Nelson Rolihlahla Mandela (18. července 1918 – 5. prosince 2013) byl prezident Jihoafrické republiky a jeden z hlavních bojovníků proti apartheidu. Byl také spoluzakladatelem ozbrojeného křídla Afrického národního kongresu Umkhonto we Sizwe, které bylo vládami Jižní Afriky a Spojených států označeno za teroristickou organizaci. Za svou činnost byl režimem apartheidu 27 let vězněn.

V roce 1988 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení a v roce 1993 spolu s de Klerkem Nobelovu cenu míru.

Dne 5. prosince 2013, po dlouhé léčbě plicní infekce, této nemoci nakonec podlehl.

Mládí
Mandela se narodil ve vesnici Mvezo nedaleko Umtata v dnešním Kapsku. Jeho předek byl v první polovině 19. století náčelníkem kmene Thembu, který sídlil v oblasti Transkei. Své rodové jméno Mandela získal po svém dědovi. Jeho křestní jméno Rolihlahla znamená „potížista“. V klanu byl znám pod jménem Madiba. Jeho otec Gadla Henry Mphakanyiswa byl náčelník kmene (mezi lety 1915 a 1926), jeho matka pocházela z klanu Ixhiba. Jejich svatba byla kmenem označena za morganatické manželství a Mandelovo nástupnictví tím bylo ohroženo.

Vyrůstal ve vesnici své matky v Qunu. Ona sama byla negramotná, ale zato oddaná křesťanka, i proto ho okolo roku 1925 poslala do lokální metodistické školy. Od svého učitele křestem získal anglické jméno Nelson. Jeho otec zemřel ve druhé polovině dvacátých let. Matka malého Nelsona poté odvedla do paláce kmene, kde ho svěřila do poručnictví kmenovému regentovi. Následně se několik let neviděli. Brzy se stal silně věřícím metodistou. Ve škole se věnoval angličtině, dějinám Xhosů, historii a geografii. V šestnácti letech podstoupil rituál obřízky a obdržel jméno Dalibunga.

Později studoval na škole západního typu – Clarkebury Boarding Institute ve městě Ngcobo, která byla určena původním obyvatelům Jižní Afriky. Následně přestoupil na metodistickou Healdtown Comprehensive School ve městě Fort Beaufort. Bakalářská studia (BcA.) začal na University of Fort Hare, kde se setkal s Oliverem Tambem, jenž se stal jeho celoživotním přítelem a kolegou. Tato univerzita byla opět určena jen původním obyvatelům Jižní Afriky. Studoval zde angličtinu, antropologii, politiku a římské právo. Na konci prvního roku studia se zapojil do bojkotu Studentské zastupitelské rady proti univerzitní politice, za což byl vyloučen. Později odešel do Johannesburgu, kde dálkově studoval práva na University of Witwatersrand, ale kvůli aktivitě v politice třikrát neuspěl u zkoušek a byl roku 1949 vyloučen. Právní zkoušky složil až roku 1953, od té doby pracoval jako obhájce.

Aktivismus

Počátky (1941–1954)
Roku 1941 odcestoval do Johannesburgu, kde získal práci jako noční hlídač v dole, ale brzy byl z práce vyhozen. Poté přes své přátele získal práci asistenta v právnické firmě Witkin, Sidelsky a Eidelman. Již tehdy se prohloubilo jeho přátelství se členy Afrického národního kongresu a komunistické strany. Na setkáních komunistické strany byl osloven rovností ras v Evropě, ale do strany nevstoupil kvůli programovému odmítání náboženské víry. V roce 1943 již byl velmi politicky angažovaný, kdy se zajímal o rovnost ras. Již jako mladý student se Nelson Mandela zapojil do politické opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva jihoafrické černé většiny. V roce 1942 se stal členem Afrického domorodého kongresu v roce 1955 přejmenovaného na Africký národní kongres (ANK), kde o dva roky později společně s Walterem Sisulu, Oliverem Tambem a dalšími spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK. Africký národní kongres byl založen roku 1955 spojením Afrického domorodého kongresu, Komunistické strany Jižní Afriky (South African Communist Party, SACP) a komunistické odborové organizace Jihoafrického odborového svazu (Congress of South African Trade Unions, COSATU).

