Valentinianus III. / Flavius Placidius/, západořímský císař , se narodil v roce 419. Byl synem Constantina III. a Aelie Gally Placidie, která byla nevlastní sestrou Honora. Ten, protože neměl vlastní děti, určil v roce 421 Valentiniana svým...
Životopis
Valentinianus III. / Flavius Placidius/, západořímský císař , se narodil v roce 419. Byl synem Constantina III. a Aelie Gally Placidie, která byla nevlastní sestrou Honora. Ten, protože neměl vlastní děti, určil v roce 421 Valentiniana svým dědicem.
V roce 423 se Honorius s Placidií rozešel ve zlém a ona se uchýlila se synem a dcerou na dvůr Theodosia II. v Konstantinopoli.
Honorius brzy poté zemřel a na jeho místo byl povýšen státní úředník Johannes.Theidosius II. navrhl, že pošle vyhoštěnce zpět do Ravenny, aby se ujali vlády. Uznal Placidii jako Augustu, jejího zesnulého manžela jako Augusta a jejich syna za budoucího dědice.
Ardaburius a Aspar byli povoláni z východu, aby Placidii i její děti doprovodili a dosadili na trůn.
V roce 424 získal pětiletý Valentinianus hodnost Caesara. Východní armáda obsadila v květnu nebo v červnu roku 425 Ravennu, Johannes byl popraven a Placidia se s dětmi vydala do Říma, kde byl Valentinianus slavnostně nastolen jako August.
Během prvních dvanácti let jeho vlády ho zastupovala Placidia jako regentka. Její pozici posilovaly vztahy s Theodosiem II. a důležitými senátními sbory na západě. Její moc ale stále více omezoval Flavius Aetius, největší západní generál té doby. Ten se původně postavil za Johanese a těšil se jeho přízni. Na jeho podporu přivedl do Itálie silnou armádu Hunů a zjistil, že jeho vyvolenec je mrtev. Placidia se s ním musela finančně vyrovnat a také jeho Huny uplatila spoustou peněz, aby je přiměla k návratu domů. Aetia vyslala do Galie, kde v letech 427 až 428 bojoval proti Vizigótům a Frankům. Zprávy o jeho vítězství přijala Placidia při vzpomínce na jeho dřívější nepřátelství se smíšenými pocity.
Nynější významné postavení umožnilo Aetiovi dosáhnout v roce 429 hodnosti vrchního velitele vojska. Porazil také velitele africké armády Bonifatiuse. Poslové z provincií už nepodávali zprávy nezletilému císaři nebo jeho matce, ale právě Aetiovi.
Vůdce vandalů Geiserich se přeplavil z Hispánie do severní Afriky a o deset let později dobyl Kartágo, druhé nejvýznamnější město západního císařství a zdroj dodávek obilí. Tam se prohlásil nezávislým vládcem. Aetius ho nebyl schopen zastavit, Geiserich přispěl k pádu západního císařství více než kterýkoliv jiný jedinec.
Valentinianus III. otevřeně přiznal nezdar svých mobilizačních plánů pro nedostatek peněz. Proti vládě v Ravenně se začali obracet také Hunové, kteří až dosud poskytovali Aetiovi značnou část jeho vojska. Do třicátých let 5. století získali jejich králové ve východní a střední Evropě vládu nad obrovským územím. V roce 434 je zdědil Attila a jeho bratr, kterého dal Attila zavraždit, a stal se tak jediným panovníkem. Vláda v Konstantinopoli mu vyplácela vysoké částky a to až do roku 450, kdy Marcianus v tom odmítl pokračovat a Attlila se pak obrátil proti západnímu císařství, aby si znovu vynutil další přísun kořisti.
V této chvíli vstoupila do hry sestra Valentniana III. Justa Grata Honora. Nechtěla splnit bratrův příkaz a provdat se za jakéhosi Římana, který se jí protivil a požádala Atilu i pomoc. Ten se tvářil, že její prosbu chápe jako nabídku k sňatku, a požadoval, aby mu Valentinianus předal půl císařství jako věno.
