František (latinsky Franciscus), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ, je 266. papež katolické církve, suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z...
Životopis
František (latinsky Franciscus), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ, je 266. papež katolické církve, suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu). Jde rovněž o prvního mimoevropského papeže od 8. století, kdy římskokatolickou církev vedl Řehoř III., pocházející ze Sýrie.
Středoškolským vzděláním je chemik. Později se stal profesorem teologie. V letech 1973 až 1979 působil jako jezuitský provinciál v Argentině. Od roku 1998 až do svého zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem a od roku 2001 také kardinálem.
Původ a mládí
Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům Mariovi a Regině Bergogliovým jako jedno z pěti dětí. Jeho otec pracoval jako železniční dělník.
V roce 2010 přiznal v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla.
Kvůli infekčnímu onemocnění prodělanému v mládí má pouze jednu plíci.
Studium, působení v řádu a akademické působení
Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu, poté v březnu 1958 ve 21 letech vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě Colegio Máximo San José, která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození. vedl jezuitskou fakultu filozofie a teologie
Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na fakultě v San Miguel. Po roce 1979, kdy opusil funkci provinciála jezuitů, se na tuto jezuitskou fakultu filozofie a teologie a vedl ji. Již jako provinciál jezuitů pobýval uprostřed 80. let 20. století opět několik měsíců v Německu, a to především na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) ve Frankfurtu nad Mohanem, která byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství. Jednalo se o jeho plánovanou disertaci, kvůli které se Bergoglio radil s profesory v Sankt Georgen.
V minulosti vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.
Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny a italštiny také latinu a němčinu. Své první proslovy a kázání pronášel spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.
Kněžská dráha
Kněz, teolog a jezuita
Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou arcibiskupa córdobského Ramóna José Castellano. Věčné sliby jako řeholník složil 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr, profesor teologie a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979).
Biskup
Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Funkce arcibiskupa v Buenos Aires se ujal 28. února 1998 po smrti kardinála Quarracina.
Kardinál
Při konzistoři v únoru 2001 byl arcibiskup Bergoglio papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem. Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. papabile, tedy favorizovanými nástupci zemřelého papeže. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.
Papež
Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ. Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno František, a to na počest sv. Františka z Assisi. Nepřeje si ale používat jméno s římskou číslovkou, tedy František I., nýbrž jen František. Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace má proběhnout 19. března.
Názory a postoje
Mezi zdůrazňovanými Františkovými postoji převažuje osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou. Uvnitř každého, kdo podlehne sebestředné marnosti, je podle něj ukryta velká bída.
Podle Mileny Faustové je znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu.
Podle Michala Semína ve své diecézi nepřestal klást překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, ani po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který k nim byl vstřícný; podle Semína se jeho pojetí liturgie více blíží pojetí protestantskému či ryze světskému. Má dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na charismatickém shromáždění v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu a relativizaci jedinosti katolické církve podřízené Římu. Podle Semína je František rovněž zastáncem kolegiality biskupů, podle níž je papež podřízen většinovému mínění biskupů. O tom podle Semína svědčí to, že jeho první vystoupení postrádalo jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority a že se prezentoval jako biskup Říma, nikoliv jako papež celé církve (rovněž Benedikta označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže) a před udělením požehání městu a světu si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec Druhého vatikánského koncilu a jím nastolených změn, a jím zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.
Jako kardinál označil za duchovní nemoc církve, že je uzavřena sama do sebe. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první. Podpořil oslovování lidí moderními digitálními metodami, po internetu, a krátkými zprávami. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu. Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy.
Jeho postoj k papežské kurii byl rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal, Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech a věřící ve své zemi v souvislosti se svým jmenováním kardinálem odrazoval od utrácení peněz za cestu do Říma. Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou ale podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly; novinářům hrozí, že podlehnou jakési koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.
Umírněný progresista Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům. Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako „destruktivní záměr proti Božímu plánu“ („není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr“). Adopce dětí homosexuálními muži označil za „formu diskriminace dětí“. Prémiérce Argentiny oponoval i v otázce antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko.
V roce 2005, v souvislosti s tehdejším konkláve, v němž byl řazen mezi papabili, bylo připomenuto, že Horacio Verbitsky, autor knihy o církvi s názvem El Silencio (Ticho), Bergoglia obvinil z toho, že zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla. Tato tvrzení jsou založena na rozhovorech s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byl obviněn z vyhýbavých odpovědí. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které tajně ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout. Na druhou stranu se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a příspěl k tomu, že se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a že pomohl zahojit rány a obnovit důvěryhodnost římskokatolické církve.
