Napoleon Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio, Korsika – 5. května 1821 Longwood House na ostrově Svatá Helena) byl francouzský generál a císař (1804–1814 a 1815), jeden z největších vojevůdců v historii lidstva.

Mládí a kariéra v armádě
Narodil se ve městě Ajaccio na Korsice jako syn Carla Bonaparta a jeho ženy Letizie Ramolinové. Studoval na vojenské škole v Brienne-le-Chateau a posléze na elitní École Militaire v Paříži. Před propuknutím francouzské revoluce sloužil ve Valence a Auxonne, po revoluci se vrací na Korsiku, kde spolu soupeří tři frakce (royalisté, revolucionáři a korsičtí nacionalisté). Bonaparte podporoval revolucionáře a získal si pozici podplukovníka dobrovolníků bojujících na jejich straně, po vygradování konfliktu se silnější stranou nacionalistů a jejich vůdcem Pasqualem Paolim ale musel z Korsiky uprchnout (červen 1793).

Napoleon se stal dělostřeleckým důstojníkem revoluční armády a účastnil se obležení Toulonu, kde propuklo povstání proti jakobínskému terroru a který je obsazen britskou armádou. Bonaparte byl hlavním autorem plánu úspěšného útoku na město, za což byl povýšen na brigádního generála. Jeho úspěch na něj obrátil pozornost Výboru veřejné bezpečnosti a Bonaparte se úzce spřátelil s Augustinem Robespierrem, mladším bratrem Maxmiliána Robespierra. V roce 1794 byl po svržení Robespierra krátce vězněn, ale po dvou týdnech byl propuštěn.

Na přelomu září a října vypuklo v Paříži roaylistické povstání, které Napoleon potlačil na žádost vlády. Tehdy se poprvé setkal s Muratem. Rozkázal mu přivést dělo, s kterými bude moci potlačit povstání. Během noci rozestavil děla do ulic a kartáči rozehnal povstání. Poté byl direktoriem jmenován velitelem Pařížského okruhu armády. Protože i po neúspěchu tohoto povstání měla Británie a Rakousko zájem pokračovat ve válce, došlo k tažení do Itálie jehož velení bylo svěřeno Napoleonovi. Toto tažení proti sardinskému a rakouskému vojsku bylo od počátku úspěšné, nejprve došlo k porážce sardinské armády u Cevy a Mondovi, což vedlo koncem dubna r. 1796 k uzavření k míru s Piemontem. Tímto mírem Francie získala Savojsko a Nice. Napoleon pak dále postupoval proti Rakušanům, které nejpve porazil v bitvě u Lodi (10. května), 15. května dobyl Milán, poté zvítězil u Arcole a Rivoli. V únoru 1797 dobyl poslední rakouskou pevnost – Mantovu. Tato vítězství donutila rakouská vojska ustoupit z Lombardie. Napoleon vpadl do Rakouska a 17. října 1797 uzavřel mír v Campo Formio, kterým Rakousko uznalo ztrátu svého vlivu v Itálii (uznání Cisalpinské a ligurské republiky), dále bylo donuceno vymněnit Lombardii a Belgii za Benátsko, Istrii a Dalmácii.

Méně úspěšné bylo jeho počínání v Egyptě, kam se vypravil v květnu roku 1798. Dobyl Káhiru, rozvrátil moc Mamelúků, ale jeho loďstvo bylo poraženo v bitvě u Abukiru (1. srpen 1798) admirálem Nelsonem a Napolen se po několika povstáních musel z Egypta stáhnout.

První konsul
Napoleon se zúčastnil povstání proti direktoriu 9. listopadu 1799, poté se jako velitel pařížské posádky stal jedním ze 3 konzulů. Od února 1800 vykonával funkci prvního konzula (právo jmenovat členy státní rady, soudce, atd.). Napolen tohoto práva využil k prosazení reforem, což vedlo k posílení jeho pozic.

V tomto období se Napoleon pokoušel především o mírové upevnění francouzských pozic, přesto 14. června 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga po níž Rakousko muselo souhlasit s mírovou smlouvou v Lunéville (9. února 1801). V tomtéž roce uzavřel Napoleon dohodu s papežem Piem VII., která vedla k obnovení katolictví jako státního náboženství, jehož přívrženci tvořili navzdory tvrdému pronásledování v prvních fázích francouzské revoluce většinu obyvatelstva.

Napolen v tomto období úspěšně reformoval zastaralý systém školství a nefungující systém státní správy. Tyto reformy provázelo vydání „Code Civile“ (někdy též „Code Napoleon“), tj. občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k „občanu“ a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem byl 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce.

Poprvé císař
2. prosince 1804 se Napoleon Bonaparte, doživotní konzul republiky, stal francouzským císařem Napoleonem I. Obřadu se účastnil i papež Pius VII., kterého Napoleon pozval (nebo mu to spíše přikázal), aby přicestoval do Francie. Korunu si však císař vložil na hlavu sám.