Jeho návrh byl zamítnut a tak se vytáhl do Galie, kde byl Valentinianem poražen. V roce 453 v noci po své svatební hostině Attila zemřel na srdeční mrtvici a jeho říše se rozpadla. Aetiův syn se téhož roku zasnoubil s císařovou dcerou a v roce 454 se stal počtvrté konzulem.
V pozdějších letech své vlády sídlil Valentinianus se svou matkou v Římě. Oddával se zde zábavám, ale vydal i přísné edikty, ve kterých odsoudil manichejskou herezi. Uznal a zvýšil autoritu papeže a tím učinil historický krok. Jeho slavný edikt byl vydán v roce 444 společně s papežem Lvem I. Velikým, kterému postoupil pravomoc nad kostely v provinciích, kterou mu do té doby mnoho duchovních nebylo ochotno přiznat.
Císař podporoval v letech 432 – 440 „sixtinskou renesanci“ v architektuře, pojmenovanou po papeži Sixtovi III.
Metropolí císařství nebyl už té době Řím, ale Ravenna. Proměnu tohoto města v císařskou rezidenci zahájila Galla Placidia pod vlivem skvělých umělců z Konstantinopole.
Legislativa se za vlády Valentinina III. výrazně orientovala humanitárním směrem. Daně byly zčásti promíjeny, aby se zmírnilo strádání rolníků a vyklidňování venkova. Veřejně se kritizovalo nespravedlivé a despotické jednání výběrčích daní. Je velmi nejisté do jaké míry se Valentinianus III. podílel na těchto opatřeních. Jen velmi málo totiž toužil účastnit se správy země.
Jeho hlavním zájmem bylo se dobře bavit, uměl rychle běhat jezdit na koni a střílet z luku. Rád pobýval ve společnosti astrologů a kouzelníků. I když byla jeho manželka Licinia Eudoxia, se kterou se v roce 437 oženil, velmi krásná, měl opakovaně pletky s manželkami jiných mužů.
Valentinnianus III. se udržel na trůně celých třicet let. I když byl celkem nevýrazný, jeho smrt znamenala pohromu, protože vedla k zániku dynastie, která tak dlouho zajišťovala západnímu císařství stabilitu, jakou si ještě bylo schopno udržet. S vymřením dynastie byl i jasný konec císařství v dohledné době.
V roce 423 se Honorius s Placidií rozešel ve zlém a ona se uchýlila se synem a dcerou na dvůr Theodosia II. v Konstantinopoli.
Honorius brzy poté zemřel a na jeho místo byl povýšen státní úředník Johannes.Theidosius II. navrhl, že pošle vyhoštěnce zpět do Ravenny, aby se ujali vlády. Uznal Placidii jako Augustu, jejího zesnulého manžela jako Augusta a jejich syna za budoucího dědice.
Ardaburius a Aspar byli povoláni z východu, aby Placidii i její děti doprovodili a dosadili na trůn.
V roce 424 získal pětiletý Valentinianus hodnost Caesara. Východní armáda obsadila v květnu nebo v červnu roku 425 Ravennu, Johannes byl popraven a Placidia se s dětmi vydala do Říma, kde byl Valentinianus slavnostně nastolen jako August.
Během prvních dvanácti let jeho vlády ho zastupovala Placidia jako regentka. Její pozici posilovaly vztahy s Theodosiem II. a důležitými senátními sbory na západě. Její moc ale stále více omezoval Flavius Aetius, největší západní generál té doby. Ten se původně postavil za Johanese a těšil se jeho přízni. Na jeho podporu přivedl do Itálie silnou armádu Hunů a zjistil, že jeho vyvolenec je mrtev. Placidia se s ním musela finančně vyrovnat a také jeho Huny uplatila spoustou peněz, aby je přiměla k návratu domů. Aetia vyslala do Galie, kde v letech 427 až 428 bojoval proti Vizigótům a Frankům. Zprávy o jeho vítězství přijala Placidia při vzpomínce na jeho dřívější nepřátelství se smíšenými pocity.
