Václav II. (27. září 1271 – 21. září 1305) byl českým králem z dynastie Přemyslovců v letech 1278 až 1305 (vlády se ujal roku 1283, korunován byl 1297). Byl synem Přemysla Otakara II. a jeho druhé choti uherské princezny Kunhuty.

Neradostné mládí a "zlá léta"
Václav II. se stal českým králem již jako sedmiletý, poté co jeho otec Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli. Vzhledem k jeho nezletilosti se podle Přemyslovy vůle ujal poručnictví a správy země Václavův strýc braniborský markrabě Oto. Své zájmy prosazoval také římský král Rudolf I. Habsburský, vítěz nad Přemyslem, který obsadil Moravu a odtrhl ji od českého státu. Přemyslovy smrti se bezohledně snažil využít také další příbuzný Přemyslovců slezský kníže Jindřich IV. Probus. Vzápětí obsadil Kladsko a snažil se dosáhnout poručnictví nad Václavem. Spojence našel v královně vdově Kunhutě Uherské, která se marně snažila ochránit svého syna před zvůli šlechty, jež začala drancovat královský majetek, i Oty Braniborského. Naděje, které do něj vložila, však byly zklamány. Jindřich, podporován částí českých šlechticů, přitáhl ku Praze, kde se mu na odpor postavil Oto, podporovaný jinou šlechtickou klikou a pražským německým patriciátem. Poté se Jindřich stáhl do Slezska, Kladsko však zůstalo v jeho moci.

Obnovit královskou moc alespoň v Čechách se Otovi nepodařilo, a tak se snažil získat co nejvíce pro sebe. Když se nedohodl s Kunhutou, nechal malého následníka uvěznit nejprve na hradu Bezdězu, později jej odvezl jako rukojmí do Braniborska. Osamělý chlapec, odloučený od matky Kunhuty Uherské i veškerých přátel, prožíval těžké dětství, které jej poznamenalo na celý život. Neměl pevné zdraví, byl přecitlivělý, trpěl chorobným strachem z bouřky a koček. Čechy mezitím drancovala braniborská vojska. Strádání obyvatel dosáhlo vrcholu, když zemi postihla strašlivá neúroda, kterou následoval hladomor a epidemie. Tehdejší kronikáři píší o „zlých létech“. Žalostný stav rozvráceného království přiměl část šlechty, aby Václava vykoupila a vynutila si jeho vydání nazpět do Čech.

Počátky samostatné vlády
Nastoupení Václava II. (vládl od roku 1283) na český trůn však neznamenalo okamžité zklidnění poměrů. O moc a vliv na mladého krále soupeřily dvě skupiny šlechty. Zatímco klika vedená pražským biskupem Tobiášem z Bechyně, byla ode dvora vytlačena, získal převahu jeden z odbojných Vítkovců, Záviš z Falkenštejna a jeho příznivci. Oženil se s Václavovou matkou Kunhutou a stal se správcem království. Závišova správa byla vcelku úspěšná. Král však dospíval a stále více toužil po samostatnějším uplatnění. Jeho vztah k Falkenštejnovi dostal povážlivé trhliny, když zemřela královna matka. Poté prosadila svůj vliv na pražském dvoře Václavova mladičká manželka Guta Habsburská. (Synův sňatek s dcerou svého soupeře Rudolfa sjednal ještě Přemysl Otakar II.). Guta i její otec považovali Záviše za odpůrce Habsburků a byli proti němu silně zaujati. Časem mu přestal důvěřovat i Václav. Falkenštejn byl zajat pro údajné spiknutí proti králi a skončil poté, co se jeho příbuzní na hradě Hluboká odmítli vzdát, na popravišti.

