Titus, římský císař, se narodil v roce 39, jako prvorozený syn Vespasiana a Slavie Domitilly.

Tento panovník byl vychován a Claudiovým synem Britanikem, se kterým s důvěrně spřátelil.

V jednáních mezi místodržiteli východních provincií, která vyústila v prohlášení Vespasiana císařem, hrál Titus vedoucí úlohu. Na Vespasianova hlavního přívržence Muciana udělal velký dojem hlavně tím, že mohl znamenat velký přínos z hlediska dynastického a také tím, že byl velmi schopný člověk.

V létě 69 Vespasianus pověřil Tita, aby potlačil židovskou vzporu, a v dalším roce padl do rukou jeho vojáků Jeruzalém. To, že zničil zdejší chrám zůstalo v paměti po celá staletí.

Po dobytí Jeruzaléma byl zahrnut poctami a korunován čelenkou Na mincích byl označen jako imperátor, což byl titul dosud vyhrazený pouze pro císaře. Senát ho uvedl do Říma v triumfálním průvodu, který se přeměnil ve společnou oslavu s otcem – to bylo později zachyceno na památných reliéfech Titova oblouku v Římě.

Titus přes veškeré osobní kouzlo plnil své povinnosti tvrdě a nelítostně. Musel dávat pozor na senátory i jiné muže, kterým byl Vespasianův dynastický zákon proti mysli. Největší hrozbou pro jeho postavení znamenal jeho vztah k židovské princezně Berenike.

Titus byl do té doby dvakrát ženatý. Jeho druhá žena mu porodila jediné dítě Flavii Julii. Od roku 64 byli rozvedeni a o dva roky později Tita silně upoutala bohatá, krásná a schopná Berenike, o deset let starší než on. Měla velmi vlivné kontakty s římským dvorem. Berenike žila veřejně s Titem v paláci a to vyvolalo kritiku a zděšení – mezi lidmi se mluvilo o nové Kleopatře, tak ji Titus po čase opustil.

Když Titus nastoupil na trůn, v tichosti zachovával otcova přísná ekonomická opatření. Snažil se ale představit v nové liberálnější podobě. Výrazně omezil činnost svých udavačů, na které dříve velmi spoléhal, zrušil obvinění z velezrady.

Za doby vlády Tita došlo ke třem pohromám. Měsíc po jeho nástupu na trůn zasypala erupce Vesuvu města v Kýmejském zálivu. Titus se po katastrofě vypravil do postižené oblasti a zajistil, aby jí senátní komise poskytla veškerou podporu. Další pohromou byl v roce 80 požár v Římě, který trval tři dny a zničil velký počet významných budov. I tentokrát poskytl Titus veškerou pomoc. Hroznou katastrofou byla jedna z nejhorších morových epidemií.

Radostnou událostí bylo za jeho vlády dokončení a otevření Amfitheatru Flavium, jehož stavbu zahájil Vespasianus. Mělo sloužit ke gladiátorským zápasům. Lidé začali stavbu nazývat, podle obrovské sochy neboli kolosu Nerona, Koloseum. Bylo prvním celokamenným amfiteátrem ve městě a stalo se nejznámější ze všech budov postavených za flaviovské dynastie, později velmi ovlivnilo evropské architekty.

Koloseum mělo čtyřicet pět tisíc sedadel a dalších pět tisíc míst ke stání. Diváci vcházely sedmdesáti šesti očíslovanými vstupními oblouky, dva byly určeny pro průvody gladiátorů a další dva pro císaře a jeho doprovod.

Na počest otevření Kolosea uvedl Titus do provozu lázně nesoucí jeho jméno.

Titus byl znám jako malý, břichatý, ale důstojně působící muž. Výborně jezdil na koni a zacházel se zbraněmi, uměl také zpívat a hrát na harfu. Skládal verše v latině a v řečtině. Před tím, než Titus nastoupil na trůn, projevovaly se u něj určité charakterové slabosti, kterých se ale jako císař úspěšně zbavil. Byl také znám svou lakotou a hamižností. Miloval bouřlivé večírky, měl u sebe početnou skupinu homosexuálů a eunuchů.

Titus vládl mírně a zemřel na vrcholu své slávy. V den představení na oslavu svého amfiteátru a lázní se Titus zhroutil a rozplakal se. Nejspíš už věděl, že trpí nějakou nevyléčitelnou chorobou. Propadl jakési netečnosti a 13. září 81 v Aquae Cutiliae zemřel. „ Jen jednu věc jsem udělal špatně“, prohlásil před smrtí. Litoval, že nedokázal zabránit Domitianovi, druhému synovi Vespasiana, v nástupnictví a to s jistotou považoval za katastrofu pro celou zemi.