Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174) byl český kníže a král v letech 1140–1172.

Nejstarší syn Vladislava I. a Richezy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Po smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce Soběslavova syna. Římský král jejich nynější volbu potvrdil. Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení, ale s pomocí římského krále se Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s císařem Konrádem III. v roce 1147 na křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov.

Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek, tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. Vladislav II. byl na sněmu v Řezně 11. ledna 1158 korunován královskou korunou. Získal tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) královskou hodnost. Poté doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky.

Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu jeho druhé ženy Judity (Juty) Duryňské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.

Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití.

Barbarossa pochopil Vladislavův postup jako bezprávný. Plán se nezdařil, Bedřich musel ustoupit. Když se Oldřich vzdal nabízeného léna, byl tu Soběslav II., který se stal knížetem. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Duryňska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny na Strahov.

Se svou druhou ženou měl Vladislav syny Přemysla Otakara I. a Vladislava-Jindřicha a dceru Rejčku.