Za vlády Václava II. se Čechy i Morava, navrácená k českému království, rychle vzpamatovaly z útrap minulých let a znovu začaly hospodářsky prospívat jako v minulých letech. Král se v mnohém odlišoval od svého slavného otce. Nestal se významným válečníkem. Před vojenskými akcemi dával přednost diplomatickému vyjednávání, lstivému vyčkávání i uplácení nerozhodných nebo nespokojených velmožů a církevních hodnostářů. Zvláště obratně si počínal ve vztahu k české šlechtě. Na rozdíl od Přemysla se s ní podělil o nejvyšší moc v zemi a nevstupoval do otevřených konfliktů. Brzy si tak získal spojence mezi domácí šlechtou i v zahraničí a mohl se pokusit o další rozšíření přemyslovské moci.

Tři královské koruny Přemyslovců
Václavova zahraniční politika se zaměřila dvojím směrem, do říše a na sousední, stále ještě politicky rozdrobené Polsko. Z říšských území bylo k českému státu připojeno Chebsko, dále král získal Pirnu, Freiberg s jeho stříbrnými doly a lenní svrchovanost nad Pliseňskem, neúspěšný byl v pokusu ovládnout Míšeň.

Od roku 1289 začal Václav II. rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivými slezskými knížectvími, 1291 ovládl Krakovsko a nakonec i Velkopolsko. Jeho soupeř, Piastovec Vladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku 1300 se ovdovělý Václav oženil s mladičkou velkopolskou princeznou Eliškou Rejčkou (Richenzou) a nedlouho nato ho hnězdenský arcibiskup korunoval polským králem.

Roku 1301 vymřela v Uhrách panovnická dynastie Arpádovců a část velmožů v čele s mocným magnátem Matúšem Csákem Trenčianským nabídla uherskou korunu Přemyslovcům. Druhým kandidátem byl Karel Robert z Anjou, kterého podporoval papež Bonifác VIII. i Václavův bývalý švagr římský král Albrecht I. Habsburský. Navzdory nesouhlasu některých členů královské rady král nabídku přijal pro svého jediného syna Václava, který byl poté korunován v Uhrách jako Ladislav V.

Přemyslovci dosáhli nebývalého úspěchu. Drželi nyní tři královské koruny a jejich panství sahalo od Baltu až k Dunaji. Vzestup opět následovaly problémy. Rozmachu přemyslovské moci již nestačily možnosti královské pokladny, přestože byla bohatě zásobována vyhlášeným českým stříbrem. Obrovské výdaje na vydržování vojska, diplomatů, dvora i štědré dary královým stoupencům ji vyprázdnily. Kromě toho se přílišné rozpínavosti českého krále zalekli v zahraničí. Václavovi se nepodařilo upevnit českou vládu v Uhrách ani s pomocí vojska, proto raději nechal odvést svého syna nazpět do Čech. Odvezeny ze země byly i uherské korunovační klenoty. Král se totiž nehodlal uherského království vzdát. Nedlouho nato vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici - Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Krátce nato bylo zahájeno jednání o míru, během kterého Václav II., nemocný a vyčerpaný horečnou činností, předčasně zemřel.

Péče o zvelebení českého státu
Přestože Václav nezískal v době svého pohnutého mládí významnější vzdělání, zajímal se o soudobé vědění, shromažďoval vzácné spisy a zval na svůj dvůr cizí umělce (působili zde například minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen zvaný Frauenlob). Sám král zřejmě skládal písně, psal je ovšem v německém jazyce. Pomýšlel na založení pražské univerzity, což se však setkalo s nevůlí šlechty stejně jako snaha o zavedení zemského zákoníku.

Za Václavovy vlády došlo k dovršení velkých hospodářských a sociálních proměn českého státu posledních Přemyslovců, které byly spojeny s velkou kolonizací, zakládáním měst, rozvojem řemesel a obchodu. Koncem 13.století byla objevena bohatá ložiska stříbrné rudy v Kutné Hoře, jejichž využití výrazně přispělo k mocenskému rozmachu českého království. Král připravil ve spolupráci se svými italskými finačními a právními rádci mincovní reformu, na jejímž základě začaly být roku 1300 raženy pražské groše, které se rychle staly žádanou měnou i v zahraničí, a vydal pro Kutnou Horu nový horní zákoník Ius regale montanorum.