako vojevůdce i schopný stratég. Byl to ale také člověk nekultivovaný, prudký, brutální, netrpělivý. Trpěl bezohlednou touhou po moci, které se musel vzdát. Byl ochoten zradit svého syna Maxentia i svého zetě Konstantina. Jeho syn mu přesto odpustil, uctil jeho památku mincemi a dal ho prohlásit za boha.
Maximianus se přátelil se svým krajanem Diocletianem, který ho v roce 285, po svém vítězství nad Carinem, jmenoval Caesarem a Maximianus tak přijal jméno Marcus Aurelius Valerius. Diocletianus připojil ke svému jménu titul Jovius, jako nejvyšší vládce a Maximianus titul Herculius, jako muž činu.
To, že byl Maximianus tak rychle jmenován, způsobily události, kdy tlupy vysídlenců a dezerterů – bagaudů, zahájili jakousi partyzánskou válku pod vedením Aeliana a Amanda. Na jaře v roce 286 tyto záškodníky Maximianus zničil. Vojáci ho povýšili na Augusta.
Do té doby nebyly hranice mezi oběma vládci zeměpisně stanoveny, Maximianus zůstal na západě. V dalších letech vedl opakovaně války v blízkosti hranic s Germánií. V letech 286 a 287 odrazil vpády Alamanů a Burgundů na horním Rýnu. Jeho velitel loďstva Carausius se prohlásil za nezávislého Augusta a přeplavil se přes Lamanšský průliv. Maximianus na něj zaútočil, ale utrpěl porážku.
Po založení tetrarchie v roce 293. zahrnovala Maximianova sféra vlády Itálii. Hlavním městem se stal Madialon / Milán/. V roce 297 zde byla založena nová mincovna. Caesarem se stal dřívější pretoriánský prefekt Constantinus I. Chlorus, který byl ženatý s Maximianovou nevlastní dcerou Theodorou.
Constatinus I. Chlorus se snažil pokořit odštěpenecký režim v Británii.
V roce 297 Maximianus zvítězil nad Karpy. Ještě v témže roce musel odejít do severní Afriky, kde potlačil mauretánský kmen Quinquegentaneů. Po tomto vítězství posílil ochranu afrického pomezí po celé délce od Mauretánie až k Lybii.
V roce 303 začal Maximianus v Africe pronásledovat křesťany a to s mimořádnou tvrdostí. Koncem roku přijel do Říma, aby zde oslavil dvacáté výročí Diocletianova nástupu na trůn. V roce 304 ale Diocletianus rozhodl, že se on sám i Maximianus, vzdají trůnu. Ten se ale velmi zdráhal trůn opustit. Nakonec souhlasil, že svůj úřad po oslavách opustí. 1 května téhož roku se oba Augusti vzdali svých hodností, abdikační ceremonie proběhly v jejich hlavních městech – v Nikomedii / Izmit/ a Mediolanu. Oba se poté usadili ve svých venkovských sídlech. Na jejich počest byly vydány mince oslavující každého jako „ Nejšťastnějšího staršího císaře“.
Za Maximianova prvního období vlády, vznikla významná architektonická díla. Na vyvýšenině severně od pahorku Viminal začal stavět palácové lázně, jaké dosud neměly obdoby, dílo bylo dokončeno v roce 305.
I přes snahu dodat Římu lesk bylo skutečné centrum moci v Itálii přeneseno na sever do údolí Pádu. Maximinus vytvořil v Mediolanu divadlo, palác, chrámy, budovu lázní a mincovnu. Z této nádhery se ale dochovalo jen málo, protože na jejích rozvalinách vyrostl středověký i novodobý Milán.
Když se Maxminianus a Diocletianus vzdali trůnu, stali se Augusty Constantinus i. a Galerius a na místa Caesarů nastoupili Severu II. a Maximinus II. Daia. Maximianův syn Maxentius vyšel naprázdno. Ten v říjnu 306 zorganizoval v Římě puč. Se souhlasem senátu poslal císařské insignie svému otci, který ochotně opustil ústraní a zahájil své druhé období vlády. V únoru 307 znovu přijal titul Augusta a dal razit mince, na kterých prosí o třicetiletou vládu. Maximianus měl stále natolik silnou pozici, že přiměl Severa II. a po něm i Galeria, aby se vzdali chystaných vpádů do Itálie. Podnikl cestu do Galie, kde nechal oddat svou dceru Faustu s Constantiovým synem Konstantinem a tím stvrdil výhodné spojenectví.
Maximianus se pokusil získat Maxentiovy vojáky na svou stranu, byl ale zahnán zpět do Galie. Porada, kterou svolal Galerius v roce 308 za přítomnosti obou bývalých císařů, dopadla pro Maximiana katastrofálně. Diocletianus trval na abdikaci a Maximianus byl nucen stáhnout se do ústraní v Galii. Brzy se ale postavil proti Konstantinovi a prohlásil se potřetí Augustem. Nakonec byl donucen se vzdát a spáchal v roce 310 sebevraždu.
Maximianus vynikal jako vojevůdce i schopný stratég. Byl to ale také člověk nekultivovaný, prudký, brutální, netrpělivý. Trpěl bezohlednou touhou po moci, které se musel vzdát. Byl ochoten zradit svého syna Maxentia i svého zetě Konstantina. Jeho syn mu přesto odpustil, uctil jeho památku mincemi a dal ho prohlásit za boha.