Nerva / Marcus Cocceius/, římský císař, se narodil v roce 30 v Narni. Jeho dědeček, po kterém dostal jméno, byl konzulem a přítelem císaře Tiberia, s jehož rodem ho pojil příbuzenský vztah.
Budoucí císař, uznávaný právník,se přátelil s...
Životopis
Nerva / Marcus Cocceius/, římský císař, se narodil v roce 30 v Narni. Jeho dědeček, po kterém dostal jméno, byl konzulem a přítelem císaře Tiberia, s jehož rodem ho pojil příbuzenský vztah.
Budoucí císař, uznávaný právník,se přátelil s Neronem, který obdivoval jeho poezii. Později si Nerva získal také přízeň Vespasianovu, ten si ho vybral jako spolukonzula. V roce 90 se stal konzulem spolu s Domitianem. S velkou pravděpodobností se zúčastnil spiknutí proti tomuto císaři, protože byl téhož dne povýšen na trůn.
Nerva byl mužem úzké tváře s dlouhou šíjí a protáhlým zahnutým nosem. Jako císař to neměl lehké, byl sice jasným kandidátem senátorů, kterým projevoval úctu a poddajnost, vojáci ale tvrdě odmítali vraždu Domitiana. Nerva se to snažil urovnat vstřícnou politikou obecného usmíření a prospěšných reforem.
V hlavním městě dal postavit sklady na obilí, zlepšil jeho rozdělování a provedl opravy akvaduktů. Zrušil dědické daně a poplatky za veřejnou poštu přenesl v Itálii z místních obcí na stát. Chudým občanům poskytl půdu a Nerva sám prodal značnou část svého majetku, aby vzniklé výdaje uhradil. Toto vše se ale stalo tak nákladné, že senát musel ustanovit pětičlennou komisi, která radila, jak veřejná vydání snížit.
Profesionální udavači byli v této činnosti podporováni. Nerva chtěl obrátit veřejné mínění proti předešlé vládě. Osoby poslané Domitianem do vyhnanství se mohly vrátit a získat zpět svůj majetek. O přízeň vojska se císař ucházel zavedením zvláštní odměny za vstup do armády.
Nerva se rozhodl přijmout za svého syna a dědice muže, který nepatřil k rodině. Vybral si Traiana, velitele Horní Germánie, nejlepšího vojáka své doby. Udělil mu stejné pravomoce, jako měl on sám. To bylo v září roku 97 a v lednu 98 císař zemřel.
Nerva nedokázal sice vzdorovat armádě, ale podařilo se mu založit systém adoptování „ toho nejlepšího dědice“, což znamenalo precedens, o který se neúspěšně pokoušel Galba. To byl úspěch Nervovy vlády, další čtyři panovníci, byli ve všech případech ustanoveni stejným, pokojným způsobem.
Myšlenka dědičnosti císařství jako principu nebyla ovšem opuštěna, ale všichni tito po sobě jdoucí císařové byli šťastnou náhodou bezdětní nebo jejich děti zemřely dříve než oni, což znamenalo, že tato otázka vůbec nevyvstala.
Budoucí císař, uznávaný právník,se přátelil s Neronem, který obdivoval jeho poezii. Později si Nerva získal také přízeň Vespasianovu, ten si ho vybral jako spolukonzula. V roce 90 se stal konzulem spolu s Domitianem. S velkou pravděpodobností se zúčastnil spiknutí proti tomuto císaři, protože byl téhož dne povýšen na trůn.
Nerva byl mužem úzké tváře s dlouhou šíjí a protáhlým zahnutým nosem. Jako císař to neměl lehké, byl sice jasným kandidátem senátorů, kterým projevoval úctu a poddajnost, vojáci ale tvrdě odmítali vraždu Domitiana. Nerva se to snažil urovnat vstřícnou politikou obecného usmíření a prospěšných reforem.
V hlavním městě dal postavit sklady na obilí, zlepšil jeho rozdělování a provedl opravy akvaduktů. Zrušil dědické daně a poplatky za veřejnou poštu přenesl v Itálii z místních obcí na stát. Chudým občanům poskytl půdu a Nerva sám prodal značnou část svého majetku, aby vzniklé výdaje uhradil. Toto vše se ale stalo tak nákladné, že senát musel ustanovit pětičlennou komisi, která radila, jak veřejná vydání snížit.
Profesionální udavači byli v této činnosti podporováni. Nerva chtěl obrátit veřejné mínění proti předešlé vládě. Osoby poslané Domitianem do vyhnanství se mohly vrátit a získat zpět svůj majetek. O přízeň vojska se císař ucházel zavedením zvláštní odměny za vstup do armády.
Nerva se rozhodl přijmout za svého syna a dědice muže, který nepatřil k rodině. Vybral si Traiana, velitele Horní Germánie, nejlepšího vojáka své doby. Udělil mu stejné pravomoce, jako měl on sám. To bylo v září roku 97 a v lednu 98 císař zemřel.
Nerva nedokázal sice vzdorovat armádě, ale podařilo se mu založit systém adoptování „ toho nejlepšího dědice“, což znamenalo precedens, o který se neúspěšně pokoušel Galba. To byl úspěch Nervovy vlády, další čtyři panovníci, byli ve všech případech ustanoveni stejným, pokojným způsobem.
Myšlenka dědičnosti císařství jako principu nebyla ovšem opuštěna, ale všichni tito po sobě jdoucí císařové byli šťastnou náhodou bezdětní nebo jejich děti zemřely dříve než oni, což znamenalo, že tato otázka vůbec nevyvstala.