Jako kardinál podporoval argentinský nárok na Falklandy. Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: „Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině.“
Středoškolským vzděláním je chemik. Později se stal profesorem teologie. V letech 1973 až 1979 působil jako jezuitský provinciál v Argentině. Od roku 1998 až do svého zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem a od roku 2001 také kardinálem.
Původ a mládí
Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům Mariovi a Regině Bergogliovým jako jedno z pěti dětí. Jeho otec pracoval jako železniční dělník.
V roce 2010 přiznal v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla.
Kvůli infekčnímu onemocnění prodělanému v mládí má pouze jednu plíci.
Studium, působení v řádu a akademické působení
Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu, poté v březnu 1958 ve 21 letech vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě Colegio Máximo San José, která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození. vedl jezuitskou fakultu filozofie a teologie
Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na fakultě v San Miguel. Po roce 1979, kdy opusil funkci provinciála jezuitů, se na tuto jezuitskou fakultu filozofie a teologie a vedl ji. Již jako provinciál jezuitů pobýval uprostřed 80. let 20. století opět několik měsíců v Německu, a to především na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) ve Frankfurtu nad Mohanem, která byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství. Jednalo se o jeho plánovanou disertaci, kvůli které se Bergoglio radil s profesory v Sankt Georgen.
V minulosti vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.
Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny a italštiny také latinu a němčinu. Své první proslovy a kázání pronášel spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.
Kněžská dráha
Kněz, teolog a jezuita
Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou arcibiskupa córdobského Ramóna José Castellano. Věčné sliby jako řeholník složil 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr, profesor teologie a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979).
Biskup
Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Funkce arcibiskupa v Buenos Aires se ujal 28. února 1998 po smrti kardinála Quarracina.
Kardinál
Při konzistoři v únoru 2001 byl arcibiskup Bergoglio papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem. Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. papabile, tedy favorizovanými nástupci zemřelého papeže. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.
Papež
Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ. Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno František, a to na počest sv. Františka z Assisi. Nepřeje si ale používat jméno s římskou číslovkou, tedy František I., nýbrž jen František. Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace má proběhnout 19. března.
Názory a postoje
Mezi zdůrazňovanými Františkovými postoji převažuje osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou. Uvnitř každého, kdo podlehne sebestředné marnosti, je podle něj ukryta velká bída.
Podle Mileny Faustové je znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu.
Podle Michala Semína ve své diecézi nepřestal klást překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, ani po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který k nim byl vstřícný; podle Semína se jeho pojetí liturgie více blíží pojetí protestantskému či ryze světskému. Má dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na charismatickém shromáždění v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu a relativizaci jedinosti katolické církve podřízené Římu. Podle Semína je František rovněž zastáncem kolegiality biskupů, podle níž je papež podřízen většinovému mínění biskupů. O tom podle Semína svědčí to, že jeho první vystoupení postrádalo jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority a že se prezentoval jako biskup Říma, nikoliv jako papež celé církve (rovněž Benedikta označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže) a před udělením požehání městu a světu si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec Druhého vatikánského koncilu a jím nastolených změn, a jím zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.
Jako kardinál označil za duchovní nemoc církve, že je uzavřena sama do sebe. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první. Podpořil oslovování lidí moderními digitálními metodami, po internetu, a krátkými zprávami. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu. Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy.
Jeho postoj k papežské kurii byl rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal, Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech a věřící ve své zemi v souvislosti se svým jmenováním kardinálem odrazoval od utrácení peněz za cestu do Říma. Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou ale podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly; novinářům hrozí, že podlehnou jakési koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.
Umírněný progresista Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům. Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako „destruktivní záměr proti Božímu plánu“ („není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr“). Adopce dětí homosexuálními muži označil za „formu diskriminace dětí“. Prémiérce Argentiny oponoval i v otázce antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko.
V roce 2005, v souvislosti s tehdejším konkláve, v němž byl řazen mezi papabili, bylo připomenuto, že Horacio Verbitsky, autor knihy o církvi s názvem El Silencio (Ticho), Bergoglia obvinil z toho, že zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla. Tato tvrzení jsou založena na rozhovorech s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byl obviněn z vyhýbavých odpovědí. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které tajně ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout. Na druhou stranu se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a příspěl k tomu, že se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a že pomohl zahojit rány a obnovit důvěryhodnost římskokatolické církve.
Jako kardinál podporoval argentinský nárok na Falklandy. Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: „Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině.“