Po volbách v roce 1948 (volit směli jen občané bílé pleti), vyhrála Národní strana s její politikou zavedení apartheidu, Mandela následně vedl řadu stávek a bojkotů. V roce 1950 byl zvolen do vrcholné funkce v exekutivní složce ANK. Téhož roku se odmítl podílet na komunistické anti-apartheidní generální stávce. Ta vedla k represím režimu. V prosinci 1951 byl zvolen prezidentem Ligy mladých ANK. Roku 1952 přijal učení dialektického materialismu a smířil se s komunisty. V této době se nechal ovlivnit díly autorů, jako jsou Karl Marx, Friedrich Engels a Vladimir Iljič Lenin. Téhož roku vedl ANK v kampani odporu proti nespravedlivým zákonům, nicméně pragmaticky zvolil nenásilnou cestu odporu inspirovanou Gándhím. Ve městě Durban hovořil k davu o 10 000 lidech. Shromáždění skončilo pokusem o povstání, který byl potlačen. Mandela byl následně na krátký čas uvězněn ve věznici Marshall Square. Členská základna ANK následně vzrostla na sto tisíc členů. Vláda reagovala vyhlášením stanného práva. V červenci 1952 byl znovuzatčen a odsouzen za „statutární komunismus“ na devítiměsíční nucené práce s dvouročním odkladem. V srpnu 1953 si otevřel vlastní právní kancelář Mandela a Tambo. Byla to jediná kancelář v zemi, kterou vedli obyvatelé černé pleti.

Kongres lidu a obvinění z vlastizrady (1955–1961)
V roce 1955 přešel k myšlence násilné revoluce a dojednával podporu vyzbrojení ze strany Číny. Také byl jedním z organizátorů Kongresu lidu, na kterém se měl smluvit politický postup hnutí. Na kongresu byla přijata Charta svobody. Ta poskytla hnutí antiapartheidu základní program. Sepsal ji Lionel Bernstein s hlavními body demokracie, rasové rovnosti a znárodnění velkých podniků. Kongres byl nakonec rozehnán policií. V březnu 1956 byl Mandela vykázán z Johannesburgu na dobu pěti let. Téhož roku byl zatčen, ale po dlouhotrvajícím procesu (1956–1961) byl osvobozen z obvinění z vlastizrady. Roku 1959 se účastnil pan-afrického kongresu.

V roce 1961 se také stal velitelem Umkhonto we Sizwe („Kopí národa“), ozbrojeného křídla ANK (inspiroval se hnutím Fidela Castra). Ideje této militantní skupiny čerpal z děl Mao Ce-tunga a Che Guevary. Mnoho z prvních členů byli komunisté bílé pleti. Od 60. let do roku 2008 byla tato organizace označená Spojenými státy jako teroristická a její členové, včetně Nelsona Mandely měli zakázán vstup na území USA.

Uvěznění (1962–1990)
V roce 1962 v Etiopii podstoupil kurz vedení guerilly. V srpnu téhož roku byl zatčen a odsouzen na pět let za nelegální cestu do zahraničí a za podněcování ke stávce. Během roku 1963 byli zatčeni další představitelé Umkhonto we Sizwe a Mandela byl spolu s nimi postaven před soud za spiknutí proti vládě. V červnu 1964 byli Mandela a sedm dalších obviněných v tzv. Rivonijském procesu odsouzeni na doživotí za plánování ozbrojeného převratu.

Až do roku 1982 byl Mandela internován ve vězení na ostrově Robben (Robben Island), poté byl přemístěn do vězení v Polsmoor. V únoru 1985 odmítl podmínečné propuštění z vězení výměnou za zřeknutí se ozbrojeného boje. Ve vězení tak zůstal až do 11. února 1990, kdy neustávající kampaň ANK a mezinárodní tlak vedly k jeho propuštění na příkaz prezidenta Frederika Willema de Klerka. Zákaz činnosti ANK byl také zrušen. Nelson Mandela v roce 1988 obdržel Sacharovovu cenu a spolu s de Klerkem sdílel Nobelovu cenu míru v roce 1993.