Nynější významné postavení umožnilo Aetiovi dosáhnout v roce 429 hodnosti vrchního velitele vojska. Porazil také velitele africké armády Bonifatiuse. Poslové z provincií už nepodávali zprávy nezletilému císaři nebo jeho matce, ale právě Aetiovi.
Vůdce vandalů Geiserich se přeplavil z Hispánie do severní Afriky a o deset let později dobyl Kartágo, druhé nejvýznamnější město západního císařství a zdroj dodávek obilí. Tam se prohlásil nezávislým vládcem. Aetius ho nebyl schopen zastavit, Geiserich přispěl k pádu západního císařství více než kterýkoliv jiný jedinec.
Valentinianus III. otevřeně přiznal nezdar svých mobilizačních plánů pro nedostatek peněz. Proti vládě v Ravenně se začali obracet také Hunové, kteří až dosud poskytovali Aetiovi značnou část jeho vojska. Do třicátých let 5. století získali jejich králové ve východní a střední Evropě vládu nad obrovským územím. V roce 434 je zdědil Attila a jeho bratr, kterého dal Attila zavraždit, a stal se tak jediným panovníkem. Vláda v Konstantinopoli mu vyplácela vysoké částky a to až do roku 450, kdy Marcianus v tom odmítl pokračovat a Attlila se pak obrátil proti západnímu císařství, aby si znovu vynutil další přísun kořisti.
V této chvíli vstoupila do hry sestra Valentniana III. Justa Grata Honora. Nechtěla splnit bratrův příkaz a provdat se za jakéhosi Římana, který se jí protivil a požádala Atilu i pomoc. Ten se tvářil, že její prosbu chápe jako nabídku k sňatku, a požadoval, aby mu Valentinianus předal půl císařství jako věno.
Jeho návrh byl zamítnut a tak se vytáhl do Galie, kde byl Valentinianem poražen. V roce 453 v noci po své svatební hostině Attila zemřel na srdeční mrtvici a jeho říše se rozpadla. Aetiův syn se téhož roku zasnoubil s císařovou dcerou a v roce 454 se stal počtvrté konzulem.
V pozdějších letech své vlády sídlil Valentinianus se svou matkou v Římě. Oddával se zde zábavám, ale vydal i přísné edikty, ve kterých odsoudil manichejskou herezi. Uznal a zvýšil autoritu papeže a tím učinil historický krok. Jeho slavný edikt byl vydán v roce 444 společně s papežem Lvem I. Velikým, kterému postoupil pravomoc nad kostely v provinciích, kterou mu do té doby mnoho duchovních nebylo ochotno přiznat.
Císař podporoval v letech 432 – 440 „sixtinskou renesanci“ v architektuře, pojmenovanou po papeži Sixtovi III.
Metropolí císařství nebyl už té době Řím, ale Ravenna. Proměnu tohoto města v císařskou rezidenci zahájila Galla Placidia pod vlivem skvělých umělců z Konstantinopole.
Legislativa se za vlády Valentinina III. výrazně orientovala humanitárním směrem. Daně byly zčásti promíjeny, aby se zmírnilo strádání rolníků a vyklidňování venkova. Veřejně se kritizovalo nespravedlivé a despotické jednání výběrčích daní. Je velmi nejisté do jaké míry se Valentinianus III. podílel na těchto opatřeních. Jen velmi málo totiž toužil účastnit se správy země.
Jeho hlavním zájmem bylo se dobře bavit, uměl rychle běhat jezdit na koni a střílet z luku. Rád pobýval ve společnosti astrologů a kouzelníků. I když byla jeho manželka Licinia Eudoxia, se kterou se v roce 437 oženil, velmi krásná, měl opakovaně pletky s manželkami jiných mužů.
Valentinnianus III. se udržel na trůně celých třicet let. I když byl celkem nevýrazný, jeho smrt znamenala pohromu, protože vedla k zániku dynastie, která tak dlouho zajišťovala západnímu císařství stabilitu, jakou si ještě bylo schopno udržet. S vymřením dynastie byl i jasný konec císařství v dohledné době.