NAPOLEÓNSKÉ VÁLKY

Invaze do Velké Británie
Napoleon (jako ostatně většina Francouzů) považoval za svého úhlavního nepřítele Velkou Británii, a tak se rozhodl, že ji musí porazit. Británie se však o plánovaném útoku dozvěděla a požádala Rakouské císařství o pomoc. To zaútočilo na Napoleona z východu a on musel odjet do bitvy s Rakušany. Dříve než stačil dorazit k Rakouským jednotkám, dostal zprávu, že jeho loďstvo bylo rozdrceno v námořní bitvě u Trafalgaru admirálem Nelsonem.

Tažení proti Rakousku
Když zjistil, že Británii na moři neporazí, nenechal se odradit a pokračoval v plánu bleskové invaze na kontinentě. Jako dalšího nepřítele si vybral Rakousko, které mělo částečně za vinu jeho prohru s Brity. Se svou armádou obsadil opuštěnou Vídeň a spěchal se střetnout s Rakouskou armádou na Moravu. Jelikož mělo Rakousko spojeneckou smlouvu s Ruskem, musel přispěchat car Alexandr I. na pomoc Habsburkům. Na podzim roku 1805 došlo k střetu 90 000 vojáků z řad armády Rusů a Rakušáků a z řad Francouzské armády čítající asi „jen“ 75 000 mužů v bitvě u Slavkova (Austerlitz), kde Napoleon především díky skvělé taktice a disciplíně své armády rozdrtil protivníky.

Tato bitva bývá nazývána Bitva tří císařů, neboť je to jediná bitva v historii, které byli přítomni tři císaři:
- ruský car Alexandr I. Romanov
- rakouský císař František I. Habsbursko-Lotrinský
- císař Francouzů Napoleon I. Bonaparte

Po vítězné bitvě císař Napoleon nocoval na Staré poště a 3.12.1805 zde přijal rakouského vyslance knížete Liechtensteina,aby dohodli schůzku o uzavření příměří mezi císařem Františkem I. a Napoleonem. Rusové se po této bitvě rychle stáhli a Rakousko muselo podepsat mír. Tím získal Bonaparte neomezený vliv v Itálii a Německu. V roce 1806 porazil i Prusko a z jeho záboru Polska vytvořil Varšavské knížetství. Změnil také mapu Německa: 1806 zaniká Svatá říše římská a Napoleon zde vytváří Rýnský spolek. Nakonec byl k míru s Francií přinucen i Alexandr I.

Kontinentální blokáda
Byla vyhlášena 1806 v Berlíně. Byl to zákaz obchodovat s výrobky z Anglie nebo jejích kolonií. Platil pro všechny jím podrobené země (Německo, Rakousko, Rusko, Itálie, Prusko) a chtěl jí dosáhnout hospodářského kolapsu Británie. To se mu však nepodařilo.

Kontinentální blokáda měla nepředvídaný pozitivní dopad na rakouské manufaktury, neboť se vlastně jednalo o superochranářské hospodářské opatření. Takto chráněné manufaktury se mohly rozvíjet bez anglické konkurence.

Španělská válka
Napoleon zde zaznamenal velký neúspěch. Zemi sice dobyl, ale za cenu obrovských ztrát vojáků i peněz, neboť se zapletl do místní občanské války. Tohoto neúspěchu chtělo využít Rakousko, ale bylo poraženo (znovu to bylo Pyrhovo vítěztví) a muselo podstoupit Francii další území. František I. musel dát Napoleonovi za ženu svou dceru Marii-Louisu Habsbursko-Lotrinskou (se kterou se mu narodil syn - Napoleon II.).

Ruské tažení
Vztahy mezi Francií a Ruskem byly založeny na výsledcích Erfuhrtského kongresu (1808), během něhož byla dohodnuta aliance mezi těmito státy. Tuto alianci navíc posilovaly přátelské vztahy mezi carem Alexandrem I. a Napoleonem. V počátcích fungovalo toto spojenectví dobře, ale postupem času se vztahy začaly zhoršovat. Jednak se zájmy a cíle obou států stále více rozcházely, jednak zde byl silný vliv ruské šlechty, která byla obecně silně protinapoleonsky orientována. Vztahy obou zemí se zhoršovaly také na základě neochoty Ruska dodržovat Napoleonův kontinentální systém, kterého se účastnilo spíše formálně. Zhoršení vztahů mezi oběma státy a místy již nepřátelské depeše mezi vládami a panovníky obou zemí pak způsobily, že pro carovy rádce nebylo těžké přesvědčit panovníka, že Napoleon chystá invazi do Ruska. Proto začal mobilizovat armádu a soustřeďovat jednotky u hranic. Za těchto okolností ovšem Napoleon zcela logicky dospěl k názoru, že se jej Rusko chystá napadnout a válečné tažení, které před ním zřejmě nezámyšlel (či si jím nebyl jist), začal skutečně připravovat, čímž potvrdil veškerá carova podezření. To vedlo k dalšímu zhoršení vztahů a sérii nepřátelských kroků a válečné řešení pak bylo již jen logickým vyústěním dané situace.