Prezident

Jako předseda ANK (červenec 1991 – prosinec 1997) a jako první černý prezident Jihoafrické republiky (květen 1994 – červen 1999) se podílel na přechodu od vlády menšiny a rasové segregace k demokratické vládě většiny. Získal také mezinárodní respekt za svoji obhajobu národního a mezinárodního usmíření, ačkoliv sociální výsledky za dobu jeho vlády některé radikály zklamaly. Jeho úsilí o národní usmíření vyvrcholilo v květnu 1995 přijetím nové ústavy Jihoafrické republiky, která, mimo jiné, zakazuje diskriminaci národních menšin, včetně bělochů. Mandelova vláda si ale také vysloužila kritiku za údajnou neschopnost zastavit krizi AIDS.

Nelson Mandela není vnímán jen pozitivně. Kritikové uvádí hlavně jeho spojení s vojenskou frakcí ANC, vzrůst kriminality, brutálními a krutými operacemi a vraždou ochranky jeho manželky Winnie Mandelové z řad ANC nebo defraudace Winnie Mandelové pro kterou byla nucena opustit svou poslaneckou funkci.

Aktivity po ukončení prezidentského období
Po ukončení prezidentského období v roce 1999 se Mandela stal zástupcem řady sociálních spolků a spolků bojujících za lidská práva. Obdržel mnoho zahraničních ocenění, včetně Řádu sv. Jana od britské královny Alžběty a presidentské medaile svobody od George W. Bushe.

V únoru 2003, krátce před americkou invazí do Iráku, Mandela označil Spojené státy americké za „hrozbu světovému míru“ a prohlásil, že prezident Bush chce „uvrhnout svět do holocaustu“. Tento incident nevyvolal téměř žádnou odezvu tisku v USA. Mandela Bushe obvinil z „ignorování OSN“. Mandela pokračoval s obviněním otázkou, jestli to je „protože současný generální tajemník OSN je černoch?“

Úmrtí
Nelson Mandela byl 8. června 2013 hospitalizován kvůli plicní infekci. Koncem června byl jeho stav natolik vážný, že se očekávalo oznámení o jeho úmrtí, z tohoto stavu se však začal postupně zotavovat. Z nemocnice byl propuštěn na začátku září, ovšem jeho stav byl ale nadále kritický. Další měsíce strávil ve svém domě v Johannesburgu. Nemoci nakonec podlehl a 5. prosince 2013 zemřel.

Osobní život a odkaz

Rodina
Svou první ženu potkal roku 1944. Evelyn Mase byla aktivistka a členka Afrického národního kongresu. Vzali se v říjnu 1944. V roce 1946 se jim narodil Madiba "Thembi" Thembekile. Druhé dítě, dcera Makaziwe, poté v roce 1947, ale žila jen devět měsíců než zemřela na meningitidu. V roce 1954 se jim narodila další dcera jménem Makaziwe Phumia. Rozvedli se roku 1958.

Nelson Mandela byl třikrát ženatý. Jeho první manželství s Evelyn Ntoko Mase skončilo po 13 letech rozvodem v roce 1958 a jeho 38 let trvající manželství s Winnie Madikizela skončilo odloučením v dubnu 1992 a rozvodem v březnu 1996. O svých 80. narozeninách se oženil s Graça Machelovou, vdovou po Samora Machelovi, bývalém prezidentovi Mozambiku a spojenci ANK, který zahynul při leteckém neštěstí o 15 let dříve.

Mezinárodní den Nelsona Mandely
Díky usnesení valného shromáždění OSN se 18. červenec oficiálně stal Mezinárodním dnem Nelsona Mandely. Nejedná se o pouhou oslavou života a odkaz Nelsona Mandely, je to celosvětový svátek uvádějící jeho životní dílo do nového století a měnící svět k lepšímu. Mezinárodní den Nelsona Mandely nabádá k převzetí Madibových hodnot a ctění jeho odkazu prostřednictvím aktu laskavosti. Ať již jste jednotlivec, společnost, nezisková organizace, nebo ve státních službách, vše co musíte udělat 18. července, je věnovat 67 minut svého času něčemu pozitivnímu dle Vašich schopností. Nelson Mandela obětoval 67 let svého života boji za lidská práva.