Napoleonova invaze do Ruska je dodnes uváděna jako jeden z nejkatastrofálnějších vojenských podniků v historii. V regulérních bitvách Napoleon zpravidla dosahoval vítězství, ale to nemohlo nic měnit na faktu, že se jeho logistický systém zhroutil a hlad, zima a nemoci kosily jeho vojáky po tisících. Značné ztráty též způsoboval odpor ruského obyvatelstva a jeho gerilová válka. Napoleon sice dosáhl Moskvy, ale ta byla z větší části spálena a zbavena zásob a přezimovat se v ní nedalo. Napoleon se tak se musel začít urychleně vracet, ale nešlo to dost rychle a výsledek byl strašlivý. Do Ruska vtáhl Napoleon v roce 1812 s armádou, která i se spojenci (ovšem často víceméně nedobrovolnými) čítala 450 000 mužů. Když Rusko v prosinci téhož roku opouštěla, zbývalo z nich jen něco přes 20 000 mužů. Taková katastrofa učinila z francouzských vojsk jen trosku jejich bývalé slávy a reakce byla logická. Většina násilím sjednocené Evropy povstala a kontinentální systém se zhroutil. K již s ní válčícím státům, v jejichž čele stály Velká Británie a Rusko, se připojili dosavadní násilím připoutaní spojenci, zejména Rakousko a Prusko. Aby sebral nové vojsko, musel Napoleon stahovat francouzská vojska držící loutkové režimy po Evropě, což vedlo k novým povstáním či oživení těch skomírajích.

Zhroucení impéria
Napoleon se nevzdával, urychleně svolával jednotky odevšad, odkud to jen šlo a verboval nové vojáky. Ze svých zbylých spojenců (hlavně - Poláci a Sasko) ždímal též co se dalo a postavil nové vojsko. To však již bylo kvalitativně i kvantitativně jen stínem bývalé Velké armády a početní převaha nepřátel byla zdrcující. Napoleon velmi obratně manévroval a způsoboval nepřátelům i řadu dílčích porážek, ale prostá přesila jej i přesto zatlačovala pouhým počtem a hrozbami obchvácením a obklíčením. Nakonec se jeho vojska střetla s nepřátelskou koalicí v tzv. Bitvě národů u Lipska. S armádou početně výrazně slabší, trpící vyčerpáním a nedostatkem výcviku podstatné části vojáků už neměl moc šancí, nemluvě o tom, že i kdyby vyhrál, nejspíše by dosáhl pouze odkladu konce. V průběhu bitvy navíc změnily strany některé německé státy, jejichž armády nebyly zrovna nejspolehlivější. Napoleonova vojska byla rozdrcena a zahnána na útěk (říjen 1813). Ani teď se nechtěl vzdát, ale vojska jeho nepřátel táhnoucí na Paříž neměl kdo zastavit. Okupována byla 31. března 1814. Napoleon nejprve abdikoval ve prospěch svého nezletilého syna (6. dubna), ale takový postup byl odmítnut, musel tedy abdikovat znovu, zcela bez podmínek (11. duben) a byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Vyhnanství na Elbě a stodenní císařství
V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Na francouzký trůn byl dosazen příbuzný Ludvíka XVI. - Ludvík XVIII. Nebyl však příliš oblíben, čehož Napoleon využil. Roku 1815 se opět trůnu zmocnil. Na trůnu však pobyl pouze 100 dní než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) 22. června 1815 abdikovat.

Konec života na ostrově sv. Heleny
Napoleon Bonaparte byl zadržen a zbytek svého života strávil na ostrově sv. Heleny jako zajatec Britů. Na tomto ostrově 5. května 1821 zemřel.

Mylná představa o Napoleonově výšce
Navzdory tradičnímu zobrazení Napoleona Bonaparte není pravdou, že byl nějak zvláště malý. Po své smrti v roce 1821 byla zaznamenána jeho výška - 5 stop a dva palce. Jednalo se však v té době o používané francouzské palce. V přepočtu na palce britské byl vysoký 5 stop a 6,5 palce. To z Napoleona činí jeden metr a 68 centimetrů vysokého muže a díky tomu byl vyšší než-li průměrný Francouz 19. století. Ke špatným převodům se ještě přidal špatný výklad Napoleonovy francouzské přezdívky „Le petit corporal“. Nefrankofonní země překládají petit jednoduše jako malý, kdežto přezdívka vznikla na základě Napoleonova úzkého přátelství se svýmy vojáky. A nakonec, Napoleon býval vždy obklopen svou elitní gardou, jejíž členové vždy měli minimálně šest stop.